Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Neposlušná Itálie v hledáčku CIA

15. 5. 2025 / Daniel Veselý

A přitom ani poválečný sovětský blok nebyl žádným monolitem, když všechny jeho klientské státy nebyly výhradně podřízeny Kremlu, jak v roce 1948 ilustrovala ideologická roztržka mezi Josifem Stalinem a Josifem Broz Titem, kdy se Jugoslávie na rozdíl od ostatních sovětských satelitů hodlala jednat na vlastní pěst a vydat se neutrální politickou cestou. Ačkoli se Stalin pokusil Titovu Jugoslávii destabilizovat, jeho snažení nedosáhlo takové zběsilosti a brutality jako britská intervence a americké protipovstalecké operace vedené proti řeckým partyzánům. Titova Jugoslávie se v roce 1948 vymanila ze sféry Sovětského svazu a o 13 let později se stala zakládajícím členem Hnutí nezúčastněných zemí. Jugoslávie v porovnání s ostatními středo a východoevropskými komunistickými státy během studené války aplikovala decentralizovanější a méně represivní formu vládnutí (79).

Deklarovaná posvátnost volebních procesů a nedotknutelnost politických systémů by tudíž neměla být narušována žádnými vnějšími tlaky, což platí pro Spojené státy i jiné velmoci, ať už na sebe tyto tlaky berou podobu převratů, ekonomické války, infiltrace, subverzí, PR kampaní, propagandy a falešných zpráv, přímé vojenské intervence, vyzbrojování pravicových a autoritářských proxy sil a budování jejich despotických aparátů včetně eskader smrti.

Jak jsme si ukázali v předchozí kapitole, řečtí komunisté a jejich spojenci neplánovali vytvoření sovětského Trójského koně v západní zóně a nedisponovali finanční a vojenskou podporou Moskvy. Nadto si komunisty řízený protinacistický odpor vysloužil hlavní zásluhu na porážce nacistických okupantů a na osvobození velké části země z područí Třetí říše, takže si logicky nárokoval začlenění do řeckých vládních struktur. Stalinův liknavý postoj vůči řeckým komunistům se zásadním způsobem nelišil od jeho postoje k italským komunistům, i když na úsvitu studené války bylo vedení Komunistické strany Itálie (PCI) v úzkém kontaktu se sovětskými diplomaty (80). Nicméně neexistuje žádný historický důkaz o tom, že by Stalin jakkoliv rozporoval fakt, že Itálie po 2. světové válce spadala do západní (tedy americké) sféry vlivu, a že by měl v úmyslu tuto skutečnost zvrátit (81). Po druhé světové válce se PCI v koaličních vládách spojila s dalšími pěti antifašistickými stranami. Avšak v květnu 1947 premiér Alcide De Gasperi z Křesťanskodemokratické strany (DC) ze své vlády vyloučil PCI i Italskou socialistickou stranu. Soustavné úspěchy PCI ve volbách ale straně zajistily významný vliv na politický život Itálie. Stranické orgány přijaly princip reformního komunismu odmítajícího násilí. PCI byla masovou platformou disponující rozsáhlou sítí podpůrných organizací, včetně odborů, družstev, sportovních klubů a novin (82).

Trumanova vláda před všeobecnými parlamentními volbami v 1948 vyjadřovala značné obavy z možného vítězství Lidové demokratické fronty (FDP) slučující PCI a Italskou socialistickou stranu (PSI), neboť informace zkraje roku naznačovaly pravděpodobné volební vítězství FDP. USA se ve světle únorových událostí, k nimž téhož roku došlo v Československu, obávaly, že by volební výhra FDP Itálii přetáhla do sovětského tábora. Washington se tedy rozhodl zásadním způsobem zasáhnout do volebního procesu suverénní země, a dokonce připravil plány na provedení státního převratu s pomocí italské armády (83), kdyby výsledek voleb neodpovídal jeho geopolitickým potřebám.

