Český oficiální narativ o komunistické minulosti je zpátečnický a zpolitizovaný

29. 11. 2023 / Muriel Blaive

Protože se obecně zajímám o metodologii zobrazení (komunistické) minulosti české veřejnosti, pomáhají mi tyto německé sbírky vytvořit komparační perspektivu. Hlavním srovnávacím bodem v Česku ovšem není jedno konkrétní muzeum, ale spíše absence státem financovaného muzea specificky věnovaného komunistické éře. K tomuto bodu se vrátím později, protože namítám, že tato absence není náhodná. Zatím beru jako příklady české politiky paměti její různé zákony a nařízení vztahující se ke komunistické minulosti (1990, 1991, 1993, 2007, 2008, 2009, 2011) nebo poloveřejné praktiky, jako je zveřejňování seznamu spolupracovníků StB Petrem Cibulkou (1992), stejně jako představení komunistické minulosti v řadě populárních médií (Lidové noviny, Respekt, Reflex, Forum24 atd.) a ve veřejných postojích Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) od zvolení nového ředitele Kudrny v roce 2022.

Čtenáři Britských listů již znají mé četné výzvy, aby se dějiny komunismu v této zemi více otevřely novým metodologickým přístupům, zejména úhlu pohledu zdola a každodennosti, a aby se komunistické období pojímalo jako sociální vyjednávání mezi vládci a ovládanými. Za své úsilí jsem byla označována za marxistku, neomarxistku, komunistku nebo dokonce „typickou francouzskou salonní komunistku“ a různě obviňována z popírání nebo zlehčování komunistických represí v Československu. Ředitel ÚSTR Ladislav Kudrna dokonce naznačil, že to, co nazývá mým „revizionistickým“ přístupem, se rovná podpoře Vladimira Putina a jeho války na Ukrajině. Netřeba dodávat, že tato obvinění jsou naprostý nesmysl. Nejsem o nic víc příznivce komunismu než Vladimíra Putina. Pokud jde o mě, Putinovo místo je na lavici obžalovaných u Mezinárodního trestního soudu v Haagu za jeho zločiny proti míru, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a podle Timothyho Snydera možná i za genocidu spáchanou na Ukrajině.

Ale protože úroveň české veřejné debaty o komunistických dějinách v konzervativních kruzích je někdy opravdu tak bídná, není zbytečné podívat se na to, jak se s muzealizací vlastní komunistické minulosti vyrovnávají Němci. Svou metodologii českého komunismu totiž odvozuji z toho, co jsem se v nultých letech naučila v Zentrum für Zeithistorische Forschung v Postupimi, tedy z metodologie, která je dnes v Německu dominantní. Může být německý přístup k zobrazení komunismu inspirací pro českou politiku paměti?

Německá muzea lákají všechny generace

Prvním výrazným prvkem německých muzeí, která jsem navštívila, je to, že jsou všechna velmi úspěšná a plná návštěvníků. Určitě pomáhá, že stálá i dočasná expozice v Museum in der Kulturbrauerei, v Tränenpalast a v Památníku Berlínské zdi, samozřejmě včetně venkovní expozice, jsou zdarma. Deutsches Historisches Museum je také zdarma, ale dočasné výstavy Cesty, po kterých se nejezdilo, a Wolf Biermann stojí dohromady 10 eur. Muzeum studené války a Muzeum DDR jsou v soukromém vlastnictví a vybírají 16, resp. 13,50 eura, ale nejsou kvůli tomu o nic méně plné. Památník německo-německé hranice v Mödlareuthu si účtuje skromné 4 eura za vstup a Památník norimberského procesu stojí 7,50 eura.

Vzhledem k životní úrovni v Německu ve srovnání s Českem jsou německá muzea levnější a záštita spolkového státu a spolkových zemí je obrovská. Vzhledem k tomu, kolik peněz Česko v posledních 15-20 letech ale vynaložilo na prosazování svého oficiálního narativu o komunismu jako o rádoby „totalitním období“ dějin, bychom se mohli opravdu divit, proč nenašel prostředky na dotování bezplatného státního muzea komunismu. Byl to nedostatek politické vůle? Tvrdím, že ano, a níže vysvětlím proč.

