24. 10. 2022 / Karel Dolejší
Když se Stalin přepočítal v kalkulacích ohledně spojenectví s Hitlerem, SSSR se stal terčem útoku. Vědomí ohrožení fyzického přežití v danou chvíli smazalo přehradu mezi poddanými a režimem. Poddaní sovětského diktátora věděli, že nejdou do války pouze za režim a jeho zájmy, ale také sami za sebe - a většinou podle toho bojovali.
Letos však od února opustilo Rusko více lidí, než kolik jich bylo oficiálně mobilizováno. To samozřejmě vůbec neznamená, že by všichni tito lidé byli "disidenti" a nepřátelé Kremlu - jde pouze a jedině o fakt, že vlastní zájmy a zájmy režimu zřetelně vnímají coby dvě různé věci.
Ať už státní televize vysílá cokoliv, dnešní Rusové dobře vědí, že jejich přežití není spojeno s přežitím režimu ani zdaleka srovnatelně, jako v roce 1941. Je jim jasné, že je nikdo nevyvražďuje. Že nejsou v obraně, ale v útoku. Že pokud válka pro Putina neskončí dobře, neznamená to samo o sobě ohrožení jejich rodin. A budou se chovat podle toho. Žádné případy masového hrdinství a sebeobětování kvůli imperiálnímu snu potrhlého rádobycara nečekejme. Mnozí jsou přesvědčenými imperialisty a ještě více je jich slepě poslušných. Ale bez masového zápalu pro obranu vlasti se prohrávaná válka ve vítězství nezmění.
Morální faktory nejsou naladěny ve prospěch Kremlu ještě z jiného důvodu. Když v létě 1941 náhle přes noc začala válka, po mnoha letech děsivých stalinských represí režim v řadě ohledů přece jen povolil šrouby. Z pohledu "obyčejného sovětského poddaného", pokud ovšem nepatřil k "podezřelým národním menšinám", byl teror utlumen. Mnozí se směli vrátit z GULAGu. I někteří z těch, kdo ve vězení zůstali, zaznamenali přece jen zlepšení podmínek, když se osobně podíleli na válečném úsilí (jako budoucí otec kosmického programu Sergej Koroljov, který za mřížemi pracoval pro konstrukční kanceláře Tupolev a Petljakov).
Tentokrát je tomu ale přesně naopak. Když Putin rozpoutal agresívní dobyvačnou válku, pustil se souběžně s ní také do dalšího zpřísňování domácího útlaku. O předválečné situaci v Rusku si mnozí opravdu ještě mohli myslet, že jde na jisté úrovni o podobný "liberalismus životního stylu", jakým se kdysi propagandisticky oháněla Asadova diktatura. Tedy, že pokud jdete držitelům moci z cesty, v soukromí si pak koneckonců můžete dělat, co je libo.
To ale už neplatí. Obyčejní Rusové jsou postihováni za kritiku armády nebo za nedostatečné nadšení pro dobyvačné tažení. Za umírněný nesouhlas s válkou (ne s režimem!) hrozí ztráta zaměstnání nebo i dlouhá léta za mřížemi. Jestliže poddaní SSSR mohli doufat (chybně), že válka nakonec povede k uvolnění železného stisku diktatury kolem jejich krku, dnešní obyvatelé Ruské federace v nic takového věřit nemohou. Vidí velmi dobře, že chomout je čím dál těsnější.
A je tu ještě jedna rovina. Ve 40. letech obyvatelé SSSR mohli rozumně očekávat, že až válka skončí, jejich ekonomická situace se výrazně zlepší. Avšak v dnešním Rusku taková naděje vůbec není namístě - a obecná skepse v tomto ohledu je zřejmá. Kompetentní Rusové vědí, že Peking jejich zemi nikdy nenechá na dodávkách energetických surovin vydělat tolik, kolik jim dosud velkoryse platívala Evropa. A ostatní zase vidí na vlastní oči, že válečná ekonomika rozhodně "nevzkvétá". Naopak, i zbrojovky, které přišly o životně důležité příjmy z exportu a součástky zahraničního původu, bankrotují.
Propaganda neustále přehrává motiv "Vělikaja otěčestvennaja", jako zaseklý jukebox kdesi v nonstopu, nicméně v praxi je trend zcela jiný. Do popředí zájmu obyvatel se postupně dostane snaha "nějak přežít" a udržet se až do doby, kdy válka skončí nebo stávající vládce Kremlu padne.
Protože pokud američtí Republikáni po midterms nezradí věc obrany ukrajinské demokracie, budoucnost Ruska se dnes už celkem jistě nejmenuje "Vladimir Putin".
Diskuse