Globální zelený úděl není pouhou chimérou

29. 8. 2019 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

Česká veřejná debata o klimatické krizi se podobá blábolení tříletých dětí, když ji dokáže rozvrátit šestnáctiletá dívka se zdravotními problémy, která pouze tlumočí poznatky vědecké komunity. Navíc tradiční skepse nevzdělaných mluvících hlav vůči antropogenním klimatickým změnám spolehlivě zabíjí jakoukoliv prospěšnou diskusi o možnostech, kterak ve zdraví realizovat přechod na obnovitelné zdroje energie a zároveň redukovat četná bezpráví naší společnosti.

Jestliže je americká i evropská politická scéna vůči klimatické hrozbě přinejmenším laxní a přinejhorším sama planetě aktivně zatápí, je nezbytné, aby obyčejní lidé na Západě požadovali urgentní klimatickou akci. Jenže mnohé obří korporace, jakož i lobbistické skupiny dlouhá léta popíraly člověkem způsobené globální oteplování, přestože elitní vědci, kteří s nimi spolupracovali, tuto hrozbu považovali za neoddiskutovatelný fakt už v roce 1977. Tyto kolosy vytvořily obrovskou dezinformační kampaň: financovaly řadu think-tanků a institucí, jež šířily skeptický pohled na změny klimatu jednoduše proto, aby bohaté korporace jako ExxonMobil a Koch Industries nepřišly o miliardy dolarů. Jinými slovy, velké firmy takto ovlivňovaly veřejné mínění ve svůj prospěch a podkopávaly důvěru lidí ve vědecký konsensus týkající se antropogenních klimatických změn. Některé ropné korporace a magnáti vlastní vlivná média, kupříkladu majitel druhého nejprodávanějšího amerického deníku USA Today Gannett Company. Takže je zcela zřejmé, že jejich hlas je povážlivě silnější, než jsme si mysleli.

Nicméně intenzivní šeptanda jejich poskoků, jak se zdá, zapustila hluboké kořeny i u nás. Vždyť ExxonMobil financoval antiklimatickou dezinformační mašinérii už od konce 70. let, a ta se české kotlince zákonitě nemohla vyhnout. Je přitom komické sledovat, jak nejeden český komentátor skočil na špek profesionálním dezinformátorům, protože chce i nadále setrvávat ve starém dobrém světě s hlavou zabořenou v písku; ve světě, jemuž jakžtakž rozumí, natož aby pročítal vědecké studie v cizím jazyce. A řada politiků jakbysmet. Člověk by samozřejmě neměl brát poznatky vědy za svatý grál, avšak existuje-li v nějakém oboru prakticky stoprocentní shoda ohledně tak zásadního tématu a mají-li názoroví oponenti po ruce minimum argumentů, není co řešit.

Tito lidé se navíc obávají radikálních společenských změn, které by nevyhnutelně doprovázely realizaci zeleného údělu na globální úrovni. V takovém světě by se jen sotva vyznali. Je to vcelku pochopitelné, nicméně pokud existují kurážné návrhy na transformaci světové ekonomiky, potažmo celé společnosti, není od věci se na ně podívat.

Ekonom z Univerzity v Massachusetts-Amherstu Robert Pollin ve zprávě z roku 2016 pro OSN identifikuje základní překážku pro realizaci smysluplné klimatické agendy, a tou je neochota politiků zásadně snížit spotřebu fosilních paliv z ekonomických důvodů. Pollin s domněnkou o údajné neefektivitě zelené ekonomiky jednoznačně nesouhlasí. Celosvětový program na zvýšení energetických standardů a rozšíření dodávek obnovitelné energie vyžaduje pouze 1,5 až 2 procenta globálního HDP ročně, což je tváří v tvář plíživé klimatické pohromě pouhý pakatel. Ti, kdo pracují ve fosilním průmyslu, by byli odškodněni. Výhody by byly podle Pollina nesporné: globální emise by se v horizontu 20 let snížily o 40 procent, zatímco by ekonomika rostla, neboť přechod na obnovitelné zdroje si vyžaduje masivní mobilizaci nevídanou od konce 2. světové války. "Program globálního zeleného růstu" by inicioval vznik sítí veřejných služeb a generoval by deset milionů pracovních míst ročně po dobu dvaceti let.

Pollin uvádí řadu inspirativních příkladů po celém světě a cituje poznatky dalších odborníků. Ekonom zmiňuje odhad International Renewable Energy Agency (IRENA) z roku 2012, podle nějž by ve všech světových regionech byly náklady na získávání elektřiny z obnovitelných zdrojů s výjimkou solární energie v podstatě tytéž jako náklady při získávání energie z fosilních paliv, přičemž environmentální výhody jsou v prvním případě nedocenitelné. Náklady na výrobu solárních panelů však dramaticky klesají a poptávka po nich stoupá. Zkrátka a dobře: rozhodně stojí za to do Pollinovy zprávy alespoň nahlédnout.

Ve Spojených státech, tedy v zemi, kde je nejdříve nutno zvrátit ničivý antiklimatický kurs v nejvyšších politických patrech, disponuje nejprogresivnějším zeleným programem senátor Bernie Sanders, který se uchází o křeslo v Bílém domě. Sandersův plán počítá s vytvořením 20 milionů dobře placených míst potřebných k vyřešení klimatické krize v průběhu jedné dekády, s úplnou dekarbonizací ekonomiky do roku 2050 či podporou udržitelného zemědělství. Zároveň klade značný důraz na vytvoření grassroots hnutí natolik silného, že přemůže chamtivosti fosilního průmyslu. Půjdou-li západní a další lídři i nadále fosilnímu průmyslu na ruku a budou-li progresivní kandidáti zesměšňováni mainstreamovými médii – a co je nejdůležitější – bude-li většinová společnost i nadále pasivně přihlížet plíživé zkáze, nemá globální zelený úděl příliš valné vyhlídky.

1
Vytisknout
10370

Diskuse

Obsah vydání | 4. 9. 2019