Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Operace Gladio: Bič na levici v západní Evropě za aktivní asistence neofašistického teroru

22. 5. 2025 / Daniel Veselý

Hektické poválečné snažení Bílého domu vymýtit řeckou a italskou koketérii s komunistickými myšlenkami se venkoncem neomezilo pouze na tyto dvě jihoevropské země. Paranoia smíšená s obavami o podkopání americké převahy a kontroly nad západní Evropou případnou sovětskou agresí byla - jak dnes už víme - naprosto neopodstatněná (97), protože válkou zdevastovaný Sovětský svaz se v žádném případě nemohl měřit se zdrcující vojenskou převahou USA a dalších západních mocností. Navíc Stalinův SSSR se už dávno rozžehnal s Trockého vizí permanentní revoluce a zastával ideu “socialismu v jedné zemi” - jakkoli v reálu v četných ohledech perverzní a mimořádně zločinnou - jakož i myšlenku udržování kontroly nad svou sférou vlivu ve východní Evropě.

V poválečných letech ale ve Washingtonu, Londýně a dalších západních metropolích panovaly značné obavy z možné sovětské agrese prohloubené po vypuknutí berlínské krize v roce 1948. Bílý dům se svými spojenci proto vypracoval záložní plán, který by představoval efektivní odpověď na případnou sovětskou invazi do západní Evropy. Tento koncept se v 50. letech zhmotnil v Operaci Gladio realizované činností spících buněk ozbrojeného odporu, na jejímž chodu se podílely některé západoevropské země, NATO a CIA (98). Rozvědky jednotlivých západních zemí ve vzájemné kooperaci vytvářely špionážní sítě, jež měly taktéž za úkol provádět sabotáže a různé podvratné aktivity; rovněž buňkám dodávaly zbraně a poskytovaly výcvik či radiové vybavení, dislokovaly sklady se zbraněmi a municí (99). Počet rekrutů do těchto “utajených armád” se v některých zemích pohyboval mezi pouhými desítkami, jinde však dosahoval tisíců. Podle poznatků několika západoevropských badatelů tato činnost zahrnovala atentáty, psychologickou válku, operace pod falešnou vlajkou - a to se zjevným cílem delegitimizovat a diskreditovat činnost levicových stran v západoevropských zemích. Operace Gladio dokonce zašla tak daleko, že podle některých zdrojů (100) podporovala protikomunistické milice a pravicový terorismus.

Pozoruhodný je fakt, že se do této utajené operace zapojila i Severoatlantická aliance, která vznikla v roce 1949 právě kvůli možnému vpádu sovětských intervenčních vojsk do západní Evropy. V povědomí spousta lidí je NATO v důsledku neustálé indoktrinace západní propagandistickou mašinérii zapsáno jako “obranný pakt”, leč jeho angažmá v rámci Gladia vyvolává řadu etických otázek o působení severoatlantické aliance už během studené války. Jestliže oficiálním záměrem USA a jejich spojenců v NATO bylo odražení potenciální sovětské invaze, jak s touto doktrínou souvisí cílená diskreditace a delegitimizace levice v západní Evropě, a to i za potenciálního použití teroristických metod? Tuto otázku de facto zodpověděl bývalý člen belgické vojenské bezpečnostní služby André Moyen, podle nějž Gladio obecně bojovalo se “subverzí” (101). Pod tímto vágním termínem si však lze představit prakticky cokoli; jde pouze o to, jaké ideologické hledí aplikujeme. Je ale zcela zjevné, že terčem Gladia se staly západoevropské levicové strany a hnutí.

Ačkoli bylo pozadí Operace Gladio dlouhou dobu obestřeno pavučinou tajemství a konspirací - a je tomu tak do jisté míry i dnes - už na počátku 90. let ve světle Andreottiho odhalení se o tomto tématu hojně informovalo v mainstreamovém západním tisku, například v listech Washington Post (102) a New York Times (103). Tyto přední západní tiskoviny ale zveřejnily převážně jen politické proklamace a vlažný popis tématu bez náležitého rozboru, aniž by se pídily po informacích majících potenciál k osvětlených veškerých podrobností o Operaci Gladio - případně o dalších podvratných aktivitách v režii amerických zpravodajců - jak se na disciplinovaná západní média sluší a patří.

Existenci diverzních operací CIA v zemích západní Evropy mezi prvními - ne-li první - odhalil bývalý agent CIA Philip Agee, a to ve své knize Dirty Work: The CIA in Western Europe vydané v roce 1978, za niž jej ostře kritizovala CIA a Pentagon (104). Agee ve své publikaci poutavě líčí, jak CIA v Portugalsku, Řecku, Španělsku či ve Švýcarsku prováděla špionáž a inflitraci různých mezinárodních těles, uplácela politické strany stojící proti komunistům a zároveň efektivně vrážela klín mezi středoproudou levici: socialistické a komunistické strany. Autor popisuje, jak CIA v Evropě řídila, trénovala a vyzbrojovala pravicové paramilitární bojůvky s přístupem k tajným skladům se zbraněmi, aby příkladně v Řecku posloužily k případnému svržení”nesympatické” vlády. To jest vlády, která se protiví požadavkům a zájmům USA. Zdá se, že Agee už ve své knize z roku 1978 hovoří o tajných operacích amerických zpravodajských služeb pod taktovkou Operace Gladia, aniž by znal další, později odtajněné souvislosti.

Když Agee Ústřední zpravodajskou službu z morálních důvodů opustil, jelikož se už déle nedokázal podílet na nepravostech páchaných jeho zaměstnavatelem, začal veřejně kritizovat provádění teroristických operací a porušování lidských práv ze strany CIA v mnoha zemích. Ve svých publikacích dokonce odhaloval identitu jednotlivých agentů, aby pustošivou agendu CIA po celém světě alespoň trochu narušil. Ageeho práce o CIA a obecně jeho činnost - ač kontroverzní a hořce odsuzované - jsou dozajista cennou výpovědí o struktuře a fungování amerických tajných služeb, nadto výpovědí demaskující zhoubnou mytologii doprovázející aktivity CIA po celém světě.