Druhým prvkem, který mě v těchto německých muzeích dojal, je to, že mezi návštěvníky najdeme mnoho příslušníků generace prarodičů, kteří si zřejmě přišli připomenout své mládí v NDR. A nejenže pláčou: od srdce se smějí. Slyšela jsem, jak „Wessi“ přátelům popisují trampoty každodenního života s Trabantem, vesele ukazují vnoučatům různé prvky socialistického bytového designu, chichotají se u předmětů denní potřeby a otevírání skříní a zásuvek vzorových socialistických bytů, a při sledování úryvků socialistických televizních pořadů se pobaveně ohánějí lokty.

V těchto muzeích však najdeme také mnoho mladých lidí, včetně mnoha skupin středoškoláků a studentů. Při každé z mých návštěv bylo takových skupin několik. Způsob, jakým si všechny generace takto přivlastňují tyto dějiny, je nejen hluboce uspokojivý z pohledu veřejného historika, ale výrazně přispívá ke společenské soudržnosti, k vzájemnému přijetí mezi bývalým Východem a bývalým Západem, a koneckonců i k posílení německé demokracie. A skutečně, ve srovnání s dobou, kdy jsem v Berlíně strávila několik měsíců v nultých letech, kdy bylo možné zjistit polohu bývalé zdi pouhou chůzí po ulici, je dnes bývalý východ a bývalý západ města téměř k nerozeznání.

Německé historické muzeum (vlevo nahoře), Muzeum DDR (vpravo nahoře, vlevo a vpravo dole)

Třetím prvkem, který jde ruku v ruce s předchozími dvěma, je kvalita a počet komentovaných prohlídek v muzeích. Všude, kde jsem odposlouchávala, byli průvodci pozoruhodní: kompetentní, viditelně vzdělaní a vyškolení (žádný náhodný občan improvizující příběh, aby si přivydělal pár drobných.) Podávali nejen fakta a souvislosti, ale vedli návštěvníky k tomu, jak o dějinách přemýšlet. A nezřídka se stávalo, že v jedné a téže místnosti probíhaly dvě, tři nebo čtyři prohlídky současně.

Tränenpalast

https://blisty.cz/video/Blaive.mp4

Pojem „každodenního života“ a přivlastňování si dějin řadovými občany

Prozkoumejme nyní obsah exponátů. Jistě i čeští antikomunisté uznávají, že východoněmečtí občané byli podrobeni komunistické represi. Berlínská zeď stála jako symbol celé „zlovůle“ komunismu, pokud lze takové slovo použít, a Stasi byla nechvalně známá svým dusivým dohledem nad východoněmeckou společností. Německá muzea nacismu a komunismu se však oproti české paměťové politice vyznačují jednou přítomností a jednou nepřítomností: neokázalou přítomností pojmu „každodennosti“ (Museum in der Kulturbrauerei má dokonce podtitul „Každodennost v NDR“) a naprostou absencí pojmu „totalitarismu.“

V Muzeu DDR (ale podobné exponáty lze najít i v ostatních zmíněných berlínských muzeích) jsem navštívila zrekonstruovaný socialistický byt a dozvěděla se o Trabantu, který se na střeše pyšnil skládacím stanem pro dovolenou v socialistickém stylu. Přečetla jsem si také o trávení volného času v NDR, mimo jiné o možná uspokojivějším sexuálním životě žen za socialismu než na Západě (teorie vycházející z práce americké historičky Kristen Ghodsee.)

DDR Museum

Museum in der Kulturbrauerei

Zatímco v Česku je pojem historie každodennosti prostoupen, alespoň na povrchní úrovni veřejné debaty vedené v médiích a na sociálních sítích, přesvědčením, že zajímat se o to, jak lidé každodenně prožívali komunistickou diktaturu, znamená popírat rozsah komunistických represí, v Berlíně je tento pojem základem většiny, možná všech muzejních exponátů.

Když česká muzea skutečně používají pojem každodennost ve vztahu ke komunistickému období, například ve stálé sbírce Národního muzea a i v jeho dočasné výstavě „Zneužitá muzea“ a doprovázející kniha 13 objektů z (ne)šťastného muzea, je kolem toho za pomoci ziskuchtivých médií uměle vyráběn veřejný skandál. Nové vedení Ústavu pro studium totalitních režimů se dokonce podivným způsobem pokusilo zabránit prodeji knihy, přestože ji připravilo jeho vlastní vzdělávací oddělení. V tomto zatíženém kontextu byl vedoucí tohoto oddělení Čeněk Pýcha propuštěn a celé oddělení na protest kolektivně rezignovalo. Ještě před touto kauzou byla digitální učebnice navržená stejným oddělením a operující se stejným pojetím každodennosti a zdůrazňující agentnost* sociálních aktérů novým vedením ústavu veřejně dehonestována a ve stejných samolibých médiích označena za „postfaktickou“ a „manipulativní.“

*agentnost: nové české slovo z anglické agency, tj. vlastní představy a zájmy obyčejných lidí, které nejsou jen odvozené

Poselství je jasné: české autority v otázkách paměti nehodlají v dohledné době dopustit, aby sdílela země vizi dějin, která by ponechávala prostor každodennosti a zkoumala agentnost sociálních aktérů.

