Strategie kulturní politiky
23. 10. 2013
čas čtení
11 minut
Rozhovor s Ivanem Krejčím, stínovým ministrem kultury za ČSSD, vedl Milan Kreuzzieger.
Ivan Krejčí je divadelní režisér a umělecký šéf Komorní scény Aréna v Ostravě. Od roku 2009 je členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Milan Kreuzzieger je vysokoškolský pedagog a vědecký pracovník. Působí v Centru globálních studií (společném pracovišti AV ČR a Univerzity Karlovy v Praze).
Pojem kultura nepatří ke snadno definovatelným pojmům. Přitom se s ním každodenně setkáváme v různých významech a kontextech. Jedna z definic říká, že prostřednictvím kultury rozumíme světu a dáváme mu smysl. Pokud bychom kultuře přiznali tento význam, měl byste být spíše stínovým kandidátem na předsedu vlády. Co pro Vás představuje slovo kultura?
To je přehnané, ale rozhodně by předseda vlády měl být kulturní člověk. Viděli jsme v posledních letech tolik nekulturnosti od vrcholných politiků, že by změna mohla být osvěžující. Pro mě osobně je kultura v tom užším slova smyslu každodenní prací v divadle. Je to tvorba, něco co vzniká tady a teď. Vstupuje do veřejného prostoru a vede dialog s lidmi. Jako každá tvorba. Živé umění. V širším slova smyslu je to péče o naše kulturní dědictví, jeho správu a rozumné nakládání s ním. A v tom nejširším smyslu je to péče o duši. Kultura je vlastně vyprávěním příběhu o nás samých.
V posledních letech jsme byli svědky bizarních situací, například toho, že někteří ministři kultury usilovali o zrušení vlastního ministerstva. Osoby, které politické strany vysílaly a které reprezentovaly Ministerstvo kultury ČR, názorně dokládaly, že stát považuje kulturu za marginální a nepodstatnou záležitost. Pravicové strany spojují oblast kultury téměř výhradně s trhem. Zdá se, že ani levicové strany dosud nedokázaly uchopit problém kulturní politiky inovativně - ne ve smyslu politické propagandy a úzce chápané stranické ideologie, ale jako strategii a nástroj komunikace s veřejností a způsob prosazení některých priorit a hodnot. Jaká je Vaše představa o adekvátní kulturní politice?
Máte pravdu, že to bylo spíše ministerstvo nekultury, a tak není divu, že se pravidelně objevují snahy o jeho rušení. Přesto si myslím, že jeho funkce je nezastupitelná, pokud bude dobře fungovat. Iluze, že trh všechno zařídí, je v podstatě směšná. Přece i trh je důsledkem nějakého kulturního vývoje a je pouhým nástrojem. Hodnoty neurčuje on, ale potřeby lidí, jejich preference, kulturní úroveň apod. Nedávno v jednom rozhlasovém pořadu padla otázka, zda má smysl dotovat kulturu, když je to jen koníček pro pár lidí -- jistě, zavřeme divadla, kina, knihovny, galerie, koncertní síně, odpojíme televize, rádia a budeme se věnovat práci a vydělávání peněz. Co z nás potom bude? Je to extrémní názor, ale je na tom dobře vidět dlouhodobá neschopnost vysvětlit smysl kultury, natož ministerstva, které by ji mělo spravovat. Jen pro názornost uvedu jeden příklad - , české památky tvoří unikátní soubor, jehož možnosti ještě ani zdaleka nevyužíváme, a přesto můžeme říct, že převážná většina turistického ruchu je orientována na památky. Tedy na kulturu, kterou nám zanechaly předchozí generace. Tyto výnosy jsou významným příjmem státního rozpočtu. Turisté sem přijedou utratit své peníze, spí tady, jí a nakupují. Nemluvě o efektu zaměstnanosti a oživení celých oblastí díky kultuře. Jeden z velkých úkolů, který má ministerstvo před sebou, je dostat turistický ruch, který je dnes v podstatě zaměřen na Prahu, do regionů. Musíme najít nástroje, jak toho docílit. A to už se dotýkáme kulturní politiky. V době krize přece musíme hledat nová řešení a v kulturních památkách je obrovský potenciál. Obdobná je situace v podpoře filmu, vydávání knih, živého umění. Jsou tady obrovské možnosti rozvoje, které pomohou nejen kultuře, ale i této zemi. A jedna perlička na závěr -- fotbalovými stadióny projde ročně zhruba 5 milionů lidí, českými divadly projde ročně 25 milionů návštěvníků! Evidentně existuje potřeba kultury, která není jen reality show. Zároveň je to ekonomicky významná oblast, která potřebuje nové zadání, aby se mohla smysluplně rozvíjet.
Vláda ČR přijala v roce 2006 Koncepci účinnější podpory umění na léta 2007-2013, kterou se nepodařilo prosadit do praxe. Podobně je to i s dalším vládním programovým dokumentem nazvaným Státní kulturní politika do roku 2014, který byl schválen v roce 2009. Stát vytváří koncepce a programové dokumenty, a neinvestuje dostatečné úsilí, aby je prosadil, a dokonce je nepovažuje ani za závazné. Tím vzniká poněkud frustrující prostředí znevažující autoritu státních orgánů a institucí.
