Trumpova zahraniční politika není pro USA až tak neobvyklá - jen odhodil fasádu morálního vůdcovství

27. 5. 2025

Zahraniční politika USA dříve kličkovala  od izolacionismu k imperialismu. Woodrow Wilson vstoupil do první světové války s cílem „učinit svět bezpečným pro demokracii“. Ve dvacátých a třicátých letech minulého století se Washington opět stáhl ze světa, aby pak bojoval ve druhé světové válce a stal se vojenskou a ekonomickou supervelmocí.

Zahraniční politika během studené války se soustředila na boj proti Sovětskému svazu prostřednictvím aliancí, vojenských intervencí a zástupných válek. Útoky z 11. září 2001 přesunuly pozornost na boj proti terorismu, což vedlo k válkám v Afghánistánu a Iráku pod vedením George W. Bushe s odůvodněním, které zahrnovalo šíření demokracie.

Barack Obama kladl důraz na diplomacii a snižování vojenských závazků, ačkoli údery dronů a protiteroristické operace přetrvávaly. Trumpovo první funkční období prosazovalo ekonomický nacionalismus a tlačilo na spojence, aby platili. Joe Biden obnovil multilateralismus a zaměřil se na klima, spojenectví a boj proti vlivu Číny.

Stejně jako v mnoha jiných politických oblastech je Trumpovo druhé funkční období na světové scéně odvážnější a hlasitější.

Trump a Vance se snaží prezentovat politiku „Amerika na prvním místě“ jako čistý odklon od nedávné minulosti. Lidská práva, demokracie, zahraniční pomoc a vojenské intervence jsou mimo hru. Hospodářské dohody, regionální stabilita a pragmatický vlastní zájem jsou in.

Bývalí vládní úředníci  však vykreslují nuancovanější obraz a naznačují, že Trumpův přístup „něco za něco“ má s jeho předchůdci společného více, než se na první pohled zdá. V čem se podle nich liší, je jeho bezostyšné opuštění morálního vedení a využívání prezidentského úřadu USA k osobnímu prospěchu.

Při nedávné čtyřdenní cestě po Saúdské Arábii, Kataru a Spojených arabských emirátech byl Trump autokratickými vládci uvítán během tří opulentních státních návštěv, při nichž byl kladen velký důraz na ekonomické a bezpečnostní partnerství.

Saúdská Arábie přislíbila v USA investice ve výši 600 miliard dolarů do odvětví, jako je energetika, obrana, technologie a infrastruktura, i když se teprve ukáže, kolik z toho budou skutečně nové investice - nebo kolik se jich uskuteční. Bílý dům označil dohodu o obranné spolupráci v hodnotě 142 miliard dolarů za největší v historii USA.

Katar a USA uzavřely dohody v hodnotě 1,2 bilionu dolarů, včetně nákupu letadel Boeing za 96 miliard dolarů. Spojené arabské emiráty si zajistily obchodní dohody v hodnotě více než 200 miliard dolarů a dohodu o zřízení největšího kampusu umělé inteligence mimo USA.

Jeffrey Goldberg, redaktor časopisu Atlantic, uvedl, že Trump ukázal „obrysy nejnovější americké zahraničněpolitické doktríny: extrémního transakcionismu“. Dal přednost rychlým dohodám před dlouhodobou stabilitou, ideologickými zásadami nebo uzavřenými spojenectvími. Goldberg však poznamenal, že prezident také podpořil zájmy svých rodinných podniků.

Prezident prohlásil, že přijme od Kataru luxusní letadlo za 400 milionů dolarů a bude ho používat jako Air Force One. Abú Dhabí využívá stablecoin spojený s Trumpovou rodinou pro investici ve výši 2 miliard dolarů do největší světové burzy kryptoměn. A Trump Organization, kterou řídí dva nejstarší prezidentovi synové, rozvíjí velké realitní projekty včetně výškové budovy v Džiddě, luxusního hotelu v Dubaji a golfového hřiště a vilového komplexu v Kataru.

Ned Price, bývalý mluvčí amerického ministerstva zahraničí v době Bidenovy vlády, řekl:  „Myslím si, že označení „transakční“ je až příliš šlechetné, protože velká část z toho není založena na národním zájmu, ale na osobním zájmu prezidenta, včetně jeho ekonomických zájmů a ekonomických zájmů jeho rodiny a jeho okolí.“

Součástí prezidentských cest na Blízký východ jsou obvykle alespoň některé veřejné výzvy autoritářským vládám, aby zlepšily své úsilí v oblasti lidských práv. Ne však od Trumpa, který si prohlédl mramorové a pozlacené paláce vládců Perského zálivu a označil je za „perfektní“ a „velmi těžko koupitelné“, přičemž se sotva zmínil o válce v Gaze.

Ve svém vystoupení na VIP podnikatelské konferenci v Rijádu se prezident snažil distancovat od akcí minulých administrativ, od dob, kdy podle něj američtí úředníci létali „v krásných letadlech a dávali vám přednášky o tom, jak žít a jak si spravovat své vlastní záležitosti“.

