Etnický konflikt v Kosovu: Rozetnutí gordického uzlu

8. 6. 2023

čas čtení 7 minut

V děsivě komplikované politice západního Balkánu je přinejmenším jedna věc naprosto jasná: bez přítomnosti západních vojsk a hrozby vojenské intervence NATO by se velká část regionu vrátila k etnickým válkám z 90. let. Pokud o tom existovaly nějaké pochybnosti, měly je rozptýlit poslední střety mezi Srby a Albánci v severním Kosovu, míní Anatol Lieven.

Tyto střety, při nichž bylo zraněno i 30 vojáků mírových sil NATO v Kosovu (KFOR), mají původ v bojkotu obecních voleb, které minulý měsíc bojkotovali Srbové v Mitrovici na protest proti tomu, že vláda etnických Albánců v Kosovu odmítla udělit jejich okresu větší autonomii. Volební místnosti musela střežit etnicky albánská policie poté, co místní srbská policie loni na podzim rezignovala na protest proti rozhodnutí kosovské vlády nahradit srbské poznávací značky automobilů kosovskými.

Mitrovica je poslední zbývající velkou etnicky srbskou enklávou v Kosovu a vláda se oprávněně obává, že by tamní obyvatelstvo využilo větší autonomie k tomu, aby se případně oddělilo od Kosova a znovu se spojilo se Srbskem. Srbové z Mitrovice se stejně oprávněně obávají, že zavedení plné vládní kontroly nad Mitrovicí by nakonec vedlo k tomu, že by sdíleli osud etnických Srbů v jiných částech Kosova, kteří byli vyhnáni poté, co letecká kampaň NATO v roce 1999 donutila jugoslávskou armádu ke kapitulaci a nastolila v Kosovu vládu albánských nacionalistů.

Nezávislost Kosova po roce 2008 uznaly Spojené státy a většina západních zemí, ale téměř polovina členů OSN (48%) ji nadále odmítá. Srbsko kosovskou nezávislost nikdy neuznalo a v tomto odmítání má podporu Ruska. Západem zprostředkovaná jednání mezi Srbskem a Kosovem v posledních dvou desetiletích nikam nevedla.

Výsledkem srbského bojkotu voleb bylo, že v Kosovu byli zvoleni starostové z řad etnických Albánců s podporou pouhých čtyř procent místního obyvatelstva. NATO a západní země zpochybnily platnost voleb a požádaly kosovskou vládu, aby nové starosty neuváděla do funkce. Vláda to odmítla a vyslala ozbrojenou policii, aby převzala obecní úřady, což vedlo k násilným srbským protestům. Zintenzivnění násilí se jen s obtížemi podařilo zastavit silám KFOR, které byly posíleny o dalších 700 vojáků.

Spojené státy a NATO připsaly hlavní vinu za poslední střety kosovské vládě, přičemž Bidenova administrativa dala najevo svou nespokojenost zrušením účasti Kosova na vojenském cvičení pod vedením USA a prohlásila, že nyní "nemá příliš velké nadšení" pro kosovskou snahu vstoupit do EU a NATO.

Jaké je poučení z této události? Zaprvé, nečekejte vděčnost. Člověk by si mohl myslet, že kosovští Albánci, kteří byli NATO osvobozeni od srbské nadvlády a poté se jim dostalo uznání nezávislosti ze strany Západu navzdory předchozím formálním slibům, že tak neučiní, budou na přání Západu reagovat vstřícněji.

Za druhé, nečekejte rozum v situaci, kdy se jedná o etnickou loajalitu a soupeřící územní nároky. Člověk by si mohl myslet, že poté, co Západ získal více než 90% Kosova a v sázce bylo budoucí členství v NATO a EU, by se kosovští Albánci spokojili s tím, že svůj největší problém vyřeší rázně a Mitrovici prostě opustí. Tím, že to kosovští Albánci odmítají, se ovšem pouze přizpůsobují chování naprosté většiny států, které čelí etnické secesi.

Za třetí, nemyslete si, že "demokracie" při řešení etnických konfliktů příliš pomáhá. Může je ještě zhoršit. Nedávná historie Kosova ukazuje, že tím, že volby nutí soupeřící skupiny soupeřit o moc při stanovených příležitostech, mohou etnické napětí přivést do varu.

Jestliže demokracie příliš nepomáhá, pak ani zákonnost, zejména pokud jde o otázku sebeurčení. Tam, kde oddělení území proběhlo pokojně a v souladu s dohodnutými právními normami (jako v případě Švédska a Norska v roce 1905 a České republiky a Slovenska v roce 1993) nebo může proběhnout v budoucnu (Skotsko a Velká Británie), to bylo způsobeno absencí vážného etnického napětí. Tyto případy však byly výjimečně vzácné.

Mezinárodní právní experti vynaložili obrovské množství papíru ve snaze vypracovat univerzální soubor pevných právních pravidel pro sebeurčení. Je těžké tvrdit, že byly úspěšné - v neposlední řadě proto, že mnozí z těchto právníků pracovali pro vlády, které hledaly právní argumenty na podporu postojů, které již zaujaly z jiných důvodů.

Rozumnější přístup vychází z práva, ale kombinuje ho s lidskostí, realitou, osvíceným vlastním zájmem USA a NATO a zdravým rozumem. Je věnován především omezení budoucího násilí (a v případě Kosova zabránění trvalému rozmístění vojsk NATO). Neodpovídá absolutním normám legality ani morálky, ale tomu, co Hans Morgenthau nazval "politikou menšího zla".

Stejný soubor zásad platí i pro otázku oddělení Mitrovice od Kosova, neboť již nyní je zřejmé, že místní Srbové nebudou a vlastně ani nemohou věřit kosovsko-albánské většině a její vládě, že bude respektovat jejich práva. Připojení Mitrovice k Srbsku (po místním referendu pod dohledem OSN) by spor mezi Srbskem a Albánií neukončilo, ale odstranilo by zdaleka největší nebezpečí, které spočívá v tom, že místní etnický konflikt v Kosovu by mohl vést k další regionální válce, kterou původně žádná z vlád nezamýšlela.

V této souvislosti bychom si měli uvědomit obrovský rozdíl mezi mezinárodním a vnitrostátním právem. Konkrétní mezinárodní zákony a instituce jsou mnohými státy, včetně Spojených států, často neuznávány. Navzdory snahám Západu o vytvoření takových institucí nemají všeobecně uznávané soudy ani mezinárodně uznávané policejní síly. Pokusy Západu přisvojit si právo takové síly vytvořit se setkaly s odporem většiny mezinárodního společenství.

Mezinárodní právo má ve skutečnosti mnohem blíže k tradičnímu zvykovému právu různých kmenových společností. Není založeno na pevně stanovených psaných zákonech, ale na všeobecném kulturním konsensu. Respektuje morálku, ale zároveň uznává realitu relativní moci. Především v silně ozbrojených a sporných společenstvích se věnuje ani ne tak trestání násilí, jako spíše jeho ukončení a obnovení míru v komunitě. Tento přístup má k ideálu velmi daleko, ale pokud jde o případy, jako je Kosovo, je pravděpodobně tím nejlepším, který máme k dispozici.

 

Celý text v anglickém originále ZDE

0
Vytisknout
2792

Diskuse

Obsah vydání | 9. 6. 2023