Kniha Šílenosti doby korektní aneb konec MeToo (mýtů) z roku 2017, od mého přítele Patrika Nachera, byla raným varováním před excesy hnutí, které později poskytly populistické pravici platformu k boji proti neustále se měnícím kodexům politické korektnosti.

Weinstein skončil ve vězení, a právem. Cosby byl odsouzen (a později propuštěn na základě právní technikality). Lauer a Rose zmizeli z obrazovek. Louis C.K. se omluvil, stáhl se a vrátil se s hořkým humorem a užším publikem. Aziz Ansari byl obviněn ve vysoce diskutované kauze, která více než o zneužití moci vypovídala o kulturní nejistotě v otázkách sexu a souhlasu.

A pak tu byl Kevin Spacey: zřejmě nejkomplikovanější případ ze všech.

Spaceyho pád byl rychlý a nekompromisní. Byl vyhozen z House of Cards, vymazán z All the Money in the World, a přetvořen veřejností v symbol zkaženosti hollywoodských elit. Obvinění proti němu byla různorodá - některá kriminální, jiná ne. Některá znepokojující. Některá soud odmítl. V žádném případě nebyl odsouzen.

Dnes už osvobozující rozsudek není totéž co očista. Ale neměl by být ani ignorován. Na rozdíl od jiný čelil Spacey svým žalobcům před soudem a vyšel z procesu jako právně očištěný. Jeho návrat není deklarací neviny, ale spíše nesmělou poznámkou pod čarou společnosti, která se snaží rozhodnout, kdy a zda vůbec je možné se navrátit zpět do společnosti.

Jedním z velkých paradoxů naší doby je, že jsme společnost posedlá jazykem terapie a duševního zdraví: hovoříme o uzdravení, uzavření, traumatu, proměně a přesto nenabízíme téměř žádný společenský rámec pro odpuštění. Jakmile je někdo vyloučen, zůstává mimo. Chybí nám scénář pro návrat, obřad smíření, místo pro lidské zlepšení.

Ale to není, jak funguje spravedlnost v liberální demokracii ani v západní morální tradici. Většina našich etických systémů chápe spravedlnost nejen jako trest, ale i jako obnovu. Jako víru, že lidé jsou složití - někdy zlomení, někdy škodící - ale málokdy definitivně ztracení.

Spaceyho návrat tedy není jen o něm. Je o nás. Jsme schopni si představit budoucnost, v níž je vykoupení možné? Dokážeme rozlišovat mezi škálou provinění - od predátorského chování po špatný úsudek - a reagovat přiměřeně? Anebo budeme dál vnímat každé obvinění jako trvalý morální ortel?

To vše samozřejmě neznamená zpochybnění samotného jádra #MeToo. Ženy, které promluvily, změnily svět. Novináři, kteří jejich příběhy zveřejnili, přetvořili naše instituce. Ale každé hnutí - jako každá revoluce - má své fáze: výbuch, zúčtování, přestřelení, a pak pomalou, obtížnou integraci.

Spaceyho pomalý návrat může být signálem, že vstupujeme do této závěrečné fáze. Ne do konce odpovědnosti, ale do začátku udržitelnější vize spravedlnosti - takové, která zahrnuje bolest minulosti i možnost lidského růstu.

Tragédií by bylo, kdyby hnutí, které dalo hlas umlčeným, dnes odmítalo slyšet cokoli jiného než samo sebe. Triumfem by bylo, kdyby dokázalo dozrát - od bdělé ostražitosti k rozvážnému rozlišování, od spravedlivého hněvu k občanské milosti.

Kevin Spacey není mučedník. Ale může být zrcadlem. V jeho návratu se odrážejí otázky, na které jsme ještě nenašli odpověď: o vině, odpuštění, umění a chybujících lidech, kteří ho tvoří. Další dějství - to nejtěžší - už patří nám všem.

Pozn. JČ: Paradoxem je, že ve Francii byl právě odsouzen za sexuální přestupky Gérard Depardieu a ženy ve Francii si oddechly, že tam prý konečně se zpožděním dorazilo hnutí  #MeToo.