Trump prohlásil: „Zářivé zázraky v Rijádu a Abú Dabí nevytvořili takzvaní budovatelé národů, neoconi nebo liberální neziskovky, ani ti, kteří vydali biliony a biliony dolarů na neúspěšný rozvoj Kábulu, Bagdádu a tolika dalších měst. Zrod moderního Blízkého východu naopak přinesli sami obyvatelé regionu, lidé, kteří jsou přímo zde.“

Price však zpochybňuje názor, že Trumpova nechuť k intervencionismu představuje spíše revoluci než evoluci. „Dá se říci, že všichni američtí prezidenti se postupně ubírali tímto směrem,“ řekl.

„Druh vojenského avanturismu, který charakterizoval prezidentství George W. Bushe, není něčím, na co měl prezident Obama chuť. Není to něco, na co měl chuť prezident Biden. Verze prezidenta Obamy 'Nedělejte hlouposti' má ozvěny toho, co řekl prezident Trump. Samozřejmě, jak to často dělá, prezident Trump to posunul ještě o krok dál.“

Ve svém projevu v Rijádu se Trump nezmínil o vraždě novináře Džamála Chášukdžího na saúdském konzulátu v Istanbulu v roce 2018, kterou podle zjištění CIA schválil saúdský korunní princ Mohammed bin Salmán. Prezidentovu ochotu zavírat oči před porušováním lidských práv odsoudili demokraté.

Ro Khanna, který působí ve výboru pro ozbrojené služby Sněmovny reprezentantů, prohlásil: „Byl jsem proti válce v Iráku a jsem protimyšlence, že můžeme prostě jít a budovat národy. Ale nejsem proti myšlence lidských práv a mezinárodního práva.

„Vidět amerického prezidenta, jak v podstatě přijímá kulturní relativismus, bylo odmítnutím jakékoli představy, že americké hodnoty o svobodě a právním státě nejsou jen naším kulturním konstruktem, ale jsou to univerzální hodnoty.“

Khanna dodal: „Poslední století vývoje globálních řídících struktur nás nasměrovalo k lidským právům a důstojnosti. Trump se chce vrátit ke světu, kde máme jen národní státy, a to byl svět, který měl války, kolonialismus a konflikty.“

Trump není zdaleka prvním prezidentem, který se dvoří zemím bohatým na ropu na Blízkém východě a lehce našlapuje v otázkách lidských práv. Není ani prvním, kdo je obviňován z toho, že upřednostňuje zájmy před hodnotami. Veřejnost byla oklamána, aby byly ospravedlněny války ve Vietnamu a Iráku. Demokraticky zvolení vůdci byli svrženi a brutální diktátoři podpořeni, když to vyhovovalo cílům americké politiky.

John Bolton, bývalý Trumpův poradce pro národní bezpečnost, řekl: „Různí prezidenti říkají, že mají různé priority, ale já bych byl ochoten jít dolů po seznamu a všechno, co dělali, je smíšené a poněkud pokrytecké, pokud jde o to, co přesně dělali po stránce hodnot. Vezměme si jen Bidena jako nejnovější příklad. Začal tím, že Saúdskou Arábii označil za vyvrhele, ale na konci se chystal navštívit i korunního prince.“

V tomto smyslu může Trumpova absence nároku na etickou zahraniční politiku někomu připadat osvěžující a upřímná. Jeho příznivci ho už dlouho chválí za to, že „věci říká, jak to je“, a odmítá si libovat v morálních frázích kariérních politiků.

Miller, bývalý úředník ministerstva zahraničí, který nyní působí jako vedoucí pracovník thinktanku Carnegie Endowment for International Peace ve Washingtonu, řekl:   „Jasně vyjádřil to, co je implicitní v republikánských i demokratických administrativách. Neříkám, že prezidentům nezáleží na hodnotách; Joe Bidenovi na amerických hodnotách hodně záleželo. Ale skutečnost je taková, že když přijde čas rozhodnout se, kde nebo co si vybereme?“

Miller dodal: „Žádná administrativa, pro kterou jsem kdy pracoval, neudělala z lidských práv nebo podpory demokracie ústřední bod naší zahraniční politiky. Důvodů je celá řada. Ale Donald Trump, jak se mi zdá, ani nepředstírá, že nějaké hodnoty existují. Vyprázdnil etický a morální rámec americké zahraniční politiky.“

Trumpovu celoživotní nechuť k válce mnozí vnímají jako pozitivum, a to i někteří levičáci. Souvisí to však se zjevnou touhou dosáhnout významných a okázalých diplomatických průlomů, které by mu mohly přinést Nobelovu cenu za mír. Prezident také projevuje zjevnou pohodlnost a oblibu v jednání s autoritáři, kteří mu lichotí, a často se staví na stranu  Vladimira Putina proti Ukrajině.