Některé slasti naší vlasti

24. 1. 2020 / Miloš Dokulil


Po onom dávném a tehdy nemálo slaveném „únorovém vítězství pracujícího lidu ČSR“ (z roku 1948; a 72. výročí se blíží!) zůstalo zhruba navenek formálně uchováno neblahé uspořádání, které bylo předpřipraveno ještě v exilu pro poválečnou šachovnici politických stran, tj. pouhé čtyři politické strany v českých zemích a dvě na Slovensku; a nebylo přiměřeně bráno v patrnost, že hned od pokvětnových poválečných časů (z roku 1945) takto už předem plná třetina politických subjektů vyznávala navenek komunismus. A pokud se bralo v úvahu, že tu taky byla ČSSD a Čs. strana nár. soc., celé dvě třetiny politických subjektů poválečného Československa hlásaly socialismus. Po onom „Únoru 48“ ovšem nejméně na čtyři desítky let převažoval prakticky na 100 % komunistický program (jakoby dědictví Marxe a Engelse, a pak následně Lenina a Stalina). Že může existovat v ČR stále KS (ČM), je dáno jinými okolnostmi než do roku 1989 komunisticky sledovaným tradičním a dlouhodobě respektovaným programem. Demokracií automaticky není jen svoboda shromažďování!


Takže? Copak že se nám to začalo dít v čase po tzv. pádu komunismu? (Tj. po roce 1989.) Časem, jako houby po dešti, začalo postupně přibývat stran, různých hnutí, a dokonce místních seskupení ke zcela dílčím akcím či projektům. Těch „stran“ máme možná ke stovce a těch „hnutí“ dalších víc než 150. Aniž nutně budeme okamžitě specifikovat, že všeho, čeho je moc, tak to škodí. (Ne že by některá uskupení nevypadala nejdřív jako lék na jisté rány!)

Připomeňme si: nejsme na tom všichni „hmotně stejně“. (Bohatí bývají časem nejednou bohatší, pokud nezkrachovali; a ti chudí se – kéž by – aspoň drží mnohdy nad hladinou.) Také bývalo běžné vnímat, že jiný byl svět těch, kdo pracovali rukama, a opět jiný pro ty, kteří tak činili především hlavou. Rovněž přímo profesně bývaly nemalé – psychologické a sociální – rozdíly. Teď se zdá, že máme superboháče, jakousi střední třídu, relativní chudáky, bezdomovce, migranty a teroristy. Hodně si „klikáme“ (od angl. “click“); potom často ani náš aktivní hovor či výměna názorů nejsou na žádoucí úrovni. Mnohdy si umíme najít, CO JE to či ono, ale již ne vždy, PROČ TOMU TAK JE; takže pak nejednou může na nás působit sugestivní odkaz na nějaký nezvyklý třeba cíl a ten, kdo sebevědomě hlásá, že ví, JAK NA TO; což bývá stručné, působivé a ani se o tom nemusí náročně přemýšlet. „Spasitel“ budí vždy nemalý respekt. A aby člověk měl trochu na sebe čas, jako občan všude ve světě rád pak přenechává „otevírání studánek“ (včetně investic do silnic a dálnic, ale též do neproduktivních vojenských rozmanitých „houfnic“ 21. století, včetně zbraní hromadného ničení) těm věhlasným „spasitelům“ (někdy i korupčně zdatným). (Kdepak je Masarykovo „Nebát se, a nekrást!“?)

Málo viděný problém je v tom, že čím je víc uchazečů o odpovědnost („koryta“?), tím hůř lze uspět ke změně poměrů, pokud by tu byl vhodný uchazeč. (Porovnejme současný stav a doprovodné parlamentní zvyklosti třeba v Číně, USA, Velké Británii, Rakousku a v Česku; nikoli nutně třeba taky v Rusku, Brazílii nebo ve Venezuele; anebo taky v Íránu či v Iráku, případně v Sýrii, kde mají nemálo odlišně nastavené „prerogativy“ vůči těm „evropským“ z doby osvícenské.)