Všimněme si však, že stálá sbírka Národního muzea věnovaná období komunismu je právě díky tomu, že ponechává velký prostor každodennímu životu a pověstnému „společenskému vyjednávání“ mezi obyvatelstvem a režimem (viz obrázek), téměř stejně úspěšná jako ty berlínské. Mohla jsem tam pozorovat stejně rozesmáté a pobíhající děti, i když rozdíl je v tom, že jsem tam neviděla téměř žádné pamětníky komunistického období (kterým je dnes nutně nad 50 let.)

Stejně populární je (soukromé) Muzeum komunismu v Praze, které však navštěvuje jen velmi málo Čechů - má stigma, že ho „vytvořil Američan, který komunismus nezažil na vlastní kůži“ (přestože je dobře spravované a jeho sbírky jsou srovnatelné s výše zmíněnými berlínskými muzei), a na Prahu je drahé: 380 Kč oproti 280 Kč za Národní muzeum (které je už tak drahé dost.)

Celkově tedy není pochyb o tom, že státem podporované muzeum komunismu by si v Praze bez problémů našlo své publikum, zejména pokud by bylo zdarma. Veřejný úspěch podcastu Přepište dějiny Michala Stehlíka a Martina Gromana (Michal Stehlík je zároveň zástupcem ředitele výše zmíněného Národního muzea), stejně jako výukové materiály, které sestavilo vzdělávací oddělení Ústavu pro studium totalitních režimů před svou rezignací, a to i v angličtině s vynikajícím programem Socialism realised, ukazují, že prosazování dogmatického antikomunistického narativu není v České republice nijak osudové. Materiály sestavené vzdělávacím oddělením ÚSTR (než rezignovalo) představily komplexnost výukového materiálu, která by byla na místě i v berlínských muzeích. Jako reprezentativní ukázku můžeme vzít krátký film Zpátky do minulosti, který ukazuje sociálně znevýhodněné zemědělce, jak s oblibou vzpomínají na kolektivizaci zemědělství, protože je vytrhla z chudoby – což je narativ, který je zcela protichůdný s obvyklým obrazem oběti. Jedná se o reflexivní a chytrý způsob výuky dějepisu.

Německý výklad o represi je subtilní, ale účinný

Znamená tematizace každodenního života, že německá muzea popírají represivní rozměr komunistického režimu? Vůbec ne. Jen čeští antikomunisté se pouští do obludné myšlenky, že každodenní život je popřením represe.

DDR Museum

Památník Berlínské zdi ve své sekci „Diktatura hranic“ píše: „Hraniční systém zavedený u Berlínské zdi odhalil skutečnou povahu diktatury SED. Každodenní život v NDR však diktovalo mnoho dalších viditelných i neviditelných hranic. Lidé byli nuceni podřídit se diktatuře. SED ovládala téměř všechny aspekty života společnosti. Odměňovala loajální chování a trestala ty, kteří překračovali stanovené hranice. Uzavřené hranice jen posilovaly již existující silný tlak na konformitu. Přesto se do roku 1989 podařilo přibližně 40 000 lidí uniknout diktatuře útěkem. Desetitisíce lidí, kteří chtěli uprchnout, byly zatčeny a odsouzeny do vězení. Jiní utrpěli smrtelné nehody na hranicích nebo byli zastřeleni pohraničníky. Jen v Berlíně zemřelo při pokusu o útěk nejméně sto lidí. Dalších 38 lidí, kteří se o útěk nepokoušeli, zemřelo také u zdi.“

Jak český čtenář vidí, je možné slova „diktatura“ a „každodenní život“ zahrnout do jedné věty. Ve skutečnosti je to nejen možné, ale výrazně to rozšiřuje naše chápání komunistické minulosti.