Podle zprávy Národní bezpečnostní rady z března 1948 (NSC 1/3) pojednávací o riziku komunistického úspěchu v nadcházejících italských volbách (84) měl Washington v nadcházejících týdnech “neprodleně přijmout další opatření, která mají zabránit komunistům v účasti na vládě, která by byla výsledkem těchto voleb”. Kdyby FDP dosáhla účasti v italské vládě legální cestou, NSC 1/3 mimo jiné doporučoval, aby USA “Itálii poskytly vojenské vybavení a zásoby pouze tehdy, pokud je neobdrží protikomunistické složky a pokud se nedostanou do rukou komunistů” nebo aby “všemi možnými prostředky oddělily italské levicové socialisty od komunistů”. V případě, že by komunisté získali ve vládě většinu legálním způsobem, americká vláda měla podniknout omezenou mobilizaci a zdůraznit odhodlání USA “postavit se komunistické agresi a chránit americkou národní bezpečnost”. Z doporučení NSC 1/3 poměrně jasně vyplývá, že Bílý dům byl v případě účasti FDP v italské vládě riskovat nejen občanskou válku, ale i vypuknutí širšího konfliktu, aby ochránil národní bezpečnost USA - což lze s přihlédnutím k syrové realitě vnímat jako protimluv. Nelíčený strach z potenciální “ztráty Itálie”dokonce přiměl George Kennana k apelu na De Gasperiho vládu, aby činnost PCI jednoduše zakázal, čímž by vytvořil ideální podmínky k zažehnutí civilního konfliktu (85). K tomu naštěstí nedošlo, neboť Trumanova administrativa k diskreditaci italských komunistů nakonec upřednostnila využití rozsáhlého propagandistického arzenálu. Realizace subverzních aktivit v Itálii se primárně zhostila Ústřední zpravodajská služba (CIA) založená o rok dříve.

CIA ve spolupráci s dalšími americkými agenturami zahájila masivní diskreditační kampaň varující před možným vítězství komunistů v italských volbách, v jejímž rámci bylo napsáno deset tisíc dopisů s antikomunistickým poselstvím, uskutečněno spoustu rozhlasových vysílání na krátkých vlnách, včetně intenzivnějšího vysílání stanice Hlasu Ameriky, a financováno vydávání knih a článků (86). Do protikomunistické mašinerie se ve spolupráci s americkým ministerstvem zahraničí zapojili i přední američtí filmoví distributoři, kteří do Itálie zdarma posílali filmy a dokumenty vyzvedávající benefity americké hospodářské pomoci. Odhaduje se, že na přelomu března a dubna tyto filmy sledovalo pět milionů Italů týdně (87). Propagandistická kampaň představovala jeden ze dvou základních pilířů amerického úsilí o ovlivnění italského volebního procesu. Druhý pilířem byla klasická politická korupce antikomunistických politiků. V boji proti italskému komunismu používaly USA také neomezenou psychologickou a politickou válku, zahrnující mimo jiné černou propagandu, vměšování se do odborové politiky a předáváním kufrů s penězi v nejexkluzivnějších a nejelegantnějších římských hotelech.

“Měli jsme pytle s penězi, které jsme předávali vybraným politikům na úhradu jejich politických výdajů, jakož i výdajů na kampaň, na plakáty a na letáky,“ (88) uvedl v dokumentu vysílaném CNN operativec CIA F. Mark Wyatt, který se v roce 1948 podílel podkopání legitimity italských voleb. Washington na zadušení komunistické hrozby v Itálii alokoval nejméně 10 milionů dolarů (89). Podle Wyattova vyjádření PCI v předvolebním období od Kremlu každý měsíc inkasovala 10 milionů dolarů, a to s vědomím italských úřadů. Toto tvrzení však není pravdivé, jak dokládá kupříkladu italský historik Alessandro Brogi, který tvrzení CIA odmítl jako přehnaná s tím, že Sověti podnikli pouze „ad hoc diplomatickou a finanční akci na poslední chvíli“, protože se obávali, že nečinnost v Itálii by vytvořila precedent pro americkou intervenci ve východní Evropě (90).

