Přestaňte předstírat, že jste vděční

29. 11. 2023

V USA proběhl týden Díkůvzdání a různá americká média, která si dávají pauzu od své obvyklé diety plné chmur a neklidných předtuch, žádala čtenáře, aby vyjmenovali věci, za které cítí vděčnost. Nevím jak vy, ale já osobně děkuji svým šťastným hvězdám, že Britové jsou příliš rozpačití na to, aby měli v našich knihách nějaký národní rituál vděčnosti. Na sekulárním pozadí mi snaha vyvolat pocit vděčnosti vůči nikomu konkrétnímu vždy připadala trochu jako snaha prožít výčitky svědomí za něco, o čem vím, že jsem to neudělala. V obou případech mohu dělat jen to, co doufám, že jsou alespoň trochu vhodné pohyby obličeje, a modlit se, aby mi to prošlo.

Existuje také obava, že vágní projevy vděčnosti, vypuštěné rozptýleně do prázdna, zvráceně snižují pravděpodobnost, že připíšeme zásluhy skutečným lidským dobrodincům tam, kde si to skutečně zaslouží. Koneckonců, je mnohem méně námahavé poděkovat vesmíru v duchu, než nahlas poděkovat příteli. Zdá se však, že takové pochybnosti mě staví do menšiny. Spolu s laskavostí už nějakou dobu roste nevýrazný sociální kapitál nesoustředěné vděčnosti – velmi oblíbený mezi učiteli jógy a influencery na Instagramu a ideální pro skromné chlubení, když se chcete pochlubit novým rozšířením kuchyně, aniž by to vypadalo jako samozřejmost (#grateful).

V podobném duchu různí akademici a lékaři často vychvalují výhody každodenní "praxe vděčnosti" za věci, jako je boj s depresí a posílení imunitního systému. Jsou nám předkládány psychologické případové studie, jako je ta nešťastné "Zuzanky", popsaná v jednom vlivném článku v časopise z roku 2013. Ihned poté, co její manžel měl ošklivou nehodu na motorce a upadl do kómatu, Susanna zjistila, že má už léta poměr s její kamarádkou. A to nebylo všechno – také zjistila, že byl tajně závislý na hazardních hrách a vyprázdnil jejich bankovní účet. Naštěstí pro ni však článek uváděl, že Susanna se dokázala posunout "do kontextu přemýšlení o všem, co ve svém životě ještě měla, a také do postoje vděčnosti za příležitosti, které jí zůstaly otevřené", a tak byla schopna pokračovat ve fungování navzdory těmto zdrcujícím ranám.

I když by to nefungovalo pro každého, jsem ráda, že někteří lidé mohou tímto způsobem najít úlevu od zoufalství. Přesto, stejně jako u jiných pokusů motivovat lidi k prosociálnímu chování tím, že řeknete, že pro vás bude dobré – viz také laskavost, odpuštění a empatie – se mi zdá, že obecná obranná linie selhává.

Nejde jen o to, že etické chování, jako je vděčnost, je ze své podstaty orientováno navenek a na ostatní, takže redukovat je na narcistická cvičení v sebezdokonalování znamená zničit celý jejich smysl. Jde také o to, že je těžké oddělit, zda nějaké předpokládané výsledné fyzické nebo psychické výhody pocházejí ze samotného konkrétního chování, nebo spíše z okolního sebechválícího vědomí, že projevováním tohoto chování děláte něco, co by vaši vrstevníci schvalovali. Milan Kundera kdysi charakterizoval "kýč" jako způsob, že "v rychlém sledu ukápnou dvě slzy. První slza říká: Jak hezké je vidět děti běhat po trávě! Druhá slza říká: Jak je krásné, když nás spolu s celým lidstvem dojmou děti běhající po trávě!" Výzvou pro psychology je zjistit, zda údajné zdravotní přínosy vděčnosti pramení z pocitů, které doprovázejí Kunderovu první slzu, nebo z pocitů, které doprovázejí druhou.

Stejně tak v případech, jako je ten Susannin se vysvětlení jakéhokoli výsledného psychologického zlepšení zdá být ještě předurčenější. Byl to opravdu její pocit vděčnosti, který jí pomohl obnovit rovnováhu? Nebo to byl jen akt toho, že si připomněla některé dobré věci ve svém životě, díky nimž se všechno zdálo méně bezútěšné? To druhé byste mohli snadno udělat, aniž byste cítili konkrétně to první, a mohlo by to fungovat stejně dobře.

