Demytizace Palestiny a Palestinců: „kritika Izraele je antisemitismus“

15. 5. 2025 / Zdeněk Jehlička

 

Stále častěji se z mnoha stran dnes poukazuje na to, že obviňování z antisemitismu namířené vůči těm, kteří vystupují solidárně s Palestinci, má sloužit k umlčení legitimní kritiky Izraele a k vyvinění jeho politiky rasismu a kolonizace. Jeho cílem je odvést pozornost od věcné kritiky a zároveň mobilizovat izraelskou společnost k podpoře svého státu.

Toto osočování je namířeno proti studentům západních kampusů, aktivistům hnutí vyzývajícímu k bojkotu Izraele, ke stažení investic z něj a k uvalení sankcí (BDS) proti novinářům, spisovatelům nebo umělcům, kteří se kriticky či nějak odmítavě vyjádří na adresu Izraele. Zdálo by se proto, že antisemitismus je dnes všude, ale jak varoval před dvaceti lety v eseji „Mýtus nového antisemitismu“ britský židovský filozof Brian Klug: „Pokud je antisemitismus všude, není nikde.“

Toto rozmělňování í pojmu „antisemitismus“ je nebezpečné už jen proto, že skutečný antisemitismus nikam nezmizel. Vyjevuje se nám ve starých známých obrazech, ve kterých jsou židé obviňování z touhy po světovládě, či alespoň ze sklonů po ovládnutí druhých, a v dalších projevech předsudečné nenávisti namířených vůči nim. Jen s novou dobou nabývá antisemitismus nových podob.

Jak podrobněji ukážeme níže, se svým požadavkem na exkluzivní ztotožnění s židy upevňuje antisemitské představy i sám stát Izrael. Požadavek výjimečnosti Izraele projevený v praxi nárokem na faktickou beztrestnost směřuje paradoxně k přibližování obou protichůdných částí spektra – toho filosemitského a toho antisemitského – a v důsledku vede k nárůstu skutečného antisemitismu.

Antisemitismus sionistů

Na jedné straně mluví filosemité o potřebě hájit Izrael, který v jejich očích představuje jak „židovskou komunitu“, tak i hráz proti islámu, jejíž pád by podle nich znamenal konec západní civilizace, kterou označují jako židokřesťanskou. Na straně druhé adorují Izrael rasisté a antisemité coby zemi, která podněcuje odchod židů z jiných částí světa a která je postavena na vypjatém nacionalismu a odmítnutí „těch druhých“, tedy arabských Palestinců.

V obou případech je ostří namířeno proti neevropským etnikům a náboženstvím, které v prvním i v druhém případě mají ohrožovat dosavadní podobu Západu a ve kterém hraje hlavní úlohu zachránce Izrael coby sebevědomý autoritativní hráč určující, co jsou skutečné „hodnoty“. Vzhledem k tomu, že smyslem takové strategie je obrana sionistického projektu založeného na rasismu, koncepci židovské nadřazenosti na území historické Palestiny a její kolonizaci, zaměřuje se obviňování z antisemitismu především na levici, která je reálnou či pomyslnou obhájkyni hodnot rovnosti a spravedlnosti.

Sledujeme tak situaci, kde se obhajoby Izraele pro jeho partikulární hodnoty ujímají politici krajní pravice proti levici s jejími hodnotami univerzálními. Dokonale tímto navazují na počáteční podporu sionistického hnutí, kdy lord Balfour vydal svou deklaraci k židovské domovině v Palestině nikoliv z  lásky k židovskému lidu, ale pro svůj antisemitismus, který jej motivoval k ideji odporoučet diasporní židy mimo Evropu.

S příchodem pravicových vlád v Izraeli a s nárůstem pravicového populismu napříč světem tak lze vidět nárůst nesvaté, ale přirozené aliance mezi zahraničními politickými lídry, jako jsou Trump či Orbán, kteří sice vystupují i antisemitsky, například v útocích namířených proti Georgi Sorosovi, současně ale podporují Izrael coby sionistický projekt, který právě podporu svého etnického státu, koncipovaného jako kolonizační apartheid, vyhledává a potřebuje.

A tak zatímco prezident Barack Obama byl označen za „nejvíce protiizraelského prezidenta v historii“, mohl být prezident Trump stejnými lidmi a přes to, že už za jeho prvního funkčního období prudce vzrostl pouliční rasismus a antisemitismus, a většina amerických židovských voličů jej považuje za „hrozbu pro židy“, popsán coby „nejvíce prožidovský a proizraelský prezident v historii“. Obama sice s odchodem z úřadu nebývale navýšil finanční pomoc Izraeli, jeho administrativa se však nakonec alespoň zdržela při hlasování o rezoluci OSN k nelegálním izraelským osadám na okupovaných palestinských územích.