Souhlasím s Vámi absolutně. Chtěl bych dosáhnout toho, aby podobný dokument byl závazný a široce podporovaný. Napomůže tomu zákon o kultuře, který chceme prosadit. Bude definovat kulturu jako veřejnou službu a mimo jiné bude požadovat vypracování a zveřejňování kulturní politiky. Chci oslovit renomované odborníky v jednotlivých oblastech, aby jej svou autoritou zaštítili. Aby to byl dokument především odborný, který bude konkrétně definovat priority a nástroje. Bylo by skvělé, kdybychom se napříč politickými stranami dohodli na některých hodnotách a prioritách, které budou přežívat déle než jedno volební období. Neustále je v Čechách slyšet pláč nad diskontinuitou našeho vývoje a přitom jsme neustále svědky, jak ji po každých volbách sami prohlubujeme, protože nedokážeme najít shodu.
Mnohé mediálně známé kauzy spojené se ne/jmenováním/odvoláváním ředitelů státem zřizovaných institucí poukazují na to, že stát dosud nedokázal vyjednat a stanovit předvídatelná a srozumitelná pravidla, která stanoví závazné rámce pro efektivní správu kulturních institucí v časové perspektivě delší než jedno volební období. Jaké je Vaše stanovisko k roli Ministerstva kultury ČR v tomto ohledu?
Role ministerstva bude zásadní, protože jednou z našich hlavních priorit je právě transformace příspěvkových organizací na veřejně prospěšné instituce v kultuře. Smyslem transformace je zbavit kulturní instituce přímého politického vlivu, nastavit pravidla a zajistit aby byly řízeny odborně prostřednictvím správních rad.
Žijeme v prostředí globálně propojené dopravní, informační a komunikační infrastruktury. Česká republika má například tolik obyvatel, jako jedno průměrné čínské nebo brazilské město. Myslíte, že by se kulturní politika ČR měla vzhledem k těmto relacím orientovat na podporu "české národní kultury", nebo by se měla spíše na různých úrovních (od regionálních po státní) integrovat do sítí a vazeb v rámci integrujícího se evropského prostoru a podporovat dynamiku interkulturních výměn, které přesahují evropský horizont? Měla by se Česká republika více, sebevědoměji a tvořivěji zapojit i do podpory programů, které vyhlašuje OSN, jako jsou například Rozvojové cíle tisíciletí?
Obojí je nezbytné. Rozvíjet hodnoty české kultury a zároveň ji otevřít, aby se mohla poměřovat a eventuálně inspirovat. Byly doby, kdy výkon české kultury byl pozoruhodný. Například v 60. letech 20. století Peter Brook řekl onu slavnou větu, že v Praze sídlí divadelní bůh. Na EXPO 1958 v Bruselu měla tato země nejnavštěvovanější pavilon, nikoliv Čína nebo Brazílie. Nová vlna ve filmu tvořila světový film. Čechy se v té době otevřely a staly se součástí Evropy a přitom si držely svou jedinečnost.
Po roce 1989 prošla kulturní sféra nejen obdobím otevírání nových možností, ale také procesem, který můžeme označit jako privatizaci veřejného prostoru. Na nebezpečí negativních důsledků privatizace kultury nedávno upozornila například iniciativa "Mánes umělcům". Poukazuje na to, že Fond výtvarných umění, na počátku 90. let 20. století poměrně dobře finančně zajištěný, se transformoval v Nadaci českého výtvarného umění. Ta se v souvislosti s probíhající opravou budovy Mánesa zadlužila a propojuje se se soukromým kapitálem, přičemž přestává plnit veřejně prospěšné funkce, za jejichž účelem vytvořena. Představitelé kulturní obce se ptají, čí zájmy zastupuje správní rada NČVU, která nemá členskou základnu. Není tento příklad dokladem, že selhává stát a zvláště Ministerstvo kultury ČR, protože nedokáže vytvořit potřebné nástroje vycházející z dlouhodobého a strategického rámce kulturní politiky?
Nadace českého výtvarného umění je dnes samostatný právní subjekt a v současnosti nevidím zákonný způsob, jak by mohlo ministerstvo kultury zasáhnout. Mně osobně je strašně sympatická snaha obnovit spolkovou činnost a společně se angažovat jako je tomu v případě iniciativy "Mánes umělcům". Mánes je dnes předmětem veřejné debaty a to je dobře. Mělo by být zájmem nadace nalézt dohodu s výtvarnou obcí, protože byla přece založena k tomu, aby podporovala výtvarné umění. A dokonce ani nemusí být klíčový problém, když v ní bude figurovat soukromý kapitál, pokud to bude transparentní a nebude měnit poslání nadace. Klíčové je v první řadě vést dialog a najít rozumnou dohodu mezi oběma tábory, protože předpokládám - možná naivně - , že všem jde především o výtvarné umění.
O některých prioritách v oblasti kultury jste se už zmínil. Můžete na závěr shrnout nejvýznamnější tři priority, které považujete za zásadní, pokud byste se stal ministrem kultury?
Určitě to bude zákon o kultuře, který ji bude definovat jako veřejnou službu a vše co je s ním spojeno, jak už jsem psal výše. Musíme získat prostředky na kulturu a kromě státního rozpočtu počítáme s tím, že ze zdanění hazardu by kultuře připadla adekvátní částka, jakou dnes dostává sport, což činí zhruba dvě miliardy ročně. Myslím, že to je správná úvaha, protože je-li sport péčí o tělo, pak je kultura péčí o duši. Druhým zdrojem by byly evropské peníze a musíme udělat vše pro to, aby se v novém období nestalo to, co v právě končícím období, že tam zůstávají zhruba čtyři nevyčerpané miliardy. Musíme připravit pobídky a programy na čerpání evropských peněz a pomoci s metodikou. Okamžitě začít pracovat na kulturní politice - je třeba říct, co má být světlo na konci tunelu, bez toho je to jen nahodilost a chaos.
Děkuji za rozhovor.
8466
Diskuse