Postfašistický vzestup v Evropě

30. 11. 2023 / Matěj Metelec

čas čtení 3 minuty

Vítězství Strany pro svobodu Geerta Wilderse v nizozemských volbách je po úspěchu Giorgie Meloni a Bratrů Itálie dalším milníkem vzestupu krajní pravice na Západě. Ukazuje se, jak problematický je diskurz "dohánění Západu". Západ v tomto směru spíš „dohání“ postkomunistický východ, podobně jako jej "doháněl" v implementaci neoliberálních reforem, jak ukazuje německý historik Philip Ther v knize Nový pořádek na starém kontinentě.

Dost možná se jedná o odložený dopad krize 2008. Neoliberalismus v ní jasně ukázal, kdo tahá za delší konec provazu, což podrylo u řady lidí nejen důvěru v instituce, ale demokratický řád jako takový. Mluvit o socio-ekonomické rovině jazykem stability poválečných evropských demokracií bylo, pokud ne nemožné, tak přinejmenším velmi obtížné, a tak se kritika statu quo přesunula na pole kulturních válek a sporů o „hodnoty“. 

Evropská unie má sice s úspěchem krajní pravice velký problém, nedokáže mu ale účinně čelit a samotný důraz kladený na ekonomickou integraci, z které těžili hlavně rozvinuté ekonomiky evropského jádra, je součástí zapomnění na poučení z meziválečného vývoje. Tehdejší vzestup autoritářství, ať už stalinistického nebo fašistického, vycházel z poválečné bídy a neuspokojených ambicí, výrazně jej pak akcelerovala Velká hospodářská krize. Poválečný sociální stát měl do značné míry zabránit opakování tohoto vývoje. Jakkoli na ekonomické rovině už Evropa na rok 2008 zapomněla, politické a psychologické důsledky jsou jako kruhy na rybníce, které čeří hladinu dávno po tom, co se balvan krize potopil na dno.

V českém kontextu nás žádný Wilders nejspíš nečeká, jak o tom svědčí hemžení na krajní pravici před eurovolbami. Je tragikomické pozorovat KSČM, kterak v předsmrtných křečích volá po sjednocení "levicových a vlasteneckých" sil a ústy své předsedkyně odmítá dělící linii mezi pravicí a levicí. Ne ani tak kvůli samotným českomoravským komunistům, kteří jsou na národně-konzervativních a, jak by řekl Lenin, "oportunistických" pozicích už dlouho. Spíš coby memento, kam by se mohla v zoufalství ubírat také ČSSD. Individuální dezerce zleva ke krajní pravici ostatně pozorujeme už delší dobu, a netýkaly se vždy jen obskurních a zapomenutelných postav české levice, a v něčem to připomíná některé výrazné rysy politického života meziválečné éry.

Zároveň se ale „vlastenecká“ scéna v současnosti stala hlavní alternativou politického mainstreamu a vyzyvatelem establishmentu. O tom ostatně nejlépe svědčí skutečnost, že se Andrej Babiš pokouší lovit voliče, kteří by umožnili ANO přehoupnout se přes pětatřicet procent hlasů v příštích parlamentních volbách, právě v těchto vodách. Za to, že „vlastencům“ chybí dostatečně charismatický a organizačně schopný lídr, bychom vlastně měli být vděčni. Kdyby nebylo přebujelých eg a politického amatérismu generálů bez vojska, mohli bychom mít na české scéně třetí potenciálně relativně silnou stranu s nacionálně-konzervativní agendou, která by mohla pomoct ANO a SPD ustavit vládní koalici v duchu družném sepětí oligarchie a post-fašismu. 

 

3
Vytisknout
2504

Diskuse

Obsah vydání | 4. 12. 2023