Mýtus silného lídra

13. 9. 2019

Nové knihy o prezidentech, premiérech a jejich moci zpochybňují naše předsudky ohledně vedení, napsal George Eaton.

V dubnu 2016, poté co Boris Johnson označil Baracka Obamu za "částečně keňského prezidenta" s "dědičnou nelibostí vůči britskému impériu", jeden ze spolupracovníků amerického prezidenta poznamenal: "Doma jsou umírněnější." Obama odpověděl: "Opravdu ne. Boris je jejich Trump." Tento postřeh - učiněný předtím, než byl kterýkoliv ze zmíněných mužů zvolen do funkce - se nyní jeví být předvídavým vystižením podivné nové éry v angloamerické politice.

Na vrcholu liberální globalizace si lidé mysleli, že prezidenti a premiéři mohou být zredukováni na pouhé technokraty věnující se pouze efektivnímu fungování volného trhu. Politika už neměla produkovat to, čemu Hegel říkal "světodějná individua". Ale Trump a Johnson - nemluvě o Vladimiru Putinovi, Si Ťin-pchingovi a Narendrovi Modim - se takovým proroctvím vzepřeli.

V knize Kde končí moc (Where Power Stops) David Runciman, profesor politologie na Cambridge University a moderátor podcastu Talking Politics, zkoumá "vznik a zánik prezidentů a premiérů". Eseje poprvé publikované v London Review of Books jsou navzájem propojeny tezí retrospektivně na uvalenou: Charaktery politiků jsou určeny předem a ovlivňují jejich osud - jen podmínky, v nichž se politici nacházejí, se mění.

Runcimanovým emblematickým příkladem je Lyndon Johnson. Odporuje narativu prosazovanému Robertem Carem, slavným Johnsonovým životopiscem, který tvrdí, že schválení zákona o lidských právech v roce 1964 ukazuje zásadní soucit a moralitu amerického prezidenta. Moc, píše Caro, nutně nekorumpuje, ale "vždycky odhaluje". Runciman naproti tomu tvrdí, že "prezidentství nám neukazuje nějaké esenciální pravdy o Johnsonovi... Johnson nám ukazuje některé esenciální pravdy o prezidentství."

Runciman píše, že Johnson "byl stejnou bezohlednou, posedlou, oportunistickou, krutou, lakomou, sentimentální, dominantní, prázdnou, pádnou, lehce monstrózní postavou, jakou býval vždycky". Zákon o lidských právech byl mnohem méně projevem soucitu než prostředkem, jak překonat zavražděného Kennedyho, marginalizovat rivaly a definovat své prezidentství. "Soucit nebyl pro Johnsona smyslem moci. Za těchto okolností soucit představoval moc - prostředek, nikoliv cíl".

Runcimanův primární cíl je vyvrátit "mýtus silného lídra". Moc Margaret Thatcherové, prototypu britského "silného lídra", byla podle Runcimana závislá na kombinaci osobnosti a okolností. Společnou chybou jejích oponentů bylo "přesvědčení, že je podivnou úchylkou a že britská politika se zanedlouho vrátí na normální kurs. Musejí jen počkat na svůj tah. To byla katastrofální chyba. Hra založená na čekání jí vyhovovala nejlépe, protože nahrávala jejím silným stránkám, odolnosti a nemilosrdnosti".

Premiérství Theresy Mayové představovalo nepřestajně ponurou kombinaci charakteru a kontextu. Mayová byla svou rigidní osobností a absencí parlamentní většiny vždycky předurčena k tomu být brexitovou premiérkou. To znamená, že se prostě nehodila k tomu plnit úkol v podobě uzavírání nezbytných aliancí. Jak píše Runciman, "opustila špičkovou pozici ve stejném stavu, v jakém přišla: Svědomitá, vytrvalá, neimanigativní, zkostnatělá, těžce se pohybující politička".

Na rozdíl od jiných parlamentních a prezidentských systémů, v tom britském ministři nastupují do úřadu bez přechodného období, které by jim umožnilo přizpůsobit se břemenu své role.

Spěch, s nímž David Cameron vypsal referendum o členství v EU - a to že nevzal dostatečně v úvahu ústavní komplikace - za mnoho vděčí tomuto ledabylému stylu. Británie nyní platí za svou neschopnost vyvinout zralejší a systematičtější formu vlády.

Možná jedinou jistotou ohledně vlády Borise Johnsona a Donalda Trumpa je, že jejich konec bude hluboce politický. Příští britské všeobecné volby a americké prezidentské volby v roce 2020 budou patřit budou patřit k těm nejvíce pomlouvačným v historii. Nevinnější věk, kdy se voliči mohli snadno oddělit od takových machinací, je pryč. Voliči se možná nezajímají o politiku, ale politika se zajímá o ně.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
3514

Diskuse

Obsah vydání | 17. 9. 2019