Horečné úsilí Trumanova kabinetu o neutralizaci jednotné kandidátky italských komunistů a socialistů FDP ve spolupráci s Vatikánem a De Gasperiho vládou se nakonec vyplatilo: De Gasperiho křesťanští demokraté v dubnových volbách drtivě zvítězili, když získali více než 48 procent voličských hlasů, a tím pádem i absolutní většinu v parlamentu. Vítězové voleb nakonec vytvořili vládu bez účasti komunistů (91). Levicová kandidátka FDP skončila navzdory všem protivenstvím na druhém místě, přičemž italští komunisté i nadále představovali trn v patě Bílého domu. Američané na hladké vítězství DC reagovali orgiemi sebechvály: Budoucí šéf americké diplomacie John Foster Dulles dospěl k závěru, že “americké vítězství” v italských volbách ukázalo, že tvrdý antikomunismus má šanci na úspěch a volal po dalších amerických intervencích v zahraničí. (92) Národní bezpečnostní rada (NSC) s Dullesovou analýzou souhlasila a udělila CIA všeobecné oprávnění pro provádění tajných operací v zahraničí. Itálie se tak stala prvním pokusným králíkem v sérii četných zahraničních intervencí CIA zaměřených na destabilizaci organických politických procesů v zemích, kde existovalo mnohdy abstraktní ohrožení “národní bezpečnosti USA”, to jest riziko “braní věcí do vlastních rukou”, abychom použili castrovský příměr, a hrozba pro americkou politickou třídu, korporace a investory.

Nedemokratické vměšování amerických vlád do italského politického života však dubnovými volbami roku 1948 neskončilo, jelikož komunisté i nadále představovali bytelnou politickou sílu. Obdobné praktiky na manipulaci italského volebního procesu CIA uplatňovala po dobu dalších 24 let. Studie zveřejněná v americkém národním bezpečnostním archivu dokládá, že tajné operace CIA na destabilizaci voleb s ročním rozpočtem zhruba pěti milionů dolarů pokračovaly až do 60. let (93). Ve skutečnosti se USA do vnitřních politických záležitostí Itálie vměšovaly déle (94). Subverzní aktivity CIA v Itálii trvající celou jednu generaci je nutno vnímat jako antitezi veřejně deklarovaných postojů čelných amerických činitelů o nedotknutelnosti demokratických principů a posvátnosti volebních procesů v té které zemi. Ačkoli se v porovnání s budoucími intervencemi a převraty v režii CIA jednalo - cynicky řečeno - o poměrně benigní záležitost, kdy krev netekla proudem, v Itálii roku 1948 vznikl nebezpečný precedent, kdy si Washington plně uvědomil a osvojil svou bezbřehou moc vnucovat svou vůli ostatním zemím za hranicemi svého “zadního dvorku” v Latinské Americe, a to i za nasazení brutálního až genocidního násilí s katastrofálními následky pro celé generace. 

A nakonec: za monumentální triumf sofistikované západní propagandy považuji nemilý fakt, že se spousta lidí (především pak spartánsky disciplinovaná novinářská a intelektuální obec) do dnešních dnů kojí bizarními iluzemi o upřímném úsilí amerického politického establishmentu o ochranu, šíření a zavádění demokracie po celém světě tváří v tvář těm, kdo dychtí po autoritářství a zadušení veškerých demokratických nadějí.

 

 

 

Poznámkový aparát:

78.Truman Doctrine (1947), National Archives, přednesená na společné schůzi Kongresu 12. března 1947. Link: https://www.archives.gov/milestone-documents/truman-doctrine#:~:text=I%20believe%20that%20we%20must,status%20quo%20is%20not%20sacred

 

79.The Breakup of Yugoslavia, 1990-1992, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/milestones/1989-1992/breakup-yugoslavia#:~:text=While%20ostensibly%20a%20communist%20state,states%20during%20the%20Cold%20War. 