Teprve až v roce 1990 italský premiér Giulio Andreotti oficiálně ve svém projevu v italském senátu odhalil podrobnosti o Operaci Gladio, jak o události v listopadu 1990 v textu s názvem CIA organized Secret Army in Western Europe informoval Washington Post (105). Andreotti podrobnosti obestírající Operaci Gladio prezentoval veřejnosti poté, co na existenci této utajené operace narazil benátský soudce Felice Casson během vyšetřování neofašistického teroristického útoku, který se odehrál v roce 1972 v italské vsi Peteano, kde měly být nastraženy výbušniny ze skladů “záložních armád” spojených se silami NATO. Podle Andreottiho se americká vláda poprvé na Itálii obrátila již v roce 1951, kdy CIA přišla s myšlenkou vytvořit záložní vojenskou organizaci v této zemi. Andreotti uvedl, že se do akcí Gladia zapojilo celkem 622 Italů, které vycvičily italské tajné služby. Převážně šlo o pravicově smýšlející osoby.

Americké a italské zpravodajské služby podle Andreottiho společnými silami vytvořily síť prověřených vojenských jednotek, z nichž většina byla soustředěna na severovýchodě poblíž jugoslávských hranic, kde se hrozba komunistické invaze zdála být nejpravděpodobnější. V roce 1959 přešla realizace italské odnože Operace Gladio pod záštitu NATO. Bývalý ředitel CIA v letech 1973 až 1976 William Colby v televizním rozhovoru pro italskou televizní stanici Channel 4 potvrdil zapojení USA do činnosti italské tajné armády v rámci Gladia a popsal, jak byl v roce 1951 vyslán do Stockholmu, aby vytvořil podobnou síť ve Skandinávii.

Když v květnu 1972 výbuch bomby nastražené v autě u italské vsi Peteano usmrtil tři italské policisty a těžce zranil dalšího policistu, anonymní telefonát italské policii označil za pachatele atentátu levicové extrémisty z Rudých brigád. Italské policejní síly následně zaklekly na italskou levici a pozatýkaly spoustu komunistů, jak ve své kontroverzní publikaci NATO's Secret Armies: Operation Gladio and Terrorism in Western Europe píše švýcarský historik a pro mnohé konspirační teoretik Daniele Ganser (106). Podle Gansera, který své poznatky opírá o vyšetřování italské policie, italská vojenská služba (SID) společně s ultrapravicovou organizací Ordine Nuovo zosnovaly teroristický útok u Peteana, aby pak mohly svalit vinu na levicové extrémisty (v Itálii při teroristických útocích v dekádách následujících po druhé světové válce zemřely stovky lidí). Policejní vyšetřování objevilo stopu u člena Ordine Nuovo Vincenza Vinciguerry, který u Peteana nastražil výbušné zařízení.

Vyšetřování vedené soudcem Felicem Cassonem, jež Ganserovu teorii potvrzuje, také odhalilo, že Marco Morin, expert na výbušniny pracující policii a zároveň člen Ordine Nuovo, vyšetřovatelům záměrně předložil falešnou analýzu, podle níž byla inkriminovaná nálož totožná s výbušninami, které používaly Rudé brigády (107). Naopak Cassonův tým na typu použité výbušniny dokázal, že podobné nálože se vyskytovaly v arzenálech NATO. Shodou okolností italská policie tři měsíce před útokem u Peteana poblíž Trieste objevila skrýš se zbraněmi, kde byla k nalezení právě výbušnina C4 identická té, jež byla k atentátu nakonec použita. Když se soudci v roce 1984 Vinciguerry dotazovali na okolnosti vražedného bombového útoku na nádraží v Bologni z roku 1980, při kterém bylo zabito 85 osob a o němž se podobně jako spekuluje jako o další z akcí Gladia (108), ultrapravicový atentátník prohlásil, že masakr Peteanu a další teroristické útoky souvisí s existencí vibrantní tajné struktury, jejíž příslušníci - civilisté a vojenský personál - mají na italské půdě za úkol zorganizovat odpor proti intervenci sovětské armády. V případě, že by k sovětské vojenské invazi nakonec nedošlo, měla být tato supertajná síť pod hlavičkou NATO připravena zabránit vychýlení politické rovnováhy v zemi doleva. Podle Vinciguerryových slov se jednalo o operaci zaštítěnou atlantickou aliancí (míněno strukturami NATO), realizovanou za aktivní participace západních tajných služeb a politických a vojenských sil (109). Vinciguerra svá stanoviska později zopakoval deníku Guardianu a BBC.

Podle Gansera, který ve své knize popisuje nekalé a kriminální činy Gladia ve 14 západoevropských zemích, vedla odhalení Cassonova vyšetřovacího týmu k účinnému tlaku na italského premiéra Andreottiho, aby šel s pravdou konečně ven. Ganser ve své knize konstatuje, že důkazy získané během deseti let ukazují na spojenectví italské větve Gladia s italskou vojenskou službou a kooperaci s pravicovými teroristy na italském území operovali a “manipulovali politickým rámcem”. Vyšetřování italského Senátu ve věci Gladio a řady záhadných masakrů, které se uskutečnilo po ukončení studené války, dospělo k závěru, v Itálii „CIA požívala v dobách míru maximální svobody rozhodování“, protože Itálie v době první republiky žila „v obtížné a někdy tragické situaci na hranicích“(110). Když si odmyslíme diplomatickou mluvu, CIA si v Itálii mohla dělat, co se jí zamanulo, aniž by její činnost podléhala jakýmkoli vnějším kontrolním mechanismům.

