Zatímco jsou děti v Gaze bombardovány a hladovějí, my se bezmocně díváme. Co to dělá s námi jako společností?

25. 5. 2025

 

Vím, že nejsem sama. Tolik z nás, privilegovaných ve svém pohodlí a bezpečí, sleduje utrpení dětí v Gaze prostřednictvím sociálních médií, obrázky se nápadně mísí s reklamami a memy a obrázky cizích dětí, usměvavých a v bezpečí. Hrůza se tak stává ještě bezprostřednější: mohly by to být vaše děti, moje děti nebo děti, které znáte, nebýt loterie narození.

Mnoho tisíc lidí využilo svůj hlas, aby se za tyto děti a jejich rodiny postavili, ať už píší politikům, přispívají charitativním a humanitárním organizacím nebo vycházejí do ulic. Přesto tato válka proti dětem pokračuje a panuje zdrcující pocit bezmoci. Je těžké si představit, jak to může být ještě horší, ale ještě horší to je, když tento týden přišla zpráva, že podle OSN trpí 14 000 dětí těžkou akutní podvýživou. Důvodem je úmyslné vyhladovění: hladomor jako válečná zbraň nebo, jak říká organizace Human Rights Watch, „nástroj vyhlazování“.

Tento všeobjímající pocit bezmoci tváří v tvář nepředstavitelné hrůze vytváří masový pocit morální újmy - formu hlubokého psychického utrpení, které se může lidem přihodit, když jsou nuceni jednat nebo dokonce nejednat způsobem, který je v přímém rozporu s jejich hodnotami nebo morálním kodexem. Poprvé jsem se s tímto termínem setkala při rozhovorech s lékaři, u nichž se během pandemie rozvinula posttraumatická stresová porucha. Lékaři, zdravotní sestry a ošetřovatelé se trápili tím, že kvůli nedostatku vybavení, zdrojů a vedení a obrovskému množství vážně nemocných lidí nemohli vždy poskytnout léčbu pacientům, kteří ji tak zoufale potřebovali.

Nikde jinde nebude tento druh tísně pociťován tak silně jako v samotné Gaze. Pro tamní zdravotníky a humanitární pracovníky musí být smutek, pocit viny, dokonce i zrada, že nelze pomoci všem, každodenní realitou. Když je vaším úkolem pomáhat, krmit, léčit, je nemožnost to dělat hlubokým traumatem.

A pro rodiče v Gaze musí být mučivým utrpením, když vidí své dítě plakat hlady a nemohou ho nakrmit. Často si vzpomenu na děti, které byly pod bombardováním na novorozenecké jednotce intenzivní péče - na tu fotografii novorozenců v nemocnici al-Šifa položených sedm na lůžko, aby se zahřály a přežily. Přemýšlím o jejich matkách, z nichž mnohé byly nuceny rodit bez řádného vybavení a bez úlevy od bolesti. Kde jsou teď? Kolik z nich přežilo? A co to udělalo se zdravotníky, kteří se je tak usilovně snažili zachránit?

Začala jsem však také přemýšlet o dopadu morálního poškození našich společností. V žádném případě to nestavím na roveň tomu, co zažívají lidé na místě. Ale ten pocit bezmoci a v důsledku toho i spoluviny: co to dělá s těmi, kteří po celém světě cítí, že to, co se děje, je špatné? Jaký je dopad toho, že jsme svědky tak hlubokého utrpení - dokonce i přes obrazovku - a cítíme se neschopni jednat nebo donutit ostatní, aby jednali?

Teď už chápu, proč moje matka přestala sledovat zprávy poté, co jsem se narodila. Bylo to proto, že to nemohla vydržet. I já jsem po narození syna pocítila pokušení dívat se do sebe, abychom se uzavřeli do tepla a bezpečí našich privilegovaných životů. Ale díky internetu je obtížnější se odpoutat - zprávy běží nepřetržitě paralelně s našimi životy a stírají hranice. Bylo mnoho nocí, kdy jsem ukládala svého syna do postele s plným bříškem, čistým a měkkým pyžamkem a tiše jsem plakala za ty ostatní děti, které nejsou uloženy v teplých postýlkách. V časných ranních hodinách, kdy se budil a chtěl mléko, mi stačilo dojít k ledničce a nalít mu ho, a pak jsme seděli a poslouchali ne zvuky bomb, ale zpěv ptáků, který jako by zaplnil oblohu.

Kontrast mezi jeho bezpečím a jejich nebezpečím mi připadá obscénní. Že by to byl druh morální újmy? Je něco na tom, být denně ve společnosti malého člověka - jeho nevinnost, zranitelnost, hloupost, láskyplná povaha -, co způsobuje, že bolest jakéhokoli jiného dítěte cítíme jako hlubokou urážku. Ale vím, že nemusíte být rodičem, abyste cítili hrůzu z toho, co je způsobováno dětem v Gaze tím nejniternějším způsobem. Věřím - nebo jsem alespoň věřila -, že je v nás jako v lidech zakořeněno cítit kolektivní odpovědnost vůči dětem a že tato kolektivní odpovědnost může přesahovat státní hranice.

Pocit bezmoci tváří v tvář takovému hroznému bezpráví může vést ke ztrátě důvěry nebo víry nejen ve vlády a instituce, ale také v morální řád světa a jeho schopnost chránit děti. Zajímalo by mě, jaký to bude mít dopad: povede to, jak někteří politici nepochybně doufají, k otupělosti, která se bude tvářit jako lhostejnost? Traumatické události mohou vyústit v nedostatek afektu - miliony dalších lidí by měly pochodovat a pozvednout svůj hlas -, ale mohou se také proměnit ve spravedlivý hněv.