 

80. Agarossi Elena a Zaslavsky Victor, Stalin and Togliatti: Italy and the Origins of the Cold War, Wilson Center, 1. října 2010. Link: https://www.wilsoncenter.org/book/stalin-and-togliatti-italy-and-the-origins-the-cold-war 

 

81. Pons Silvio, Stalin, Togliatti, and the Origins of the Cold War in Europe, str. 3-27, digitální knihovna JSTOR, jaro 2001. Link: https://www.jstor.org/stable/26925119 

 

82. Editors of Encyclopaedia Britannica, Democrats of the Left, Britannica. Link: https://www.britannica.com/topic/European-Union/The-Maastricht-Treaty 

 

83.Boghardt Thomas, “By All Feasible Means”, Wilson Center, 1. května 2017. Link: https://www.wilsoncenter.org/blog-post/all-feasible-means 

 

84.Report by the National Security Council (NSC 1/3), Office of the Historian, 8. března 1948. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1948v03/d475 

85. Miller James, Taking Off the Gloves: The United States an the Italian Elections of 1948, Oxford Academic,  str. 48,  1. ledna 1983. Link https://www.ucg.ac.me/skladiste/blog_10134/objava_20166/fajlovi/Central%20Intelligence%20Agency.pdf 

86. Miller James, Taking Off the Gloves: The United States an the Italian Elections of 1948, Oxford Academic, str. 49, 1. ledna 1983. Link  https://www.ucg.ac.me/skladiste/blog_10134/objava_20166/fajlovi/Central%20Intelligence%20Agency.pdf 

87. Miller James, Taking Off the Gloves: The United States an the Italian Elections of 1948, Oxford Academic, str. 49, 1. ledna 1983. Link  https://www.ucg.ac.me/skladiste/blog_10134/objava_20166/fajlovi/Central%20Intelligence%20Agency.pdf 

88. Weiner Tim, F. Mark Wyatt, 86, C.I.A. Officer, Is Dead, New York Times, 6. července 2006. Link: https://www.nytimes.com/2006/07/06/us/06wyatt.html 

89.Callanan James, The Evolution of the CIA´s Covert Action Mission 1947-1963, Durham University, str. 64, 1999. Link: https://etheses.dur.ac.uk/4481/1/4481_1945.PDF

90. Brogi Alessandro, Confronting America: Cold War Between the Unites States and the Communists in France and Italy (New Cold War History), The University of North Carolina Press,  str. 109, 2011. Link: https://books.google.cz/books?id=QZgAy_WPUBoC&pg=PA109&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false 

91. Weiner Tim, F. Mark Wyatt, 86, C.I.A. Officer, Is Dead, New York Times, 6. července 2006. Link: https://www.nytimes.com/2006/07/06/us/06wyatt.html 

92. Miller James, Taking Off the Gloves: The United States an the Italian Elections of 1948, Oxford Academic, str. 52, 1. ledna 1983. Link  https://www.ucg.ac.me/skladiste/blog_10134/objava_20166/fajlovi/Central%20Intelligence%20Agency.pdf 

93. Landa Roland, CIA Covert Aid to Italy Averaged 5 million Annually from Late 1940s to Early 1960s, Study Finds, National Security Archive, 7. února 2017. Link: https://nsarchive.gwu.edu/briefing-book/intelligence/2017-02-07/cia-covert-aid-italy-averaged-5-million-annually-late-1940s 

94. Petrelli Niccolo, Through a Glass, Darkly: US-Italian Intelligence Cooperation, Covert Operations and the Gladio “Stay-Behind” Programme, Taylor & Francis Online, 8. března 2024. Link: https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/09592296.2024.2303859