Chudoba sama o sobě není zdrojem frustrace občanů, tím je bezpráví

31. 10. 2017 / Boris Cvek

čas čtení 3 minuty

V nedělních Otázkách V. Moravce se vedla diskuse mezi Václavem Bělohradským, Magdou Vašáryovou a Ivanem Bartošem (šéf Pirátské strany) na více zajímavých témat. Např. Bartoš chápe politiku jako servis pro občany, Bělohradský jako širokou společenskou diskusi na způsob intelektuální debaty filozofů. Mně osobně je mnohem bližší přístup Bartošův, přístup intelektuálně uchopený v reakci na americkou občanskou válku filozofickým pragmatismem. Ale to nebyl ten nejzajímavější střet celé debaty.

 

Bartoš se snažil ukázat, že kořenem krize českého politického systému je něco, co bychom mohli tradičně nazvat „sociální otázka“. Chudoba jako zdroj destruktivní zloby vůči systému. Na to Vašáryová reagovala s tím, že jde o „protomarxistickou“ poučku. A zdá se mi celkem evidentní, že lidé mohou být chudí a zároveň šťastní. Hněv se nerodí z chudoby samotné, ale z pocitu nespravedlnosti, útlaku. Chudoba pociťovaná jako produkt hluboce nespravedlivého systému, kde – řečeno slovy Andreje Babiše – „všichni kradou“, to je přesně ta chudoba, jež je zdrojem nespokojenosti a hněvu.

A táhne se to už od 90. let, kdy idealizovanou představu konkurence jako cesty k západní prosperitě nahradilo téměř všeobecné pohrdání „podnikateli“, kteří podnikali jaksi bez vyspělého právního rámce. Společnost začala připomínat džungli a ti, kdo na tom profitovali, tomu říkali „volný trh“. Proto v roce 1998 Miloš Zeman vyhrál volby s „akcí čisté ruce“, která slibovala vyšetření privatizačních zločinů. Proto v lednu 2013 Václav Klaus sklidil ve společnosti prakticky všeobecný odpor, když definitivně znemožnil spravedlnost v této věci. Proto tradiční strany pohřbila Nečasova vláda, policejní reorganizace, neschopnost nabídnout něco nového. Jejich jediný argument byl: Babiš je horší než my, pojďme se vrátit do minulosti (která, nota bene, toho Babiše zplodila).

Naopak Okamura šel tak daleko, že hlásá odvolatelnost politiků a dokonce soudců pomocí přímé demokracie. Je to nahrazení spravedlnosti lynčem. Jenže to je právě to zoufalství, ten hněv v lidech, jehož zdrojem není chudoba sama o sobě, ale hluboký, trvalý pocit, že všechno je zkorumpované, podvodné, že tu představitelé státu okrádají lid. Piráti de facto vycházejí z podobné poptávky.

Široké vrstvy občanů, a to platí minimálně od druhé půlky 90. let, chtějí mít pocit, že stát funguje průhledně, že ekonomická kriminalita je efektivně vyšetřovaná a trestaná, že politické programy nejsou jen potěmkinovské vesnice za reálnou mocí mafií. To, že tradiční strany tohle nedokázaly za více než 20 let zařídit, je vlastně důkaz, že to ve skutečnosti ani nechtějí, ani nemohou, že jsou v tom mafiánském systému vrostlé. Babiš právě na tomhle uspěl v roce 2013 a ještě více letos. Je absurdní, že je to zrovna Babiš, ale dlouhodobá frustrace, která musela spolknout opoziční smlouvu, Grosse, Řebíčka, Nečase atd., může vést k absurdnímu vidění reality.

Tedy, abych to shrnul, problém není samotná chudoba. Kdybychom tu všichni žili o skývě chleba a o vodě, možná bychom byli ve skutečnosti mnohem šťastnější než v situaci, kdy nad námi visí Damoklovy meče hypoték, kdy nevíme, jakým podvodem kdo okrade naše staré rodiče, a kdy naopak víme, že na každou chybu kolem nás čekají dravci, aby nás rozdrtili pomocí nefunkční justice a velice na tom zbohatli.



0
Vytisknout
10561

Diskuse

Obsah vydání | 6. 11. 2017