Výsměch občanům od zakaždoucenujakéhokolivkapitalismu

19. 5. 2025 / Beno Trávníček Brodský

čas čtení 2 minuty
Díval jsem se v neděli na debatu pana Skopečka a paní Schillerové na téma cca podzimní sněmovní volby a pohledy obou uskupení na základní hospodářské otázky. Soudě podle toho, že od nikoho z nich jsem neslyšel nikdy (ani nyní) nic o tak potřebné deoligarchizaci Česka, o nezbytném přesunu přiměřeného množství peněz od bohatých k chudším, o nutnosti přivřít ony stále se rozevírající nůžky mezi bohatstvím a chudobou... liší se tyhle dva spolky nejspíš jen v nuancích. Pravda, aktuální vláda mírně zvýšila korporátní daň a pokud bude napříště vládnout ta minulá, tak ji zase zruší. Ale...


Vzpomněl jsem si při tom znovu na úžasný příměr v jedné písni Wabiho Daňka, kde každý z nás je jedno dítě a potkáváme se na společném pískovišti a nějak se tam chováme... a hlava mi začala tenhle příměr sama rozvíjet.

Představte si, že na jednom malém pískovišti (třeba pět koleček písku) si hrají stovky možná tisíce dětí, které se musejí pravidelně střídat, aby si všechny mohly aspoň chvilku pohrát. Ty „slabší“ se kolikrát ani nedostanou na řadu. To pískoviště vlastní stát. A umožňuje dětem hraní podle zdrojů které má na pořizování a údržbu písku.

O pár metrů dál se tyčí obrovské pískoviště z „Tatry“ písku. Soukromé = nedotknutelné. A na něm si hraje jen několik málo dětí, občas dokonce nikdo. Ty děti se v té haldě až ztrácejí. Když na tyhle děti volají ty z malého pískoviště, jestli by si nemohly přijít chvíli pohrát nebo si odvézt na svých dětských kolečcích trochu jejich písku a malinko si zvětšit pískoviště, děti z velké haldy buď vůbec neposlouchají a nebo odseknou: „Žádný! Ten písek je náš.“ A hrají si dál.

Tak nějak podobně to je s přístupem našich občanů k penězům, majetku obecně. Kdo má velkou haldu písku netuší, jak je tomu, kdo si nemá z čeho udělat jednu bábovičku. A nebo často možná i tuší - ale! Je mu to fuck. A my - občané - to odkýváme.

1
Vytisknout
380

Diskuse

Obsah vydání | 19. 5. 2025