Donald Trump doklopýtal k zahraničněpolitickému triumfu

22. 1. 2020

čas čtení 5 minut
Prezident připomněl reálný svět mezinárodních vztahů, jakkoliv možná nezáměrně, myslí si Tom McTague.


Rok a půl po Trumpově nástupu do funkce Henry Kissinger předložil teorii. "Myslím, že Trump může být jednou z těch postav v dějinách, které se čas od času objevují, aby ohlásily konec éry a přinutily ji, aby se vzdala svých starých nároků," sdělil Financial Times. "To nutně neznamená, že to ví, nebo že uvažuje o nějaké velké alternativě. Může jít prostě o náhodu."

Ryan Evans to ve War on the Rocks označil za "trumpříležitosti" ("Trumportunities"). Jde o myšlenku, že Trump, ať už náhodou nebo záměrně, vytváří šance na vyřešení dlouhodobých mezinárodních problémů, které by konvenční lídr nenabídl. Jeho bojovný izolacionismus například možná nutí Evropu, aby čelila své geopolitické slabosti; Čínu, aby čelila potřebě trvalého ekonomického řešení ve vztahu k USA; a země napříč Blízkým východem kvůli němu vnímají limity své moci.

Prezidentovo chaotické jednání také možná dosahuje ještě čehosi jiného, dokonce ještě fundamentálnějšího. Kombinací instinktu, temperamentu a náladovosti možná světu připomněl realitu mezinárodních vztahů. Na holé vojenské a ekonomické moci stále ještě záleží víc než na čemkoliv jiném - pokud ti, kdo jimi disponují, jsou připraveni jich použít. Nálet, který zabil Kásima Sulejmáního, byl připomínkou, že USA zůstávají jedinou nenahraditelnou globální supervelmocí. Írán, nebo kdokoliv jiný, prostě nedokáže odpovědět stejným způsobem.

I když je nepochybně příliš brzy na to posoudit dlouhodobé dopady prezidentova rozhodnutí nařídit útok (můj kolega Uri Friedman hovoří o nebezpečí náhodné eskalace), původní vyhodnocení mnohých z řad zahraničněpolitického establishmentu zde v Londýně nebylo vůbec takové, jaké byste mohli očekávat. Útok z pohledu analytiků a britských představitelů, s nimiž jsem hovořil (s těmi druhými pod podmínkou anonymity) jedním rázem obnovil americkou vojenskou dominanci a odhalil meze íránské moci.

Jeden britský diplomat mi řekl, že útok, který zabil Sulejmáního, byl extrémním připomenutím hyperrealistických, kissingerovských principů, jimiž se většinou řídila americká zahraniční politika po 2. světové válce. Z tohoto pohledu představovali odchylku od normy Barack Obama a jeho opatrný multilateralismus, nikoliv Trump.

Ačkoliv Obama předvedl možnosti tohoto přístupu, nedokázal adekvátně čelit jeho slabinám, řekli mi ti, s nimiž jsem hovořil. Na prvním místě mezi nimi podle britských vládních představitelů stojí fakt, že za Obamy Západ zapomněl na moc eskalační dominance. Jinými slovy, ten kdo má největší klacek si stále udržuje nadvládu, pokud je připraven jej použít.

Argument ve prospěch eskalace je prostý: Pokud reakcí na nějaký agresivní akt zahraničního protivníka je vždy deeskalovat, abychom se vyhnuli spirále násilí, pak výhoda daná vojenskou a ekonomickou dominancí je ztracena, což vytváří více, nikoliv méně chaosu. Země jako Írán a Rusko si začaly myslet, prohlásil britský diplomat, že Západ nebude eskalovat krizi a zůstane lpět na svém opatrném, multilateralistickém názoru. Trump to změnil.

Vezměte například Rusko. Západní reakce na ruský vpád na Ukrajinu byla vždy proporcionální a takřka úplně ekonomického charakteru. I když k tomu existovaly velmi dobré důvody, tato reakce znamenala, že Moskva mohla eskalovat krizi přísunem dalších sil na území, které chtěla ovládnout, když bezpečně věděla, že Západ se jí vojensky nepostaví. V důsledku toho, že Spojené státy nedokázaly vynucovat stanovené meze, posílili jejich protivníci.

Pokud jde o Írán, podle analytika Royal United Services Institute (RUSI) Trumpova zdánlivě nepřiměřená reakce na agresi Teheránu způsobila Teheránu šok a nejistotu, jak má zareagovat. Michael Stephens, bývalý britský diplomat, který je nyní výzkumníkem RUSI, prohlásil: "Byla to nečekaná rána, která otřásla jejich chápáním toho, jak by Američané v budoucnosti mohli reagovat. Stručně řečeno, pro Trumpa to byl triumf."

Avšak v současnosti, podle hodnocení britského diplomata, s nímž jsem hovořil, jediná jasná Trumpova silná stránka je jeho nepředvídatelnost, která dokáže znejistět protivníky Spojených států. Diplomat prohlásil, že to vypadá, jakoby Trump rozuměl síle Ameriky instinktivněji než Obama, ale na rozdíl od svého předchůdce nemá nic, co se blížilo strategii, jíž by se řídil.

Takže i když existují "trumpříležitosti", jsou tu také "trumpastrofy". Prezident, ať už náhodou či jinak, identifikovat reálné problémy, včetně schopnosti Íránu jednat relativně beztrestně a čínské neúcty k pravidlům globálního obchodu. Pokud jde o Írán, zdá se, jakoby Trump doklopýtal k efektivnímu mechanismu, jak prosadit americké zájmy. Ale musí teprve ukázat, jestli je v něčem lepší než jeho předchůdci při řešení dlouhodobých problémů, které identifikoval. A může být, že je ještě zhorší.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
8181

Diskuse

Obsah vydání | 27. 1. 2020