Andreotti, jak se zdá, vypustil z lahve džina, neboť posléze podobné operace ve většině zemí NATO popsali i další evropští představitelé. V reakci na zprávy evropských novin a poznatků zpravodajských služeb zahrnovala polovojenská síť podporovaná CIA jednotky ve Francii, Belgii, Řecku, Západním Německu, Nizozemsku, Turecku, Španělsku, Portugalsku, ba dokonce i v neutrálním Švédsku, Švýcarsku nebo Rakousku. Stručně řečeno: Gladio operovalo prakticky po celé západní Evropě, včetně území neutrálních států - aniž by o jeho činnosti obyvatelstvo daných zemí vědělo - bez jakékoli vnější nezávislé jurisdikce a kontrolních mechanismů, a to pouze pod záminkou vpádu “sovětských hord”, přičemž řada incidentů by si už dávno zasloužila nezávislé posouzení a vyšetření, a to i na pozadí širšího kontextu.

Existenci tajné záložní armády ve Francii s kódovým názvem Plan Bleu potvrdil již v roce 1947 tehdejší francouzský ministr vnitra Édouard Depreux (111). Činnost Plan Bleu koordinovala francouzská externí zpravodajská služba (SDECE), zatímco zbraně jí dodávala elitní jednotka. Bývalý ředitel DGSE (nástupce SDECE) Pierre Lacoste způsobil v roce 1992 pozdvižení, když v rozhovoru pro list The Nation uvedl, že jisté elementy pracující pro Plan Bleu se zapletly do teroristických aktivit proti prezidentovi Charlesovi De Gaullovi kvůli jeho alžírské politice. Sám Gaulle se svého času stal předním kritikem severoatlantických struktur a odpůrce přílišného amerického vlivu ve světě, třebaže se nikdy role amerického spojence nezhostil. Podle pařížského deníku Liberation byla francouzská odnož tajné sítě Gladia rozpuštěna až poté, co Andreottiho odhalení vyvolalo kontroverzi a všeobecné pobouření. V listopadu 1990 francouzský ministr obrany Jean-Pierre Chevenement oficiálně potvrdil zapojení Francie do operací prováděných Gladiem (112).

CIA se ve Francii pokoušela zabránit levici v převzetí moci a ještě více se obávala účasti tamní komunistické strany ve vládě, jak míní Phill Agee, který dodává, že pro CIA, stejně jako členské státy NATO se stala Paříž jakousi křižovatkou vedoucí do třetího světa. Žila a pracovala zde řada Arabů a Afričanů, a to na velvyslanectvích, univerzitách a v mezinárodních organizacích. Ústřední zpravodajská služba se pokoušela penetrovat tyto společenské struktury a vytěžit tamní informační potenciál. Tuto strategii pronikání do těles, jako je Mezinárodní organizace práce a mezinárodní odborové organizace, si CIA osvojila příkladně ve své ženevské misi ve Švýcarsku. Právě tyto osoby CIA chtěla naverbovat jako agenty, aby pak pro agenturu pracovali v zemích jejich původu (113).  

Záložní síť armády pod záštitou Gladia s kódovým označením „Sussex ll“ v Belgii byla vytvořena již v prosinci 1944, a to s přímým souhlasem tehdejšího premiéra Paul-Henriho Spaaka právě v době, kdy bývalý šéf britské zpravodajské služby MI6 Stewart Menzies navštívil Brusel (114). V reakci na Andreottiho odhalení belgický exministr obrany Francois-Xavier de Donnea sdělil, že paramilitární cvičení byla zrušena patrně už před jedním nebo dvěma roky. Během svého působení ve funkci v letech 1985-1988 byl exministr podle svých slov informován o síťových operacích probíhajících pod hlavičkou Gladia (115). Donnea zpochybni existenci vazeb mezi belgickými vojenskými a bezpečnostními silami a dosud nevyřešenými bombovými útoky v supermarketech na počátku 80. let, jež jsou připisovány pravicovým teroristům a jež si vyžádaly 28 obětí.

Řecko se v poválečné éře stalo primárním operačním střediskem CIA pro projekci americké moci do Středomoří. Když Řecko v roce 1952 vstoupilo do NATO, byly jeho speciální jednotky LOK začleněny do evropské sítě Gladia. CIA a LOK v březnu 1955 v tajném dokumentu potvrdily vzájemnou spolupráci. Kromě přípravy na sovětskou invazi CIA pověřila LOK, aby v Řecku zabránily levicovému puči (116), to jest, aby zmařila fungování legitimního domácího levicového odporu. Řecký generál ve výslužbě Nikos Kouris pro italský list Corriere della Serra v roce 1990 uvedl, že v roce 1955 byly s pomocí CIA vytvořeny řecké jednotky, které měly zasahovat v případě komunistického ohrožení, ať už vnějšího nebo vnitřního. „V těchto jednotkách působili vedle bývalých vojáků také vojáci se speciálním výcvikem a dokonce i civilisté. “To, co je drželo pohromadě, byl jeden společný ideologický jmenovatel - extrémní pravičáctví,“ konstatoval Kouris (117).

Bílý dům se obsesivně po dobu trvající několik dekád zaobíral potenciální komunistickou hrozbou nejen v  Řecku, ale i Itálii, jak jsme si už vysvětlili v předchozích kapitolách. Zatvrzelý antikomunismus převládající v řeckém státním a vojenském aparátu po Bílým domem podporovaném zadušení pokusu o sociální revoluci vytvořil v této zemi nedemokratické klima, které kulminovalo v represivní vládě junty černých plukovníků podporovaných Washingtonem až téměř do poloviny 70. let. Hrozba řeckých protinacistických partyzánů a reformních komunistů z italské strany PCI pro americké geopolitické zájmy USA v západní Evropě znamenala dlouhodobou a náročnou výzvu, neboť se jednalo strategicky cenný jižní cíp NATO, tedy jižní výběžek Američany projektované vojenské dominance v Evropě, který se nacházel ve stínu sovětského Leviatana.