Dějiny každodenního života jsou jedinečným úhlem pohledu, z něhož lze dokumentovat represe

Památník Berlínské zdi tento metodologický postoj nejlépe vystihuje tím, že na jednom společném panelu spojuje témata represe a každodenního života. Když se na něm objeví téma „střelby na hranicích“, jsou zde uvedeny orálně historické rozhovory s vojáky, kteří na potenciální uprchlíky střílet nechtěli, přesto byli nuceni zaujmout svá místa a neodvážili se postavit režimu. V podstatě se ukazuje, že rádoby zlovolná ruka diktatury byla tvořena konkrétními jedinci, kteří diktaturu prosazovali, aniž by ji někomu přáli. Lid se tak stal svým vlastním utlačovatelem, svým vlastním dozorčím – přesně tak, jak jsem to ukázala na případu Českých Velenic. Proto jsou dějiny každodennosti neocenitelné: ne proto, že by popíraly represi, ale proto, že jsou jedinečným úhlem pohledu, z něhož ji lze dokumentovat.

Památník Berlínské zdi

Také v Mödlareuthu, kterému se přezdívá „Malý Berlín“, protože i zde se nacházela část zdi mezi Durynskem (bývalá NDR) a Bavorskem (SRN), je v muzeu k vidění výkladový film s názvem „Každodenní život na hranici.“

Německo-německé muzeum Mödlareuth

Totalitarismus raus!

Zatímco v německých muzeích se v souvislosti s komunistickou minulostí všude objevuje „každodennost“, na rozdíl od diskurzu českých antikomunistů o rádoby totalitním charakteru komunistického režimu se slovo „totalitní“ nikde neobjevuje: používá se pouze slovo „diktatura.“

„Totalita“ se v Česku po roce 1989 stala heslem, které přetváří negativní vlastnosti komunistické nadvlády v ideologické, abstraktní „zlo.“ Lidé, kteří se hlásí k „totalitnímu narativu“, podlehli chabému pokušení instrumentalizovat své vyprávění o minulosti k politickým účelům především proto, aby v postkomunistické době zdiskreditovali levici. Tento narativ mohl znít na povrchní úrovni přitažlivě pro lidi, kteří byli po 41 letech diktatury pochopitelně na komunistické vůdce naštvaní. Je však problematický do té míry, že to, co je abstraktní, se nepromítá do konkrétní individuální odpovědnosti. Každý jednotlivý příběh ilustruje skutečnost, že život pod komunistickou diktaturou nebyl černobílý a že každý musel tu a tam udělat drobné ústupky. Proto nic takového jako totalita neexistuje: máme tu lidi v různé míře chybující, kteří se snažili v těžkých podmínkách co nejlépe přežít a kteří mohli být anonymními malými hrdiny nebo anonymními malými pachateli – a ještě častěji trochu od obojího.

Totalitní narativ je tak strukturálně vadný, že se může udržet jen tehdy, když zůstane velmi vágní. Jakkoli se to může zdát paradoxní, zastánci „totality“ jsou proto ve skutečnosti aktivisté, kteří mají nejmenší šanci identifikovat, soudit a odsoudit skutečné komunistické zločince. Justice totiž dělá pravý opak ideologie: zaměřuje se na konkrétní případy. A protože totalitní myšlení ovládlo český veřejný diskurz o komunistické minulosti již v průběhu 90. let, je to jeden z důvodů, proč bylo tak málo českých komunistických zločinců postaveno před soud a odsouzeno za zločiny spáchané proti socialistické zákonnosti, natož proti mezinárodním lidským právům. Dějiny každodenního života by byly nejlepším a možná jediným užitečným podkladem, který by pomohl komunistické zločiny odhalit a skutečně potrestat. Přiznat, že český národ měl ke komunistickému režimu složitý vztah, že na jedné straně trpěl represemi, ale na druhé straně jiné aspekty režimu podporoval a k dalším byl lhostejný, neznamená tento útlak bagatelizovat, ale rozebrat ho a vysvětlit co se stalo.

Žádná martyrologická soutěž v Německu

To je důvod, proč německá politika paměti ráda reflektuje každodenní život vedle represe. Na rozdíl od českého případu, alespoň z pohledu úzkého antikomunistického úhlu, který dominuje v Praze (i když ne nutně ve zbytku země), v Německu nemohlo být a nebylo vyrovnávání se s komunistickou minulostí instrumentalizováno pro politické účely.

Sjednocené Německo se skutečně nacházelo ve zvláštní a křehké pozici jako nástupnický stát nacismu i komunismu zároveň. Kdyby instrumentalizovalo komunistickou minulost k podkopání levice, jak to učinila česká veřejná sféra, postavilo by jednu část země proti druhé a poskytlo by munici potenciálním stoupencům nacistické éry. Její jedinou racionální volbou bylo pokusit se pochopit, čím si lidé prošli, a to jak za nacismu, tak za komunismu, stejně jako se snažit po roce 1989 soudit a odsoudit lidi odpovědné za komunistické represe.