V každém případě se zdá, že jsme v dnešní době všichni tak trochu jako Susanna – zoufale se snažíme zahnat počínající temnotu tím, že lpíme na myšlenkách na to, co ještě není úplně hrozné nebo zkažené. Jistě vám neuniklo, že je kolem nás jen velmi málo dobrých zpráv – což je stav, kterému strašlivé války očividně nepomáhají, ale ani jimi nejsou zcela způsobeny. Hlásání úpadku a vyvolávání zkázy jsou v módě všude, kam se podíváte; a i když na levici a na pravici nabývají různých příchutí, konečný výsledek je stále zatraceně depresivní. Ať už je to kolaps životního prostředí a nesmiřitelný vzestup fanatismu, nebo kolaps západní civilizace, není toho moc, co by vás povzbudilo do kroku. Ve skutečnosti je to skoro, jako by všechno to zoufalství a všechna vděčnost byly dvě strany téže psychicky dysfunkční mince.

A nedá se ani říci, že bychom měli sklon dívat se na špatné zprávy spíše se zármutkem než s hněvem. Křivda a zášť jsou nyní naprosto mainstreamové. Prakticky bez ohledu na její obsah se lidé předhánějí, aby v nejnovější zprávě našli úhel pohledu, který nejuspokojivěji odpovídá jejich vizi nespravedlivého vesmíru. Levici je to dobře známé – i když její katastrofy se obvykle dějí ve jménu histrionsky imaginárních druhých – ale platí to i pro pravici. Mezi sociálními konzervativci se stále častěji objevuje jakési lahodně pochmurné, vyřknuté uspokojení při pomyšlení, že se všichni řítíme na trakaři do pekla.

Není pochyb o tom, že existuje mnoho důvodů, proč má člověk sklon věnovat se v životě spíše špatnému než dobrému. Ta základní je adaptivní: Velká část lidské pozornosti je zaměřena na eliminaci osobního rizika. Ale stejně jako pouhé všímání si dobrých věcí v životě neznamená automaticky pocit vděčnosti za ně – protože stejné pozorování může doprovázet řada zcela odlišných emocí – tak ani hledání špatných věcí v životě nemusí automaticky znamenat pocit křivdy. K dispozici jsou i jiné postoje: Jedním z nich je nezaujatá zvědavost na základní příčiny. První myšlenka člověka nemusí vždy směřovat k tomu, čí je to pravděpodobně chyba.

Jonathan Swift kdysi poznamenal, že "lidé jsou vděční do stejné míry, do jaké jsou rozhořčeni"; Možná si všimneme, že s vděčností i záští je často spojena touha po odplatě. O staletí později filozof P. F. Strawson identifikoval tyto dva druhy pocitů jako své paradigmatické "reaktivní postoje": Když jsou správně zformovány, každý z nich zahrnuje přiřazení odpovědnosti jiné osobě a zhodnocení jejího původního záměru při formování toho, jak se v reakci na to cítíte. Strawson o zášti například napsal, že:

"Když mi někdo náhodou šlápne na ruku, zatímco se mi snaží pomoci, bolest nemusí být o nic méně palčivá, než když na ni šlápne s opovržením a přehlížením mé existence nebo se zlovolným přáním mi ublížit. Ale v druhém případě budu obvykle pociťovat druh a stupeň zášti, který nebudu cítit v prvním případě."

V těchto dnech se však děje něco zvláštního. I když už nepovažujeme dobré věci v životě za záměrně vytvořené nebo za zodpovědnost někoho konkrétního, zdá se, že nejsme schopni zacházet se špatnými věcmi v životě jinak. A jak se pocity vděčnosti rozplývají, zdá se, že zášť a křivda se stávají zacílenějšími: Bez odchylek směřují k oblíbeným kulturním nebo politickým černým ovcím, ať už jsou to konzervativní politici nebo kulturní marxisté.

Nebo jinak řečeno: Dominantní postoj k radostným zprávám je ve Strawsonově smyslu už téměř úplně nereaktivní – ale postoj k ambivalentnějším událostem je vždy jen reakcí. Když vděčnost ztratí své ukotvení ve správném vztahu k záměru a zodpovědnosti druhé osoby, skončíme s příjemnými vibracemi. Když zášť dělá totéž, skončíme se zvyšujícím se množstvím konspiračního vzteku. A naneštěstí pro nás se zdá, že to první nemá sílu vyrušit to druhé.

Zdroj v angličtině: ZDE