Manželské etudy po 35 letech – Zuzana a Stanislav

31. 10. 2017 / Sam Graeme Beaton

čas čtení 7 minut
Zjištění, že styl a forma dokumentárního cyklu se během času může změnit, není ani nové ani originální. V cyklu Manželské etudy, v časosběrné studii Heleny Třeštíkové o manželském životě šesti dvojic, přinesl pětatřicátý rok pozorování celou řadu zajímavých nových rozdílů, které jsou zvlášť výrazné v třetím pokračování filmů o Zuzaně a Stanislavovi.



Jedním z problémů dlouhodobých dokumentárních projektů je potíž, že neexistuje záruka, že protagonisté budou dál dávat souhlas s tím, aby byli natáčeni. V tomto případě obě Zuzany - Stanislavova bývalá manželka a jejich dcera - absolutně odmítly účastnit se na natáčení nového dokumentárního filmu. Třeštíková spekuluje, že dcera zřejmě odmítla ze solidarity s matkou, již přiměly odmítnout svolení s pokračováním natáčení negativní reakce na předchozí pokračování. To je politováníhodné. Jedním ze silných aspektů druhé epizody, filmu Zuzana a Stanislav po dvaceti letech, bylo, že jsme byli schopni sledovat dva protikladné osudy lidí v postkomunistické České republice. Zatímco Stanislav se těšil po roce 1989 pohodlnému životu, Zuzana zůstala ve stále větší izolaci v Bělohradu, pracovala tam jako uklízečka a utápěla se v sledování amerických televizních seriálů. Nyní, kdy žije Stanislav ve velkém energeticky vysoce úsporném domě (Třeštíková se ho nadšeně ptá při každé návštěvě, kolik ho stojí jeho vytápění), otázka, zda se Zuzanin život změnil k lepšímu nebo k horšímu, zůstává nezodpovězena. Odmítnutí souhlasu dál filmovat je bohužel součástí časosběrné filmové práce, dochází k tomu i navzdory úsilí režiséra vybudovat si se svými protagonisty blízký vztah a posilovat ho a v tomto případě je nám odepřena šance dál pozorovat zároveň bývalého manžela i manželku, jak dál žijí svými životy po svém rozchodu. Odmítnutí souhlasu dál filmovat také znamená, že zahlédneme jen část pokračujícího narativu dětí této dvojice. Ty se odstěhují do Prahy za vzděláním a za zaměstnáním. Mezititulky nám sdělí, že dcera  Zuzana, která se vyskytne nakrátko v jednom záběru v domě Stanislava a jeho partnerky Jitky, nyní pracuje v sociálních službách, zatímco Honza je nyní ženatý a během tohoto filmu se stane otcem.

V důsledku tohoto všeho dochází ve filmu Zuzana a Stanislav k určité rekalibraci. Většinou stejná pozornost vůči všem narativům, jíž jsme byli svědky ve filmech Po 20 letech, je opuštěna a film se více zaměřuje na Stanislava a na Honzu, jejich partnerky hrají méně významnou roli. Divák má k dispozici dostatečné množství informací k tomu, aby si uvědomil určité podrobnosti dynamiky jejich vztahu, zatímco film dává přednost osobám, které jsou pozorovány už po nejdelší dobu. Práce, která v mnoha filmech z Manželských etud natočených po roce 1989 má rozsáhlejší reprezentaci, je tu minimalizována - častečně v důsledku toho, že se Zuzana nechce na filmu podílet, ale také v důsledku statusu obou hlavních protagonistů, kteří bud pracují jen částečně, anebo mimo konkrétní pracoviště. Vidíme v tomto pokračování, že Stanislav dělá technická překlady z němčiny a také, že Honza se učí programovat na počítači, ale tyto skutečnosti nejsou zrovna zajímavé. Třeštíková proto tyto popisy minimalizuje a to jí umožňuje, aby dala přednost novým zkušenostem Honzova otcovství  a také výstřednostem jeho otce, které byly zřejmě už od první série Manželských etud.

Stanislavovo zázemí v elektronice bylo zjevné už při prvních setkáních mezi protagonistou a režisérkou před více než třiceti lety. Tehdy o něm bylo známo, že se schovává před manželkou ve své dílně a buduje tam různé předměty s různou úrovní užitečnosti. Tento způsob práce byl v dílu Po dvaceti letech minimalizován, v tomto dílu se zaměřila většina Stanislavovy energie na budování jeho nového domu. Teď po pětatřiceti letech se ale  plně navrací: Stanislav konstruuje koloběžku na baterky, domácí kino a stroboskopické světelné show - to všechno ve filmu vidíme. V důsledku těchto sekvencí je film Zuzana a Stanislav daleko hravější dokument a protiklad k traumatu a motivům ztráty, které jsou zjevné ve filmu Marcela a Jiří. Je zajímavé, že během času přijal Stanislav daleko venkovštější, udržitelnější způsob života. Nyní tam chová na zahradě slepice a kachny. Pro diváka je zjevně přítomen humour v jeho projektu vybudovat automatické dveře do slepičárny. Ten projekt působí to poněkud frivolně (a umožňuje Stanislavovi nevstávat brzo ráno). Důraz klade režisérka na tyto motivy svými novými technikami kamery, jako je polocelek - záběr, na němž se ráno otevírají dveře, anebo kamera připevněná na Stanislavovi, když jede na své koloběžce. Tím tento film získává modernější, stylizovanější atmosféru než ostatní filmy tohoto cyklu a najdeme v něm i některé bizarnější sekvence.

Pro Honzu, který v předchozím filmu Po 20 letech argumentoval, že by uvažoval o dítěti jedině, "až bude správný čas", ten správný čas zjevně nastal. Skutečnost, že Honza a jeho manželka jsou spolu, a situace, kde podstatné části péče o dítě přebírá muž, vyvolává nevyhnutelné srovnání se situací jeho matky a otce a možná naznačuje novou genderovou volnost, která během normalizace neexistovala. I když tato témata nejsou zkoumána plně, jsou tu další faktory, které činí film zajímavým, včetně Honzova přiznání, že si myslí, že jeho život je daleko nudnější než životy jiných manželských dvojic tohoto filmového cyklu. Přiznání, že  se protagonista dívá na ostatní Manželské etudy je nepřekvapující (proč by se nedíval?), přesto však je to něco, o čem diváci normálně neuvažují. Nabízí to reflexivitu, kdy samotní protagonisté zpochybňují, jak jsou zobrazování ve srovnání s ostatními účastníky. Znovu toto dokazuje potenciál cyklu dál překvapovat, zkoumat nové úhly pohledu a rozvinout klíčovou primární roli pozorování toho, jak se život "obyčejných" českých občanů změnil za tak dlouhou dobu.

Je zřejmé, že všechny subjekty, která nám ukazují všechna pokračování Manželských etud, mají jedinečné příběhy, což se odráží v měnícím se přístupu režisérky, které se přesto dál přidržuje podobného formátu. Film Zuzana a Stanislav možná nemá emocionální syrovost filmu Marcela a Jiří, avšak nahrazuje to veselým přístupem, který se zaměřuje na nezvyklé výstřednosti zobrazovaných postav. A ti lidé se zase tolik neodlišují od nás všech, kteří se na ty filmy díváme v sále.



0
Vytisknout
16128

Diskuse

Obsah vydání | 6. 11. 2017