Nepoučili jsme se

1989 a ...

24. 10. 2019 / Beno Trávníček

Tak jako se v minulosti vysmívali lidem kapitalisté, fašisté či komunisté, zdá se, že obdobné je to u nás dnes s některými novými mocipány. Nebudu je pojmenovávat, protože myšlení tříbí rozum a bylo by prospěšné, kdyby si je každý zkusil najít je sám. S dobami minulými je spojuje nepokora, nabubřelost, hamižnost, plýtvání, přehlížení veřejnosti a vůbec důležitých věcí. Třeba environmentálního rozměru života.

Posloucháme přestřelky nejrůznějších politických stran a hnutí – staronových – novostarých. Trochu to připomíná Perestrojku. Předvádějí se tvorbou báboviček v trochu jinak srovnané řadě, aniž by si byli schopni připustit, že zásadní je přívalový déšť, který dříve či později na pískoviště dorazí.

Pamatuji si dobře, jak ještě v prosinci 1989 si někteří lidé nedokázali připustit, že přichází zásadní změna ve společnosti. Nejsem analytik, abych donekonečna a celkem zbytečně rozebíral příčiny a průběh Sametové revoluce. Je však nepochybné, že po několika letech perestrojkového přerovnávání báboviček za využití tzv. nového myšlení přišla do jisté míry samovolně. Protože pro ni zkrátka nazrál čas a mezinárodní okolnosti, aby tak či onak proběhla. Že jsme u nás pak vytvořili to, co jsme vytvořili, je věcí další. 

Současně - a už docela dlouho - platí, že naše společnost funguje v periodách, které trvají nejvýš několik desetiletí. Teď máme za sebou 30 let jakési jedné etapy a náladu ve společnosti, která signalizuje potřebu změny. Dokonce máme docela velká uskupení lidí, která se pokouší jakousi změnu prosadit. Jsou ale v obdobné situaci, v jaké jsme byli před rokem 1989. Tuší, že změna je potřebná, nevědí ale zřejmě úplně přesně, jaká by měla být. Mnoho Čechů a Moravanů, kteří byli v ulicích na konci roku 1989, si také určitě nepředstavovalo, že de facto bojují za žravý kapitalismus v té nejsyrovější podobě.

Pokud bych bral do ruky skleněnou kouli, zdá se, že k naší škodě u nás ještě nebylo vyzkoušeno skutečné vládnutí na základě environmentálně-sociálním, který by se soustředil na tři základní věci, které zřejmě nejlépe popisují kvalitu každé společnosti:

1) Jak se stará o prostor, který slouží ke společnému životu (životní prostředí).

2) Jak se stará o své slabé, chudé, nemocné a staré (ve zdravém životním prostředí se to dělá lépe a snadněji).

3) Jak dobře umí pro tyto účely nastavit státní ekonomický systém, který vhodně doplní obchodní tržní systém (obchodování bylo a bude v normální zemi tržní).

Pokud tu tedy někdo zvažuje nějakou významnou společenskou změnu, měl by se poučit z minulosti (např. z roku 1989) a zaměřit se nejprve na významné cíle a pak na metody jak se k nim efektivně dopracovat bez ohledu na předsudky. Jaký z toho pak vypadne řekněme "přesný politický model" je věc spíš druhořadá, jak ukazují dějiny.

Jedna věc je ale jistá. Vláda, která bude podporovat nebo tolerovat nadvládu jakýchkoliv šmejdů nad obyčejnými lidmi, půjde vždycky dříve či později z hrušky dolů. Lidé jsou totiž sice někdy pomalejší v uvažování a chápání souvislostí, ale blbí nejsou.

A ještě jedna důležitá věc. Není příliš důvěryhodná společnost, která za motor ekonomiky považuje státem organizovanou inflaci (průběžné zdražování) namísto výrazných stimulů ke zvyšování kvality a ekologizaci výroby věcí, které pak vydrží sloužit dobře a dlouho a nebudou tak vytvářet mimo jiné zbytečné odpady a náklady na jejich likvidaci. Inflace se pak stává de facto automatickou, ale o narovnávání kupní síly (platů) se musí zpravidla jednat (prosit).

0
Vytisknout
4025

Diskuse

Obsah vydání | 29. 10. 2019