
Případ u amerického Nejvyššího soudu, který může srazit technologické giganty na kolena
24. 10. 2022
Před dvěma týdny se americký Nejvyšší soud rozhodl, že se bude zabývat případem Gonzalezová vs. Google, který některým magnátům sociálních médií způsobuje bezesné noci z toho důvodu, že by mohl udělat velkou díru do jejich pohádkově lukrativních obchodních modelů. Protože to může být dobrá zpráva pro demokracii, je to také důvod pro nás ostatní, abychom zpozorněli, píše John Naughton.
V roce 1996 dva američtí zákonodárci, zástupce Chris Cox z Kalifornie a senátor Ron Wyden z Oregonu, vložili do rozsáhlého zákona o telekomunikacích, který tehdy procházel Kongresem, určité ustanovení. Tato klauzule se nakonec stala článkem 230 Zákona o slušnosti v komunikacích a zněla: "Žádný poskytovatel nebo uživatel interaktivní počítačové služby nesmí být považován za vydavatele jakékoli informace poskytnuté jiným poskytovatelem informačního obsahu."
Motivy obou politiků byly čestné: viděli, jak byli poskytovatelé prvních webhostingových služeb činěni odpovědnými za škody způsobené obsahem zveřejněným uživateli, nad nimiž neměli kontrolu. Stojí za to připomenout, že to byly počátky internetu a Cox a Wyden se obávali, že pokud by od nynějška museli právníci kontrolovat vše, co je na tomto médiu umístěno, pak by byl rozvoj nové mocné technologie ochromen víceméně od jejího vzniku. A v tomto smyslu měli pravdu.
Klíčové na žalobě Gonzalezovy rodiny však není to, že by YouTube nesměla zveřejňovat videa Islámského státu (to § 230 umožňuje), ale to, že jeho automatické algoritmy "doporučování", které šíří i jiná, možná více radikalizující videa, ji činí odpovědnou za vzniklé škody. Nebo, řečeno nepřesně, zatímco YouTube může mít právní ochranu za to, že na něm uživatelé zveřejňují cokoli, nemá - a neměla by mít - ochranu za algoritmus, který určuje, co by se mělo zobrazovat uživatelům.
Reklama
Pro platformy sociálních médií je to dynamit, protože doporučovací systémy jsou klíčem k jejich prosperitě. Jsou to výkonné nástroje, které zvyšují "angažovanost" uživatelů - udržují lidi na platformě, aby za sebou zanechávali digitální stopy (prohlížení, sdílení, lajkování, retweetování, nákupy atd.) -, které společnostem umožňují neustále vylepšovat uživatelské profily pro cílenou reklamu. A vydělávat na tom obrovské zisky. Pokud by Nejvyšší soud rozhodl, že tyto algoritmy nepožívají ochrany podle článku 230, pak by pro firmy působící v oblasti sociálních médií byl svět najednou mnohem chladnějším místem. A burzovní analytici by mohli změnit své rady klientům z "držet" na "prodat".
Právní vědci již desítky let tvrdí, že paragraf 230 potřebuje revizi. Fanatici svobody projevu jej považují za základní kámen svobody, za "vypínač" webu. Techničtí kritici (jako tento autor) jej považují za nástroj umožňující pokrytectví a nezodpovědnost firem. Ať se na něj však díváte jakkoli, je to už více než půl století, co se stal zákonem, což je v internetovém čase asi 350 let. Mít takovýto zákon, který reguluje současný internetový svět, mi připadá trochu jako mít před autem bez řidiče muže s červeným praporkem (i když, když o tom tak přemýšlím, možná to není tak špatný nápad).
Diskuse