Volební rituály

29. 7. 2021 / David Marenčák

Je to už úmorně únavné. Lidé mají krátkou paměť. Nebo mají paměť v pořádku, jen jsou nadměrně zásobováni pěnou dní, neustálými kauzami, co kdo kde řekl, neřekl, měl říci či udělal a neudělal pohoršujícího, divného, ohavného a pobuřujícího.  Je příliš mnoho tvůrců názorů, poloanglicky opinion makerů, influencerů, kteří nastolují mediální agendu takovým způsobem, že člověk prakticky z hněvu a stresového vybuzení nevyjde a jako koníček na plný úvazek mají neustálé skandály, hromadné odsuzování a pranýřování.

Každý člověk bez výjimky má omezenou mentální kapacitu. Pojme jen konečné množství zpráv, informací, ze všeho vědění pochopí jen menší, fragmentovanou část skutečnosti. Bez ohledu na to, jak moc si vy, oni, ty, já foukáme, že jsme lepší, jak moc vidíme svět jako hlavolam pro hlupáky, vždyť je to tak jasné, lidi jsou blbí a proč to jen nechtějí pochopit - do našich mozků pronikne jen malý výsek reality. A čím je naše dělba práce specializovanější a nahromaděné vědění mohutnější, tím je tento výsek menší. Objektivně, pro každého.

Zkrátka lidé si nepamatují svá dřívější volební zklamání, respektive důsledky a výsledky voleb. Jen tak si lze vysvětlit až nábožnou víru četných voličů, že tentokrát jejich volba povede k tomu, že někdo delegovaný bude hájit jejich zájmy. Třicet let svobodných voleb a nekonečná řada taktizování, strategizování, volení menších zel, už dávno ne volba někoho, ale častěji volba proti někomu.

Neustálé mobilizace před zlem, výhradně rozměrů nejméně lovecraftovských Prastarých, primordiálního, ultimátního zla, které má v levé zadní kapse pekla všech abrahámovských náboženství. Těmito zly byly a jsou Romové alias zneužívači dávek, imigranti, respektive jejich pouhá vidina, státní dluhový bankrot, cokoli mírně, liberálně pravicového a ovšem i levicového, což zastřešuje „cthulhu“ návratu komunismu, se kterým tuzemský mrtvý kůň antikomunismu vyhrál nejedny volby a mnoho dalších. A všimněte si, že ve výčtu mobilizačních démonů nikdy nefigurují skutečné, dlouhodobé i akutní problémy, strukturální, ekologické, ekonomické.

Ačkoli je očividné a velmi dlouhou dobu zřejmé, že volby vyhrávají emoce, zručné a umné manipulace eufemisticky nazvané politický marketing, což není nic jiného, než sofistikovaná, zákeřná propaganda, lidé stále jsou svolni ke kolaboraci s politiky, kteří už se ani nenamáhají předstírat, že jim jde o společné blaho.

Přesto tento pacifikační rituál, který špínou namáčí každého voliče a dělá tak z něj spoluviníka, spolupachatele na všem, k čemu volený zástupce mandát sice nedostal, ale ze záhadných důvodů nekončí jako zrádci svých programů a líbivých slibů na hrotech vidlí a tvrdé dlažbě. Ani ve vězení, k čemuž by bohatě stačilo skutečně vymáhat stávající psané právo.

A tak si opět můžeme přečíst a tisíckrát vyslechnout o všemožných fíglech, jak se v nejlepším ze špatných systémů přiblížit ke zdání toho, že volíme podle svých zájmů, svědomí a vědomí. Čí hlasy pro koho propadnou komu, co má a nemá smysl a naději. Zase si můžeme vyslechnout, že kdo se neumaže blátem, nesmí požadovat práci v suchu – nevolils´, nemáš právo si stěžovat. A přitom je to přesně naopak. Veškerá volba v cinknutém systému má zásadní, ne-li hlavní roli v tom, aby každý účastník držel ústa a krok, dál poslušně točil klikou stroječku a hlavně se neptal, co stroj dělá.

Dobře se to ukáže, převedeme-li toto heslo na jiný, banální příklad ze života. Třeba takový (nejen) jmenný podvod, jako jsou výherní automaty. Všem zasvěceným je známo, že jsou naprogramovány jako proherní, jako dojička peněz hráčů. Cílem je, aby co nejvíce lidí co nejvíce peněz prohrálo, k čemuž slouží překvapivě kvalitně zpracované útoky na lidskou psychologii a občasná, nepočetná výhra. (A ano, neschopnost pochopit pravděpodobnost je jedna ze základních slabin každé lidské mysli, tebe nevyjímaje, čtenáři; myslet si, že jsi výjimka, patří k fíglům „hry“, v mnoha podobách).

A teď slyšte objektivní, neprůstřelnou argumentaci provozovatele „dojičky“: pokud alespoň půl roku v kuse neprohraješ každou výplatu v našem automatu, nemáš právo požadovat jejich zákaz, nesmíš mít názor, že tento amorální byznys, který plodí řadu patologií a společnost jako celek stojí příliš mnoho negativních externalit, není důstojným způsobem obživy a jako takový by neměl být legální.

A jiný, krátký příklad: dokud jsi nezabil svou bezohlednou jízdou v autě alespoň dva lidi, nemáš právo požadovat lepší pravidla a vymáhání bezpečné jízdy automobilem.

Chucpe, že?