Zemřel kritik syrské Rodžavy Hamíd Hadž Darviš

25. 10. 2019 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut
Ve čtvrtek 24. října ve věku nedožitých 90 let zemřel předseda Kurdské demokratické pokrokové strany v Sýrii a služebně nejstarší syrský kurdský politik Hamíd Hadž Darviš.


Spolužák někdejšího předsedy Demokratické strany Kurdistánu a bývalého iráckého prezidenta Džalála Talabáního Darviš zastával v kurdské politice vesměs "pravicové", což v praxi znamená ideologicky levostředové pozice - a usiloval především o přiznání kulturních, občanských a politických práv Kurdům (a ostatním syrským menšinám) v rámci Sýrie. Politicky začínal po roce 1957 v podzemní Demokratické straně Kurdistánu v Sýrii. Po jejím rozštěpení v roce 1962 převzal od vězněného předsedy Núra al-Dína Zazy vedení pravého křídla strany. Stal se tak neoficiálním reprezentantem kurdských obchodníků, profesionálů, náboženských představitelů a pozemkových vlastníků právě v době, kdy vrcholila protikurdská kampaň syrského prezidenta Háfize Asada, kvůli níž asi 160 000 Kurdů přišlo o občanství - a ztratilo i ten malý zbytek občanských a politických práv, který Asadova diktatura v "Syrské arabské republice" ještě dopřávala Arabům. Kurdština byla tehdy režimem nejen odmítnuta coby úřední/jednací jazyk, ale také na veřejnosti zakázána.

Darvišova vlastní Kurdská demokratická pokroková strana (PDK-S) vznikla dalším štěpením "pravice" Demokratické strany Kurdistánu v roce 1976 kvůli otázce spolupráce s iráckým kurdským lídrem Džalálem Talabáním. Darviš zůstal loajální ke svému kolegovi ze studií, zatímco druhá frakce se přidala k Talabáního konkurentovi Masúdu Barzánímu.

Darvišova strana, tak jako všechny "tradiční" syrské kurdské politické strany vzniklé v ilegalitě, je v soupeření se Stranou demokratické jednoty PYD (vzniklou v roce 2003 na bázi ideologie "apoismu" mezinárodně uznané teroristické organizace PKK, v níž zhruba 20 % příslušníků tvoří osoby syrského původu) znevýhodněna na mnoha úrovních. Jednu z nich představuje tradiční přístup ke členství v podzemní odbojové organizaci, jakou PYD v principu nikdy nebyla. Do tradiční kurdské strany v Sýrii nebylo možno se prostě přihlásit a vstoupit. Uchazeč o členství musel předložit jakýsi motivační dopis s životopisem, v něm uvedené údaje byly pečlivě prověřovány kontrolní komisí v místě bydliště a v zaměstnání, mj. s cílem vyhnout se infiltraci režimními zpravodajskými službami. Pokud kandidát prošel tímto kolem, čekalo ho zpravidla půlroční zkušební období, v němž se ještě musel osvědčit. Naproti tomu PYD má nastaveny podmínky tak, že preferují masový nábor členů i za cenu zvýšeného rizika infiltrace zpravodajskými službami Damašku, s nimiž ostatně mateřská PKK tradičně ochotně spolupracuje. - Podobně znevýhodňujícím se ukázal být decentralizovaný organizační model tradičních stran v konfrontaci s mnohem akceschopnějším faktickým "demokratickým centralismem" PYD, která se paradoxně navenek ohání "samosprávou", asi jako v ČR okamurovci "přímou demokracií". Zatímco původní syrské kurdské strany jsou vesměs organizovány na čtyřech úrovních (ústřední výbor - místní výbory - podvýbory - místní organizace), PYD je výjimkou, protože v ní existuje pouze ústřední vedení a jemu přímo podřízené místní pobočky.

Darvišova PDK-S po vypuknutí protiasadovského povstání v Sýrii v roce 2011 nejprve požadovala uspořádání konference o přechodu země k demokracii, na níž by byla projednána i otázka zrovnoprávnění národů a menšin žijících v Sýrii. Režim požadavek nepřijal, takže Darviš odmítl osobní jednání s Bašárem Asadem. Po roce 2012 vedení strany zpočátku nařídilo svým členům, aby se připojili k ozbrojeným jednotkám strany PYD, tj. k milicím YPG a policii Asajš. V řadách zmíněných útvarů členové PDK-S také bojovali, především ve střetech s islamisty a opoziční Svobodnou syrskou armádou kolem města Rás al-Ajn/Sari Kani/Serekaniye na přelomu let 2012 a 2013.

Vztahy s PYD však dlouho nevydržely. Když v červnu 2013 milice YPG střílely do opozičních demonstrantů v Amudě a zabily přitom šest civilistů, vedení PDK-S ohlásilo odchod z těchto ozbrojených složek i z Asajše (policie/ekvivalentu sovětské KGB). Na konci roku 2013 pak vedení PDK-S výslovně odmítlo vyhlášení "autonomního regionu Rodžava" ZDE na základě argumentace, že jde o jednostranné řešení přijaté "v izolaci od národních sil". Podle analýzy PDK-S je navíc "kantonální systém" Rodžavy v praxi plně kontrolován stranou PYD prostřednictvím její "Národní fronty" TEV-DEM ("Hnutí za demokratickou společnost").

Darvišova strana se tak pro PKK/PYD stala nežádoucí, což vyvrcholilo v březnu 2017, když Asajš uzavřel tři "ilegální" kanceláře PDK-S v Hasace. Po incidentu se vedení strany částečně vrátilo k "opatrnější" politice vůči vládě jedné strany v Rodžavě.

V posledním období Darvišova života jeho strana usilovala o dialog různých kurdských stran a podpořila neúspěšnou francouzskou iniciativu ohledně urovnání vztahů mezi syrským (PYD) a iráckým kurdským vedením (KDP). Naopak vyjadřovala značnou skepsi k dialogu s Damaškem, který podle ní neprokázal žádnou ochotu ke kompromisu a jako své partnery si zvolil výlučně reprezentaci PYD.

V České republice, kde se běžně hovoří o jediné syrské frakci PYD/YPG, založené v roce 2003 na ideologické a kádrové bázi organizace PKK, jako o "Kurdech" všeobecně, jsou ovšem bohužel detaily syrské kurdské politiky známy stejně málo jako například fakt, že syrští Kurdové na rozdíl od iráckých v praxi nikdy nedostali nejmenší šanci vybrat si ve volbách politickou reprezentaci podle svých představ.

0
Vytisknout
7932

Diskuse

Obsah vydání | 29. 10. 2019