Tento postoj byl mimochodem do značné míry ovlivněn čtyřicetiletým zúčtováním země s nacistickou nadvládou, které samo o sobě iniciovali západní okupační mocnosti – připomeňme, že norimberské procesy se konaly z iniciativy spojenců, a aniž bychom snižovali podíl Sovětů na procesech, právě západní mocnosti Spolkovou republiku okupovaly a zaměřily na vyrovnání se s vlastní minulostí. Československo z podobné možnosti samozřejmě těžit nemohlo. Ale i NDR byla ve svém vyrovnávání se s nacistickou nadvládou pokročilejší než ostatní komunistické země, jistě i díky soupeření se Spolkovou republikou o to, kdo je „lepší“ Německo. V každém případě měla Spolková republika jedinečnou výsadu, že v roce 1989 měla k dispozici armádu historiků, kteří se již léta snažili vysvětlit podporu německého obyvatelstva nacismu a kteří již vypracovali celou metodologii dějin zdola a každodennosti, jakož i praktik nadvlády a jednání sociálních aktérů (Herrschaft a Eigen-Sinn.) Jediné, co po roce 1989 museli udělat, bylo přenést a přizpůsobit svou metodologii novému výzkumnému terénu (post-)komunistické společnosti.

Tak západoněmecký historik Bernd Faulenbach, který v roce 1991 předsedal expertní komisi pro vypracování nové koncepce památníku Sachsenhausen, představil vzorec, který se měl stát „zlatým pravidlem pro další rozhodování, legitimizační akty a vytváření pravdy v této mimořádně citlivé oblasti“ (Thomas Lindenberger.) „Úkol odměnit obě skupiny obětí tyranie“ byl v německé politice paměti definován dvojím omezením:

„Ani nacistické zločiny nesmí být relativizovány zločiny stalinismu, ani zločiny stalinismu nesmí být zlehčovány poukazováním na nacistické zločiny.“

To neznamená, že je stejný počet obětí pod oběma diktaturami nebo že jsou stejně „zlé“, jak by nás chtěli přesvědčit zastánci totality, ale prostě to, že všechny oběti si zaslouží empatii. Protože by nemohlo dojít k martyrologické soutěži mezi oběťmi nacismu a stalinismu, aniž by to způsobilo značné škody na křehké, nově sjednocené německé sociální tkáni, byla německá politika paměti od roku 1990 zaměřena spíše na stanovení individuální odpovědnosti a smíření než na vydávání paušálních odsudků a kolektivních obvinění a rehabilitací, jak je to charakteristické pro českou oficiální politiku paměti od sametové revoluce.

Závěr: Česká oficiální paměťová politika je zásadně chybná

To vysvětluje, proč český stát dodnes není schopen udržet historický narativ o komunismu, který by mohl oslovit velkou část obyvatelstva: proti mnoha vlastním muzejním odborníkům prosazuje jak heroizační narativ, s nímž se může ztotožnit jen velmi málo lidí, tak martyrologický narativ, který popírá skutečné pozitivní aspekty komunistické nadvlády, na něž mnoho lidí stále nezapomnělo. Výsledkem je ideologický narativ antikomunismu, který si může přisvojit příliš málo lidí na to, aby byl (alespoň prozatím) veřejně udržitelný na celonárodní úrovni. To je důvod, proč zatím nevzniklo a ani nemůže vzniknout žádné státní muzeum komunismu. Veřejnost si nemůže přivlastnit a podpořit narativ, pokud se k němu nevztahuje. Projekt nového, podivně pojmenovaného Muzea paměti dvacátého století, který slibuje být dalším antikomunistickým odbytištěm, zatím klopýtá, ale i kdyby uspěl, už teď je zřejmé, že ani on neosloví široké vrstvy obyvatelstva.

Tato oficiální politika paměti také znamená, že na rozdíl od německé cesty, která směřovala ke smíření již od vynesení prvních rozsudků nad komunistickými zločinci, český státní narativ nemůže vést k žádné formě usmíření. Udržuje českou společnost ve věčném limbu, kdy není možné ani zapomenout na komunismus, ani zúčtovat s komunistickou nadvládou. Jeho jediným výsledkem je rozdělení společnosti ve prospěch populistů a pravice. To nemá téměř nic společného s dějinami a vše společného s politickou instrumentalizací.