Západní Německo se po ukončení druhé světové války stalo klíčovou oblastí pro americké výzvědné služby, a to i pro svou příhodnou geografickou polohu, takřka oko v oko SSSR a KGB. CIA zajišťovala zájmy Bílého domu v Západním Německu podporou Křesťansko-demokratické unie, Sociálně-demokratické strany a dokonce i odborů, aby v uctivé vzdálenosti držela od moci německou levici, píše ve své knize o činnosti CIA v západní Evropě Phill Agee. “Od druhé světové války je cílem americké zahraniční politiky zajistit soudržnost západního světa pod vedením Washingtonu. K dosažení tohoto cíle směřují konkrétní aktivity CIA. Zpravodajské služby nejprve musely založit nebo oživit různé protikomunistické a proamerické instituce. Levicová opoziční hnutí musela být zdiskreditována a zničena. K tomuto cíli směřovala činnost na všech úrovních, kupříkladu masivní korupcí antikomunistických odborů,” pokračuje Agee (118).

Americké zpravodajské služby hrály důležitou roli při vytváření západoněmecké větve Gladia. Odtajněné dokumenty CIA ukazují, že Ústřední zpravodajská služba v letech 1949 až 1953 organizovala sítě západoněmeckých agentů pod hlavičkou Gladia. Jak napsal deník Washington Post v roce 2006, USA v poválečné době prostřednictvím CIA chránily a podporovaly bývalé nacistické činitele, kolaboranty s nacisty ve společné bitvě  proti Sovětskému svazu a pohromě komunismu. V jedné takové síti působili nejméně dva bývalí nacističtí příslušníci SS a další řídil podplukovník bývalý důstojník Wehrmachtu, jejž CIA označila za "nerekonstruovaného nacistu". Tato síť byla nakonec rozpuštěna v roce 1953 kvůli obavám, že by sympatie některých členů k neonacismu mohly být odhaleny v západoněmeckém tisku (119). Američtí zpravodajští agenti v prvních dnech studené války pomáhali organizovat prozápadní síť, rekrutovat stovky partyzánů a rozmisťovat po západní Evropě skrýše se zbraněmi, včetně granátometů a výbušnin, jak v roce 1990 napsal německý deník Die Welt (120). Němečtí sociální demokraté označili supertajný projekt Gladia za největší skandál v historii Severoatlantické aliance. Mluvčí německé vlády Hans Klein posléze potvrdil, že plány na tajné protikomunistické akce v případě války existovaly, ale zároveň popřel, že by tyto akce byly přímo spojené se západoněmeckými ozbrojenými silami.

Někdejší holandský premiér Ruud Lubbers v roce 1990 nizozemskému parlamentu sdělil, že jeho úřad řídí tajnou organizaci, která byla v 50. letech založena pod nizozemským ministerstvem obrany. Lubbers však popřel spojitost mezi touto organizací a NATO a dalšími zahraničními strukturami. Bývalý nizozemský ministr obrany Henk Vredeling potvrdil, že tato tajná skupina po Nizozemsku rozmístila úkryty se zbraněmi pro realizaci sabotážní činnosti (121). Dodnes se však nepodařilo přesvědčivě vyvrátit existenci vazeb holandské odnože Gladia na americké a severoatlantické velící struktury, když hledíme na celkový vzorec s ohledem na situaci v dalších západoevropských zemích.

Jak už víme, poválečná situace v Turecku společně s občanským konfliktem v Řecku položila základy Trumanovy doktríny, jelikož země na Bosporu podle Washingtonu čelila “interní komunistické  a kurdské komunistické hrozbě”(122), to jest pronacionalistickým, prosocialistickým proudům a jejich stoupencům. CIA v Turecku začala tajně financovat a trénovat fašistické paramilitární a protikurdské gangy, které bily levicové kandidáty a aktivisty, rozbíjely politická shromáždění a zastrašovaly levicové voliče. Turecko se zapojilo do Operace Gladio jako jedna z prvních zemí, přičemž existenci tajných antikomunistických jednotek na tureckém území už v roce 1973 odhalil tehdejší premiér Bülent Ecevit. Generál Kenan Evren, který se stal tureckým prezidentem po státním převratu v roce 1980, působil jako velitel turecké odnože Gladia Counter Guerilla podporované CIA, na jejíž diverzní činnosti se podíleli nechvalně proslulí neofašisté z Grey Wolwes. Historici a další zasvěcení pozorovatelé se domnívají, že Counter-Guerrilla se ve spolupráci s bezpečnostními tureckými orgány pravděpodobně podílela na četných aktech státního terorismu, jakož i přípravě vojenských pučů v letech 1971 a 1980. 