Naproti tomu Trump konstantně naznačuje, že američtí židé patří do Izraele, jeho neonacističtí příznivci vyzbrojeni antisemitským konspiracemi o „deep state“, popřípadě o „velké výměně“, vyvolávají pouliční násilí, avšak přemístěním americké ambasády do Jeruzaléma, uznáním anexe Golanských výšin a celkově nezlomnou podporou, kterou Izraeli poskytuje, je u podporovatelů Izraele legitimizován a samými Izraelci – na rozdíl od zbytku světa – hodnocen značně vysoko.

Podobně pozitivně vnímají skalní zastánci Izraele i maďarského premiéra Viktora Orbána, který byl prvním politikem na světě, jenž okamžitě po vydání mezinárodního zatykače na Benjamina Netanjahua pozval izraelského premiéra do země na oficiální návštěvu, přičemž mu garantoval bezpečí před zatčením. Maďarsko tak podle Netanjahua projevilo „jednoznačné morální stanovisko“ a „stojí na straně spravedlnosti a pravdy“, a to přesto, že se Orbán opakovaně projevuje antisemitsky a samotná maďarská židovská komunita projevuje značné obavy o svou bezpečnost.

Zastáncům Izraele tak očividně nevadí, když maďarský premiér varuje před „mocnými židovskými finančníky, kteří se chystají ovládnout svět“ či před „muslimskou záplavou“, kterou má organizovat židovský finančník George Soros. Nejspíš je netrápí mobilizace různých postfašistických maďarských nacionálních milicí ani Orbánova snaha vyznamenat Miklóse Horthyho, kolaboranta s nacistickou okupační správou, za jehož vlády bylo deportováno do nacistických vyhlazovacích táborů téměř půl milionů maďarských židů.

Jsme tak svědky paradoxní a pro židovskou populaci nebezpečné situace, kdy Izrael navazuje těsnější spolupráci s krajně pravicovými politiky, které podpora Izraele, jakkoliv založeného na rasismu a koloniálním násilí, pomáhá v očích západní středové politiky očistit od obvinění z rasismu a z antisemitismu. Zatímco podpora pro Izrael se mezi mladými západními židy propadá, nahrazují ji bílí rasisté a zejména již tradičně různé odnože mesianistického křesťanského sionismu, které podobně jako americká vláda štědře dotují izraelský kolonizační projekt.

Tato jednotná fronta rasistů, antisemitů, popíračů holokaustu a mesianistů dnes brání „jediný židovský stát světa“ proti mladým židům, hlásícím se v kampaních za bojkot, stažení investic a sankce k myšlence rovnosti a spravedlnosti pro všechny, kdo žijí v Palestině-Izraeli, kteří jsou poněkud absurdně sami označováni za antisemity, popřípadě za „sebenenávistné židy“. Celý tento fenomén tak dokonale demaskuje pomýlenost představy Izraele coby „levicového“ národně-emancipačního projektu.

Antisemitismus pravý a falešný

Izrael byl od počátku založen na etnickém čištění Palestinců. Jejich průběžným vyháněním a zábory palestinské půdy udržuje a zajišťuje početní převahu preferovaného židovského obyvatelstva, pro které též exkluzivně zajišťuje přístup k půdě. Levicové hodnoty občanské rovnosti byly pro Izrael nebezpečné jak v minulosti, tak i dnes, a pokud židovský stát sám sebe rád definuje jako stát demokratický, jde podle známého palestinského úsloví o stát „demokratický pro židy – a židovský pro Palestince“.

Zvláště po roce 1967, kdy se s okupací zbylých palestinských území Západního břehu Jordánu, Východního Jeruzaléma a Pásma Gazy přeskupila západní levice od podpory řešení židovské otázky prostřednictvím vzniku Izraele k podpoře dekolonizace a spolu s tím přijala za svou i otázku Palestiny, se Izrael stále důrazněji vůči této levici vymezuje a zvykl si ji rutinně označovat za antisemitskou.

Zvýšeného antisemitismu, který Izrael svým chováním sám rozdmýchává – ať již normalizací vztahů s krajní pravicí, či tím, že se při svých útocích na Palestince zaštiťuje „židovskými“ zájmy, využívá zpětně k opevňování jediného „židovského státu“ a k udržování jeho židovských obyvatel v pocitu ohrožení jak ze strany vnějšího světa, tak i ze strany jejich vlastních palestinských spoluobčanů. Lékem na tento strach pak má být větší posílení Izraele v jeho bezpečnosti a militarizaci, tedy zvýšení represí. Strach a pocit ohrožení, vedoucí k permanentní mobilizaci pod heslem „musíme se bránit“, posiluje sepětí židovských Izraelců se státem v jeho represivní a násilné politice a vede k vyviňování izraelské rasistické politiky a jejich válečných zločinů a tím jen k dalšímu posilování antisemitismu.

