Putin jako Milošević
30. 7. 2021
Putin si nyní osvojil podobný jazyk etnického nacionalismu jako kdysi Milošević. Proto není jasné, zda mu Západ bude opravdu ochoten vyjít vstříc - a riskovat opakování toho, co se stalo v 90. letech na Balkáně.28. 7. 2021 / Karel Dolejší
Na počátku 70. let minulého století prosadil tehdejší americký poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger politiku, která měla podkopat postavení SSSR v Eurasii. Jejím jádrem se stalo systematické zlepšování vztahů s komunistickou Čínou, která se k Moskvě tehdy stavěla značně nepřátelsky a do střetu s Kremlem ji vedly jak ideologické a územní rozmíšky, tak nárok na vedoucí postavení v "mezinárodním dělnickém hnutí" a dekolonizačním procesu.
Z omezeného vojenskostrategického hlediska, které ale zdaleka nevyčerpává kissingerovské úvahy, šlo o to přinutit Sověty, aby v Asii udržovali značnou část svých vojenských kapacit a přišli tak o možnost nasadit je proti Západní Evropě. Takovou situaci ještě plně nezaručoval ani čínsko-sovětský pohraniční konflikt v roce 1969, který zaostalí Číňané na celé čáře prohráli; postupné sbližování Pekingu se Západem, které umožnilo technologickou modernizaci Čínské lidové osvobozenecké armády, nicméně vedlo ke vzniku mnohem závažnější vojenské hrozby.
Nemáme pochopitelně přístup k interním americkým strategickým dokumentům, avšak na základě toho, co Bidenovy USA v posledních měsících podnikly směrem k Putinovu Rusku, je plně namístě obava, že se Blinkenův State Department tváří v tvář složitým výzvám nezmohl na nic více, než na postavení Kissingera z nohou na hlavu.
Pokud se ale Washington tentokrát rozhodl pro změnu nabídnout smířlivost vůči Moskvě, aby ji jako slabšího partnera v "eurasijské alianci" oddělil od Pekingu, s největší pravděpodobností jeho pokus nebude fungovat. A to z celé řady důvodů.
Za prvé, nějaký protipól zahraničněpolitického pragmatismu čínského vedení z doby Čou En-laje a Tenga Siao-pchinga v dnešním putinském Rusku neexistuje. Čína na zlomu 60. a 70. let vlastně už dlouho toužila vystoupit ze sovětského stínu a zbavit se moskevského poručníkování, které jí lezlo na nervy. Čekala jen na správnou příležitost prakticky již od Stalinovy smrti v roce 1953. Naproti tomu Putinův Kreml se spíše smíří se ztrátou rozsáhlých ruských území v Asii, než by - jak to sám vidí - "kapituloval před Západem".
Čína, s níž jednal Kissinger, se v zásadě řídila "marxleninismem (ve svém národním pojetí) a Maovým učením". Marx v politické taktice vždy zdůrazňovat ochotu uzavřít spojenectví "třeba s čertem", jen když si komunisté mohou být jisti, že je "čert" nepřeveze. Avšak ruské postsovětské elity již během zániku impéria plně propadly jiné, konzervativní a protizápadní ideologii - eurasianismu. V jejím rámci pak leccos vyhlíží docela odlišně než v perspektivě eurocentrického humanisty 19. století.
Veškeré eurasianistické žvanění o "prospěšnosti tatarského jha" či vyzvedávání Alexandra Něvského má především v Rusech upevnit přesvědčení, že se všichni ruští zapadnici naprosto zmýlili. S podlou Evropou a v jejích stopách kráčející Amerikou usilující o zničení unikátní ruské identity se prý vůbec nedá normálně spolupracovat. V krizi musí Rusko vždy raději hledět na Východ, protože ten ho nepodrazí. Když budu parafrázovat Marxe v eurasianistickém duchu, při výběru ze dvou stejných čertů si Rusko vždy musí vybrat toho, který sídlí na východ od Moskvy. Někdejší spojenectví se Západem v rámci protihitlerovské koalice už bylo také vyretušováno. Putin na letošních oslavách Dne vítězství prohlásil, že SSSR porazil nacismus "sám".
Pak je tu ještě i demografický argument. Asijské državy Kremlu se, pokud jde o ruské obyvatelstvo, už delší dobu rapidně vylidňují - a představa, že je bude možno dlouhodobě udržet, není v Moskvě rozhodně příliš rozšířena. Naproti tomu v evropské části Ruska, byť i tam je to s demografií mizerné, zhoršování zatím ještě nezašlo až tak daleko. To opět činí představu, že Moskva jednoho dne výměnou za alianci Pekingu přenechá Sibiř, o něco přijatelnější. A popravdě řečeno, kroky v uvedeném směru již probíhají.