Rovněž stojí za víc než pouhé „povšimnutí“, že politické strany a hnutí nemívají komplexněji pojaté programy, s reálně uvažovanými zdroji na úhradu těch opatření, a s kvalifikovanými jejich realizátory, na něž by se mohli voliči plně odborně a přímo rovněž „technicky“ spolehnout. (Aniž by tu přitom byla už předem – v předvolební atmosféře – ta aktivita dostatečně průhledná a cíleně funkční; a aby se neoháněla zbytečnou rétorikou nebo bombasticky vyhlížejícími „reorganizacemi systému“, který nutně větším soustřeďováním pravomocí nemusí fungovat líp.)

A nevšimli jste si, že těm, kdož jsou u vesel moci, stačí nízká volební účast k bezbolestnému potvrzení konzervace daného stavu? Roztříštěné síly opozice naopak v takto nastavené volební soutěži neobstojí. Vyžadovalo by to blíže si objasnit, co, jak, a proč vyžaduje reformu (či změnu). Na to nejsou vždy vhodné okolnosti; ani kvalifikace běžných voličů nemůže vstřícně být na přijatelné výši odbornosti. A pak tu jsou emoce vládnoucího tábora; ty poměrně hravě vítězí nad možnou argumentací, na kterou někde na ulici zrovna není vhodný čas a trpělivost. Stávající „mocipáni“ i dámy ve státních funkcích včasným nějakým finančním úlibkem (něco bude levnější nebo jinde se naopak do kapsy občanů něco přidá jiným způsobem + dodá se, že „to nebylo zadarmo“; a nebude to nadarmo, vždyť volič-nevolič bude v obou případech vděčný „za ty dary“; což je zkušenost již z antického Říma, kterou si přepišme hned do roku 2020 v ČR a také do hned roku následujícího tamtéž). Zda a do jaké míry žije dnešní společnost již na účet těch, kteří se ani ještě nenarodili, to přece není nutně na programu vlády, která pracuje ze dne na den, a někdy hned zítra v sestavě, která nutně nemusí vědět, co bolelo už předevčírem.

(Když rodina není stabilní institucí a porodnost klesla pod hranici zajišťující přiměřeně penze, chybí tu dlouhodobější perspektiva opatření k regulaci již těchto aktivit. Přitom se dnes nesporně žije déle a kvalitněji než třeba před 50 či 100 lety. Jako kdyby už „včera“ nebolelo, zda lze – a jak? – „obnovit“ rodinu, jak by měla vypadat pracovní doba, jak stanovit věkový limit k odchodu do důchodu a zdroje k různým povzbuzujícím opatřením k zefektivnění celého penzijního systému, tomu měla být věnována pozornost již možná před 30 lety, ne-li dřív. Zatím se z české vlády nejednou ozývají spíše vize, jak něco spravit na „skluzech“ ze včerejška, než aby se již aktivně připravovala cesta do zítřků, které budou nemálo složitější k řešení, než je dnešek. Nemálo taky bolí, že ani mládež není zřejmě vedena dost cílevědomě k zítřejší odpovědnosti za svou zemi! Nejde jen o možnost mávnout rukou nad povinnou matematikou k maturitě. Jen „klikací“ generace nás nespasí. Ne ale, že bychom měli předem si zoufat. Ale musíme se rovněž stát odpovědnými a aktivními občany.)

Copak teď, když se lidem v ČR jaksi přijatelně „daří“ (a nezaměstnaných je rovněž dříve neslýchané minimum), bude někdo očekávat negativní reakci voličů na stávající stranické poměry, když české voličstvo nemá ani dostatečně masový zájem o volby a o porovnávání vzájemných předností a nedostatků jejich kandidátů? Zatím stav na české politické scéně je pořád jaksi „setrvalý“ (jakým bývávalo v minulém století často počasí). I když se některá politická uskupení nemusí po příštích volbách udržet při životě, neznamená to automaticky, že již je spolehlivě „zaděláno“ na větší změny v koncepci vlády a politiky v ČR. (Sjezd ODS byl zatím jen „blýskáním na časy“.)

0
Vytisknout
2522

Diskuse

Obsah vydání | 28. 1. 2020