Metody používané příslušníky Counter Guerilly v úzké spolupráci s tureckou tajnou policií zahrnovaly atentáty, vraždy, bombové útoky, ozbrojené loupeže, mučení, únosy, vyhrožování, vydírání, výcvik milicí, braní rukojmích, žhářství, sabotáže, šíření propagandy a dezinformací, jak ve své publikaci o Operaci Gladio líčí Daniele Ganser (123). To vše zastřešoval Bílý dům prostřednictvím CIA ve snaze eliminovat komunistickou metlu v Turecku - ať již reálnou, či nereálnou. Turecko bylo v očích Bílého domu velmi strategicky cenné pro svou bezprostřední blízkost se Sovětským svazem, i proto se Ankara těšila významné miliardové vojenské pomoci Washingtonu a bezproblémovému přístupu k americké vojenské technice. V Turecku se zrodily zárodky kubánská krize, když Bílý dům na tureckém území bezohledně rozmístil jaderné hlavice namířené na Sovětský svaz, což přirozeně Kreml patřičně znervóznilo a hrálo roli při jeho rozhodnutí poslat jaderný arzenál na Kubu. Spojené státy přitom v Turecku rozdmýchávaly konflikt, který tuto zemi naplno zachvátil v druhé polovině 70. let v podobě politických násilností. Za nejedním krvavým útokem a politicky motivovanou vraždou stáli Američany podporovaní teroristé z Grey Wolwes. CIA v Turecku zaměstnávala další extrémně pravicové a nacistické elementy, kupříkladu příslušníka SS Ruziho Nazara.

Ve fašistickém Francově Španělsku, které Spojené státy zprvu nevnímaly příznivě, aby svůj postoj v kontextu studené války přehodnotily, si občanská válka vyžádalo oběti především mezi levicovými silami, kdy vraždění a násilí typické pro Francův bílý teror násobně převyšovalo oběti teroru rudého (124). Připomeňme si, že během španělské války v republikánské zóně, zvláště v Aragonu a Katalonii, implementovali anarchisté, libertariánští socialisté a nestalinističtí komunisté společně s dělníky a rolníky sociální reformy kolektivizací země a průmyslu, kdy si zaměstnanci kolektivně rozhodovali o svých podnicích a družstvech v decentralizovaných průmyslových družstvech a agrárních komunitách, než byly smeteni Francovými silami. Ve Španělsku došlo ještě před rokem 1982, kdy byla země přijata do NATO, k několika incidentům mající spojitost s Operací Gladio, během nichž operativci této sítě zabíjeli své militantní oponenty. Podle zprávy italského výboru pro zpravodajské a bezpečnostní služby se člen Ordine Nuovo Carlo Cicuttini, jenž spolupracoval s Vincenzem Vinciguerrou na bombovém útoku v Peteanu v roce 1972, v roce 1977 zapletl také do masakru v madridské Atoše, kde byli zabiti odboráři spolupracující se španělskou komunistou stranou (125). Podle bývalého belgického tajného agenta Andrého Moyea se aktivity Operace Gladio prováděly i na španělském území, kde měla síť své základny (126), třebaže oficiální španělské úřady se tvářily, jako by o Gladiu nic nevěděly.

Americké poválečné tažení proti komunismu si vyžadovalo spojence, kteří jsou ze své podstaty bytostně antikomunističtí a antisocialističtí, takže los nepadl jen na Franca, ale i António Salazara v Portugalsku. I když byl Salazarův režim diktátorský, Portugalsko se v roce 1949 stalo jednou ze 12 zakládajících zemí Severoatlantické organizace. Francův i Salarazarův režim se profiloval jako jednoznačně antikomunistický a antisocialistický, takže Bílý dům oběma diktátorům poskytoval přinejmenším tichou podporu. Vzhledem k absenci podrobného vyšetřování spojitostí mezi pravicovými sítěmi a tajnými operacemi portugalské diktatury zůstávají vazby na protikomunistickou armádu NATO dosud nejasné a záhadné, jak ve své publikaci NATO´s Secret Armies píše Ganser (127). Lisabon oficiálně zveřejnil informace o existence tajných armád napojených na CIA a NATO v Portugalsku podobně jako další země v reakci na Andreottiho výbušná odhalení. Lisabonská rozhlasová stanice 114 oznámila, že bojůvky spojené s operací Gladio působily v padesátých letech na obranu diktatury doktora Salazara. Ganser cituje Portugalský deník O Jornal, který ohromenou veřejnost informoval o utajené síti, vybudované silami NATO a financované CIA, která měla v šedesátých a sedmdesátých letech v Portugalsku pobočku. Tato filiálka s kódovým označením Aginter Press se podle Ganserových slov mohla podílet na politických vraždách v Portugalsku a jeho koloniích v Africe. Autor překládá další důkazy o podobě portugalské větve Gladia, jeho vazeb na severoatlantické struktury a obdobné činnosti jako v dalších západoevropských zemích, včetně rekrutu fašistických bojůvek. Portugalsko teprve až po smrti autoritářského vůdce Salazara v roce 1970 a vojenském puči, který o čtyři roky později smetl vládu Salazarovy Estado Novo, začalo směřovat k demokratickým reformám.

Přestože představitelé několika západních zemí v době vypuknutí skandálu s Operací Gladio popírali jakoukoli součinnost mezi jimi řízenými tajnými armádami a americkými bezpečnostními složkami, celkový obraz je poměrně jasný: CIA, NATO a bezpečnostní aparáty řady západoevropských zemí a Turecka v Operaci Gladio zjevně převedly do praxe doporučení Národní bezpečnostní rady USA roku 1947 (NSC 4-A) (128), příkladně směrnici opravňující CIA k provádění tajných psychologických operací “navržených k potírání aktivit inspirovaných Sovětským svazem”.