Čouova Čína, s níž jednal Kissinger, se také vyznačovala ohromným modernizačním potenciálem, čemuž mohlo zlepšení vztahů se Západem jen napomoci. To ale rozhodně není případ současného Ruska. V mnohem větší míře než SSSR upadlo do pasti fosilní ekonomiky, veškeré ambiciózní modernizační plány nikam nevedou. I konzervativní Saúdská Arábie zaznamenala relativně výraznější úspěchy při modernizaci a diverzifikaci své ekonomiky než Ruská federace. Té se daří jedno jediné: Za každou cenu a bez ohledu na jakékoliv ostatní priority horečně zbrojit.
***
Americko-německý kompromis ve věci kontroverzního ruského plynovodu Nord Stream 2, který obchází Ukrajinu a zvyšuje závislost Evropy na ruském zemním plynu, chápou Varšava a Kyjev jako plnokrevnou zradu Západu. V Polsku byl už Nord Stream 2 označen za "plynovod Molotov-Ribbentrop" dokonce ještě překonávající dlouholetou skepsi vládní PiS vůči spojenectví s Německem. Na Ukrajině pak vládne hořký pocit, že došlo k zaprodání jejich země ze strany Joea Bidena, kterému přece prezident Zelenskij během volební kampaně pomohl odrazit zákeřný Trumpův útok směřující na jeho syna.
Zatímco v nabubřelé verzi německé geopolitiky, která evidentně nyní převládla, není mnoho místa pro názory a obavy znějící z Zwischenländer ve Střední a Východní Evropě, jimž se tradičně ani nepřiznával plný nárok na státnost, americké kalkulace stojí ještě někde jinde.
Vycházejí z tradiční potřeby anglosaské geopolitiky získat spojence v Eurasii a zabránit spojení všech zdrojů "superkontinentu" pod jedinou vlajkou. Současné Německo je však sice ekonomickou a v jistém smyslu i politickou velmocí, která dokáže podstatným způsobem ovlivňovat zejména kurz EU - jako vojenský spojenec nicméně nestojí za mnoho, a to z více než jen jednoho důvodu (a "jedním důvodem" tu rozhodně nemyslím objem vynakládaných peněz).
Abych přímo citoval Svena Ortmanna:
"Koneckonců, pouhý pohled na organizaci a kvantitu podpůrných zbraní pro nepřímou palbu v armádě stačí, abychom prohlásili vedení naší armády za katastrofálně neschopné, pokud ne rovnou podezřelé z promořenosti FSB. Tento problém se táhne mnoho let nazpět."
Armáda, která ještě i po poslední válce v Náhorním Karabachu odmítá vyvíjet a zavádět vyzbrojené bezpilotní vzdušné prostředky, přičemž sama dávno zdevastovala teritoriální i vojskovou PVO, ovšem nemůže aspirovat na nějaké úspěchy na současném bojišti.
Co do velikosti pozemních ozbrojených sil, samotné Polsko s necelou polovinou obyvatel bude za pár let vojensky silnější než německý soused. Již nyní dosáhlo přibližné parity.
Západoevropské mocnosti mohou sice možná pomoci Bidenovi nějakými těmi vojenskými plavidly v Jihočínském moři proti Číně, jako zdroj dalších vojenských kapacit jsou však spíše irelevantní.
Což nás přivádí k otázce marginálních neshod mezi Pekingem a Moskvou v Asii, s nimiž možná Washington počítá.
Kreml udržuje velmi dobré vojenské vztahy s Indií a Vietnamem, které hrají důležitou roli také v americké strategii zadržování Číny. Jestli ale tohle stačí na skutečnou rusko-čínskou roztržku, z níž by USA vyšly se strategickou dohodou kissingerovského významu uzavřenou v Moskvě, tím bych si ani zdaleka nebyl jist.
Veškeré třecí plochy mezi Putinovým Kremlem a Pekingem jsou přinejmenším v tuto chvíli mnohonásobně méně významné než spory a konflikty, které Putin svým eurasianistickým neoimperialismem vyvolal ve vztazích se Západem.
Pokud tedy Bidenova administrativa opravdu doufá, že se jí podaří přinutit osmadevadesátiletého Henryho Kissingera, aby se postavil na hlavu v rámci americko-ruské protičínské dohody, nejspíše hořce spláče nad výdělkem.
Mezitím ovšem, patrně aniž si toho vůbec všimne, mimořádně posílí všechny nacionalistické protizápadní síly v prostoru Střední a Východní Evropy.
Diskuse