Ohýbaj ma, mamko!

25. 10. 2022 / Beno Trávníček Brodský

Když se řekne „ochrana ŽP“, mnoha lidem na první dobrou naskakuje „třiď odpad!“. Je to logické, protože za tři minulé dekády jsme v Česku cca dvě třetiny lidí přesvědčili, že ne všechen odpad je dobré cpát do popelnic. Dneska už asi každý ví, co je separační kontejner. Rozsahem úspěchu jsme tak možná někde na půli cesty „mezi Berlínem a Kyjevem“(?) Když ale narazíte (stále jsme u toho smetí) na další a významnější položku „předcházení vzniku odpadu“, už pro leckoho mluvíte „čínsky“. Je přitom jasné, že netvořit některý druh odpadu vůbec nebo jeho produkci výrazně omezit (tj. nezatěžovat jím zbytečně prostředí, i když třeba jen jeho zpracováním) je řešení ekonomicky i environmentálně nejužitečnější. Obdobné je to se „znovu-využíváním“ věcí tak, aby se nemusely stát „odpadem“ - buď k jejich původnímu účelu / nebo jinému – užitečnému. Tolik ve zkratce odpady.

Kde je ale v povědomí většiny lidí ochrana ovzduší, vody, zeleně, živočichů, biodiverzity, veřejného prostoru, ochrana před světelným smogem, kde jsou skutky působící proti klimatické změně (opatření mitigační) a dočasné srovnání se s jejími důsledky (opatření adaptační)…

Jde o to, že úplným základem správných přístupů v péči o biosféru ve všech možných variacích je věda zvaná EKOLOGIE, tedy nauka o syntéze a synergiích systémů a individuí, které na naší společné planetě společně fungují (tj. musí žít a spolu nějak vyjít) = systémy globální, regionální, lokální. Už na základních školách, zejména na druhém stupni, by měla proto být ekologie vyučována jako základní předmět a návazně (až pak) i její aplikace do praxe. Žáci v okamžiku, kdy opouštějí základní stupeň vzdělání a míří na střední školu či do učení by měli mít obecně jasno, co je v ochraně ŽP správné a co ne, stejně jako je tomu v matematice či mateřském jazyce. Měli by si umět sami vytvořit pozitivní a konstruktivní environmentální postoje. Proto by také měli být z ekologie testováni při přijímacích zkouškách na všechny školy a velká neznalost by měla být důvodem k jejich nepřijetí, opět stejně jako u matematiky či mateřského jazyka. Jen tak je možné do budoucna zásadně změnit náš přístup. Je jasné, že dobré vzdělání není všechno, ale je to základní podmínka. Zbytek je na rodině (mnoho rodin ale v poslední době nemá čas na nic jiného než na řešení holé existence, což je v tomto smyslu velmi hendikepuje).

Problém zřejmě může být s plošnou schopností kantorů dobře ekologii učit. Všechno tedy začíná od vrchu. Je nezbytné začít vychovávat nové pedagogy a doškolovat ty současné. Pokud bychom snad pro to neměli dostatečné kapacity – posílejme je na stáže do zahraničí a namísto plošného zvyšování učitelských platů (nad rámec jiných veřejných zaměstnanců) jim plaťme „cesťáky, diety...“. Jejich častý argument, že zmiňují problematiku ochrany ŽP dostatečně ve svých jiných předmětech je lichý (i když je to samozřejmě záslužné), protože bylo empiricky zjištěno (podle našich skutků), že jako společnost jsme v této oblasti výrazně nevzděláni.

Současně víme, že věk „ohýbaj ma mamko...“ je pro obecné vzdělávání zcela strategický.

Vracím se k volbám – není to můj obor, ale nebude obdobně tristní stav jako v ochraně ŽP i s výukou společenských věd včetně dějin a jejich aplikace do současných systémů? Opět potřebujeme takovou kvalitu vzdělávání, aby si teenegerové sami dokázali vytvořit zdravé, perspektivní a lidské politické postoje!

Závěrečné poznámky

Kantor, který neučí i svým vzorem, naučí méně - je jen plagiátem možného.

Kantor, který neumožní během celé vyučovací hodiny konstruktivní diskusi a na počátku hodiny atraktivně nepopíše problém, který „dnes budeme řešit“ neumí učit.

Kantor musí žáka naučit efektivně pracovat s učebnicovým textem – například zadávat pravidelné stručné výtahy jeho obsahu, diskutovat s žáky o jeho smyslu.

Pokud budeme lpět na tom, že učit mohou výhradně lidé s pedagogickým vzděláním, ochudíme žáky a studenty o informace, které jim mohou poskytnout mnozí sdílní nepedagogičtí odborníci.