Direktiva Národně bezpečnostní rady z roku 1948 (NSC 10/2) (129) hovoří o nutnosti doplnit “otevřené zahraniční aktivity americké vlády tajnými operacemi”, a to “v zájmu světového míru a národní bezpečnosti USA”(sic). NSC pověřil CIA prováděním špionážních a kontrašpionážních operací v zahraničí. V této směrnici se těmito tajnými operacemi rozumí všechny činnosti, jež jsou jsou prováděny nebo financovány vládou USA proti nepřátelským státům nebo skupinám nebo na podporu přátelských zemí nebo organizací. Tyto operace měly ale být plánovány a prováděny tak, že v případě odhalení by se Bílý dům věrohodně zřekl jakékoli odpovědnosti za jejich realizaci. Přestože se samozřejmě nejedná o důkaz direktivy amerického ministerstva zahraničí přímo formulované ve spuštění Operace Gladio, vektor je zcela zřejmý a je navíc podpořený oficiálními vyjádřeními některých evropských politiků. Spousta archivních a potenciálně inkriminujících materiálů se vší pravděpodobností dosud podléhá utajení. Západní sdělovací prostředky navzdory skutečně explozivnímu informačnímu potenciálu neuchopily Andreottiho šokující odhalení jako vzácnou příležitost ke štvanici na ty, jejichž jednání mohou korigovat či ovlivnit. Politické prohlášení publikované úřadem italské vlády z roku 2023 (130) dokládá, že hlad po pravdě o detailech a pozadí teroristických útoků, které v poválečném období sužovaly Itálii, je stále velký. Dostupné indicie a důkazy ukazují na úsilí Bílého domu a jeho nominálních spojenců v západní Evropě instalovat prostřednictvím zpravodajských služeb a vojenských složek na starém kontinentě tajnou mezistátní síť, v jejímž spektru operovaly ultrapravicové organizace a bojůvky s cílem zdiskreditovat a delegitimizovat levicové hnutí i ultralevicové extrémisty skrze subverzní aktivity, mezi něž lze počítat i teroristické aktivity. NATO na výbušná odhalení zareagovalo zmateně obávajíce se o svou reputaci, když byl tajný projekt armád spojován s mučením, masakry, státními převraty a dalšími teroristickými operacemi. Po téměř měsíčním mlčení Severoatlantická aliance kategoricky popřela Andreottiho tvrzení o zapojení paktu do Operace Gladio (131).

Evropský parlament ve své v rezoluci z listopadu 1990 ostře odsoudil NATO a Spojené státy za to, že prostřednictvím jimi dirigovaných záložních protikomunistických armád manipulují evropskou politikou, a požadoval, aby jednotlivé státy demobilizovaly tajná paramilitární seskupení spojená s Gladiem a zahájily monitoring a vyšetřování jejich činnosti (132). Evropa, jak se zdá, byla ještě na počátku nové éry v 90. letech ve stavu vyjádřit svůj ostrý protest proti politice zámořského patrona poškozující její vlastní bezpečnost .

Jak už bylo napsáno výše, bývalý ředitel CIA v letech 1973 až 1976 William Colby po nátlaku veřejnosti připustil, že je reálné, že CIA podporuje různé antikomunistické organizace, aby zabránila pádu Turecka do rukou komunismu (133). Výpovědi exponovaných potentátů amerických z vysokých politických, zpravodajských a vojenských kruhů můžeme chápat jako nejcennější důkaz o fungování subverzní činnosti Gladia a jeho napojení na Ústřední zpravodajskou službu. Z odtajněných amerických vládních materiálů analyzovaných vojenským historikem a expertem na Národní bezpečnostní agenturu (NSA) Matthewem Aidem, jež dokumentují operace amerických zpravodajských služeb, vyplývá, že americká zpravodajská komunita v západní Evropě během studené války vytvořila mnohovrstevnatou špionážní infrastrukturu (134), skrze niž nejenže odposlouchávala své nominální spojence v západní Evropě, ale prováděla též špionážní činnost i v hájemství Sovětského svazu ve východní a střední Evropě.

Podle Aideových poznatků CIA v roce 1948 dostala za úkol zabránit pádu západoevropských zemí do područí Kremlu. Jeden z hlavních úkolů spočíval v nutnosti jakýmikoliv prostředky zabránit tomu, aby se západoevropské komunistické strany chopily legální cestou vlád ve svých zemích, nebo aby se podílely na vládnutí v koaličním kabinetu s prozápadními stranami.  Za druhé, - a to byl podle Aidea nejdůležitější aspekt věci - se západní Evropa po skončení druhé světové války stala nejdůležitější platformou americké zpravodajské komunity k získání přístupu k jejím hlavním zpravodajským cílům, k Sovětskému svazu a jeho východoevropským satelitům. CIA prováděla tajnou špionážní činnost například ve Východním Německu, Československu či Maďarsku. Z Československa a Maďarska, kde komunisté uzurpovali moc, byli operativci CIA brzy vypuzeni (přestože CIA měla pár svých vysoce postavených agentů v československé a polské armádě ještě na konci 60. let.), zatímco ve Východním Německu čelili převaze agentů z KGB a jejich činnost nepřinášelo kýžené ovoce. V Západním Německu se realizace odposlechů, sbírání citlivých informací a dalších špionážních aktivit vedle Ústřední zpravodajské služby zhostila plejáda amerických vojenských rozvědek.

V Albánii se CIA v tandemu s britskou tajnou službou MI6 v letech 1949 až 1954 marně snažila svrhnout režim Envera Hodži infiltrací sítě tajných agentů do albánských struktur. Cílem podvratných aktivit CIA a MI6 v Albánii pod zastřešujícím názvem Operation Valuable bylo provedení státního převratu a dosazení prozápadních lídrů k moci. Operace zahrnovala provádění strategických vojenských akcí se zapojením guerill z exilu (135), jinými slovy tu běží o úsilí USA a Británie vojenskými prostředky svrhnout komunistický režim v Albánii. Jak dokládají odtajněné materiály americké vlády zpackaná diverzní operace naopak Hodžův režim posílila, ačkoli političtí stratégové a plánovači ve Washingtonu a Londýně doufali v pravý opak (136). Diverzní činnost, kterou se Washington snažil - avšak často neúspěšně - vyvíjet  v komunistických státech a jmenovitě v Albánii s vyžitím odposlechů, špionáže a nasazením vojenské síly a guerrilových bojovníků, však nespadala do portfolia Operace Gladio.

Je  zapotřebí jako soli zahájit nezávislé a poměrně rozsáhlé vyšetřování okolností násilných incidentů spojených s Gladiem po celé západní Evropě a v Turecku, abychom mohli rozkrýt veškeré komplexní vazby tajných buněk na oficiální západní bezpečnostní a mocenské struktury. To by mělo být logickým vyústěním výbušných politických odhalení na počátku 90. let. K tomu však do dnešních dnů nedošlo, neboť, lakonicky řečeno, není politická vůle. Kdyby v západních politických, mediálních a intelektuálních kruzích nebylo NATO svatořečeno a kdyby byla široká veřejnost informována o destabilizačních aktivitách prováděných v rámci Operace Gladio během studené války s touž úporností jako o nekalostech a zločinech politických nepřátel USA a obecně Západu, napovrch by mohla vyplavat nová znepokojující fakta a souvislosti. Veřejnost by se pak poprávu chtěla obeznámit s celou pravdou o Operaci Gladio, jeho komplexní struktuře a činnosti, a napojení na americké bezpečnostní a vojenské složky.

 

Poznámkový aparát:

 

95. Waldron Arthur, How China Was “Lost”, The Weekly Standard, 28. ledna 2013. Link: https://web.archive.org/web/20181205161157/https:/www.weeklystandard.com/arthur-waldron/how-china-was-lost

96.Loss of China. Wikipedia. Link: https://en.wikipedia.org/wiki/Loss_of_China#cite_note-10

97. Alexander Andrew, The Soviet Threat Was A Myth, Guardian,  19. dubna 2002. Link: https://www.theguardian.com/world/2002/apr/19/russia.comment 

98. Dunn Morgan, Inside Operation Gladio, The CIA´s Secret Fight Against Communism in Cold War Europe, 16. listopadu 2021. Link: https://allthatsinteresting.com/operation-gladio

99.Ganser Danielle, NATO's Secret Armies: Operation GLADIO and Terrorism in Western Europe, str. Xi, 2004. Link: https://files.libcom.org/files/NATOs_secret_armies.pdf 

100. Ganser Danielle, NATO's Secret Armies: Operation GLADIO and Terrorism in Western Europe, str. 8, 2004. Link: https://files.libcom.org/files/NATOs_secret_armies.pdf 

101.Foreign Staff, NATO´s secret network “also operated in France”, Guardian, 6. str., 11. listopadu 1990. Link: https://www.cambridgeclarion.org/press_cuttings/nato.net.france_graun_14nov1990.html 

102. Pedrick Clare, CIA Organized Secret Army In Western Europe, Washington Post, 14. listopadu 1990. Link: https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1990/11/14/cia-organized-secret-army-in-western-europe/e0305101-97b9-4494-bc18-d89f42497d85/ 

103. Haberman Clyde, Evolution in Europe; Italy Discloses Its Web of Cold War Guerillas, New York Times, 16. listopadu 1990. Link: https://www.nytimes.com/1990/11/16/world/evolution-in-europe-italy-discloses-its-web-of-cold-war-guerrillas.html 

104. Agee Philip a Wolf Louis, Dirty Work: The CIA in Western Europe, str.72- 108, 1978 -Link: https://ia903408.us.archive.org/0/items/pdfy-9MwmH_nnJ4eOmL66/Philip%20Agee%20%26%20Louis%20Wolf%20-%20Dirty%20Work%20%281978%29.pdf 

105. Pedrick Clare, CIA Organized Secret Army In Western Europe, Washington Post, 14. listopadu 1990. Link: https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1990/11/14/cia-organized-secret-army-in-western-europe/e0305101-97b9-4494-bc18-d89f42497d85/

106. Ganser Danielle, NATO's Secret Armies: Operation GLADIO and Terrorism in Western Europe, str. 4-5, 2004. Link: https://files.libcom.org/files/NATOs_secret_armies.pdf 

107.Vincenzo Vinciguerra, Wikipedia, Link: https://en.wikipedia.org/wiki/Vincenzo_Vinciguerra 

108.Rowse Arthur, Gladio: The Secret U.S. War to Subvert Italian Democracy, Covert Action Magazine, léto 1994. Link: https://archive.org/details/rowse-gladio-the-secret-u 

109.Vulliamy Ed, Secret Agents, Freemasons, Fascists... And a Top-Level Campaign of Political “Destabilisation”, Guardian, 5. prosince 1990, str. 12. Link: https://www.cambridgeclarion.org/press_cuttings/vinciguerra.p2.etc_graun_5dec1990.html 

110. Ganser Danielle, NATO's Secret Armies: Operation GLADIO and Terrorism in Western Europe, str. 63, 2004. Link: https://files.libcom.org/files/NATOs_secret_armies.pdf 

111. Baghai Christian, Hidden War: The Enigmatic Tale of Plan Bleu and France´s Secret Stay-Behind Army, Medium, 20. června 2023. Link: https://christianbaghai.medium.com/hidden-war-the-enigmatic-tale-of-plan-bleu-and-frances-secret-stay-behind-army-60519a43271 

112. Foreign Staff, NATO´s secret network “also operated in France”, Guardian, 6. str., 11. listopadu 1990. Link: https://www.cambridgeclarion.org/press_cuttings/nato.net.france_graun_14nov1990.html 

113. Agee Philip a Wolf Louis, Dirty Work: The CIA in Western Europe, 1978, str. 182. Link: https://ia903408.us.archive.org/0/items/pdfy-9MwmH_nnJ4eOmL66/Philip%20Agee%20%26%20Louis%20Wolf%20-%20Dirty%20Work%20%281978%29.pdf

114.Belgian Enquiry Into Gladio, Statewatch, 1. ledna 1992. Link: https://www.statewatch.org/statewatch-database/belgian-enquiry-into-gladio/ 

115. Montalbano William, Cold War Secret: Allies´Last Defense Line: West Europe: Several Thousands Anti-Communist Spies and Saboteurs Were Set for Invading Hordes, Los Angeles Times, 15. listopadu 1990. Link: https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1990-11-15-mn-6032-story.html 

116. Marshall Andrew, What Was Operation Gladio (1956-1990)?, 20. října 2021. Link: https://bootcampmilitaryfitnessinstitute.com/2021/10/20/what-was-operation-gladio-1956-1990/ 

117. Montalbano William, Cold War Secret: Allies´Last Defense Line: West Europe: Several Thousands Anti-Communist Spies and Saboteurs Were Set for Invading Hordes, Los Angeles Times, 15. listopadu 1990. Link: https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1990-11-15-mn-6032-story.html 

118. Agee Philip a Wolf Louis, Dirty Work: The CIA in Western Europe, 1978, str. 185. Link: https://ia903408.us.archive.org/0/items/pdfy-9MwmH_nnJ4eOmL66/Philip%20Agee%20%26%20Louis%20Wolf%20-%20Dirty%20Work%20%281978%29.pdf 

119. Lee Christopher, CIA Ties With Ex-Nazis Shown, Washington Post, 7. června 2006. Link: https://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2006/06/06/AR2006060601555_pf.html 

120. Haberman Clyde, Evolution in Europe; Italy Discloses Its Web of Cold War Guerillas, New York Times, 16. listopadu 1990. Link: https://www.nytimes.com/1990/11/16/world/evolution-in-europe-italy-discloses-its-web-of-cold-war-guerrillas.html 

121.Casert Raf, Secret Gladio Network Planted Weapons Caches in NATO Countries, AP News, 14. listopadu 1990. Link: https://web.archive.org/web/20230318205543/https://apnews.com/article/4a4d84723deb2ba38917a68a41c28628

122. Fernandes Desmond a Ozden Iskender, Unites States and NATO Inspired “Psychological Warfare Operations” Against the “Kurdish Communist Threat” in Turkey, Variant, jaro 2001. Link: https://web.archive.org/web/20230821124229/https:/romulusstudio.com/variant/pdfs/issue12/Fernandes.pdf

123. Ganser Danielle, NATO's Secret Armies: Operation GLADIO and Terrorism in Western Europe, str. 230, 2004. Link: https://files.libcom.org/files/NATOs_secret_armies.pdf 

124. Payne Stanley, A History of Spain and Portugal Vol.2: The Spanish Civil War of 1936 až 1939, The Library of Iberian Resources Online, 22. srpna 2020. Link: https://libro.uca.edu/payne2/payne26.html.

125. Gonzáles Miguel, Un informe oficial italiano implica en el crimen de Atocha al ”ultra” Cucuttini, relacionado con Gladio, El País, 2. prosince 1990. Link: https://elpais.com/diario/1990/12/02/espana/660092416_850215.html 

126. Monteira Félix, La red secreta de la OTAN operaba en Espana, según un ex agente belga, El País, 14. listopadu 1990. Link: https://web.archive.org/web/20110513180906/http:/www.elpais.com/articulo/espana/ESPANA/ORGANIZACION_DEL_TRATADO_DEL_ATLANTICO_NORTE_/OTAN/red/secreta/OTAN/operaba/Espana/ex/agente/belga/elpepiesp/19901114elpepinac_15/Tes 

127. Ganser Danielle, NATO's Secret Armies: Operation GLADIO and Terrorism in Western Europe, str. 114-115 230, . Link: https://files.libcom.org/files/NATOs_secret_armies.pdf 

128. 256. Department of State Briefing Memorandum: Coordination of Foreign Information Measures (NSC 4) Psychological Operations (NSC 4-A), Office of the Historian, 17. prosince 1947. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1945-50Intel/d256 

129. 292. National Security Council Directive on Office of Special projects (NSC 10/2), Office of the Historian, 18. června 1948. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1945-50Intel/d292 

130. President Meloni´s Statement on Anniversary of the Bologna Train Station Bombing, 2. srpna 2023.Link: https://www.governo.it/it/node/23362 

131. Secret Warfare: Operation Gladio and NATO´s Stay-Behind Armies, Parallel History Project On Cooperative Security, 28. října 2016. Link: https://phpisn.ethz.ch/lory1.ethz.ch/collections/coll_gladio/chronology76c1.html?navinfo=15301#:~:text=In%20Belgium%20on%20November%205,to%20answer%20any%20further%20questions

132. European Parliament Resolution on Gladio, Wikisource, Link: https://en.wikisource.org/wiki/European_Parliament_resolution_on_Gladio 

133. Celik Serdar,Turkey´s Killing Machine: The Contra-Guerilla Force, Kurdistan Report, únor-březen 1994. Link: http://www.hartford-hwp.com/archives/51/017.html 

134. Aid Matthew, The Declassified History of American Intelligence Operation in Europe: 1945-2001, říjen 2014, str. 3. Link: https://brill.com/fileasset/downloads_products/36813_USEO_Background_Article.pdf 

135. Blum Willam, Killing Hope: U.S. Military and C.I.A Interventions Since World War II, str. 54-56, 2008. Link: file:///C:/Users/harun/OneDrive/Dokumenty/Full%20text%20of%20_BLUM%20killing%20hope.pdf%20(PDFy%20mirror)_.html

136. Aid Matthew, The Declassified History of American Intelligence Operation in Europe: 1945-2001, říjen 2014, str. 16-18 Link: https://brill.com/fileasset/downloads_products/36813_USEO_Background_Article.pdf