V obou případech slouží nařčení z antisemitismu k umlčování a k normalizaci chování, které by bylo za jiných okolností neslučitelné s tím, co jsme uvykli nazývat „západními hodnotami“. Instrumentalizovaný hon na údajný antisemitismus vede nejen k potírání svobody slova, ale v důsledku i k nárůstu islamofobie, protipalestinského a protiarabského rasismu, k růstu krajní pravice a tím i ke skutečnému antisemitismu.

Instrumentalizace antisemitismu

Jako jeden z mnoha příkladů můžeme uvést kauzu napadení krajně pravicových fanoušků izraelského klubu Makabi v Amsterdamu v listopadu 2024 a to poté, co tito provolávali genocidní hesla vůči Palestincům a dopouštěli se násilí, jíž se okamžitě chytil známý pravicový radikál a islamofob Geert Wilders. Ten označil násilí vůči izraelským hooligens za pogrom a pod heslem boje proti antisemitismu se pokusil následně vybičovat silně antiimigrační a islamofobní atmosféru v zemi.

Jistě, antisemitismus se může v některých případech projevovat i kritikou Izraele coby „kolektivního žida“, tento fenomén lze však vždy poměrně snadno rozpoznat a oddělit od jakékoli, třeba i radikální politické kritiky státu Izrael. Snaha o umlčení kritiky „židovského státu“ prostřednictvím nařčení z antisemitismu však také vede k nárůstu tradičních konspiračních teorií o židovském ovládání médií a světa, či rovnou o židovském spiknutí. Izrael tak politikou beztrestnosti, delegitimizace kritiky a falešným obviňováním z antisemitismu, či dokonce z podpory terorismu sám nárůstu antisemitismu napomáhá.

Vedle tradičního pravicového antisemitismu tedy bylo třeba přijít s antisemitismem levicovým neboli „novým“, povýtce smyšleným. Autor se tímto honem na údajné antisemity zabýval v několika dřívějších textech, ať již to bylo situací v Německu, které v palčivé nekončící snaze odčinit vlastní temnou minulost je schopno za raison d'État prohlásit i podporu izraelské genocidy; ve Francii s její údajně antisemitskou arabskou minoritou; v Británii, ve které pod tlakem štvanice proizraelské lobby odešel z čela Labour Party nadějný Jeremy Corbyn, kterému autor společně s Magdalénou Křížovou věnoval samostatný text; či v USA, kde se objevila snaha obvinit z antisemitismu i jediného židovského kandidáta na úřad prezidenta, Bernieho Sanderse. Autor napsal texty ke kontroverzní definici antisemitismu podle pracovní verze Mezinárodní aliance pro připomínání Holokaustu (IHRA), kterou přijala i Poslanecká sněmovna, k pravicovému přerámování definice v tzv. nový antisemitismus a k jeho politickému vytěžení při perzekuci levice nebo ke kriminalizaci palestinských a izraelských lidskoprávních organizací, obviňovaných z terorismu a z antisemitského komplotu.

Odkloňme proto pozornost od jednotlivých kauz a podívejme se podrobněji na instrumenty, které k tomuto snadnému a lacinému očerňování z antisemitismu slouží. Očerňování, které se spolu se sílící kritikou izraelské genocidní války proti Gaze ozývá stále častěji a je o to hlasitější, čím víc narůstá počet vražedných útoků na Palestince Západního břehu a Východního Jeruzaléma ze strany osadníků a armády a čím intenzivněji bombarduje izraelská armáda okolní arabské země.

Disciplinace studenstva

Nezůstává však pouze u osočování z antisemitismu. Na aktivisty projevující solidaritu s Palestinci se stupňuje tlak po celém západním světě, přičemž postihy jsou zaměřeny zejména vůči studentům, vyučujícím, akademikům, umělecké scéně a jinak exponovaným lidem.

Již před během Bidenovy administrativy jsem mohli sledovat nejen projevy policejního násilí vůči americkým studentům na univerzitních kampusech, vyhazovy univerzitních profesorů, vyhazovy a zatýkání studentů, odebírání stipendií a zavádění finančních postihů. Během protestů na více než šedesáti univerzitách, jejichž účastníci volali nejčastěji po ukončení univerzitních investic z Izraele – jeden z požadavků hnutí bojkotu, stažení investic a sankcí na Izrael (BDS) –, bylo zadrženo přes 3 600 studentů. Vedle toho podobně jako v USA, Kanadě, či Austrálii, tak i v Evropě docházelo a dochází k rušení konferencí, kulturních představení, výstav a prezentací, veřejných projevů lékařů z Gazy i etablovaných politiků, vyhošťování přednášejících či odepření vstupu do země, ukončování finančních dotací, jak se o to snaží i pražský magistrát, odnímání uměleckých cen, rušení ceremonií či zpochybňování integrity oceněných s odkazem na jejich údajnou podporu tu Hamásu, tu Hizballáhu.

S nástupem Donalda Trumpa do jeho druhého funkčního období amerického prezidenta se represe propalestinské solidarity ještě více prohloubily – zcela v souladu s Trumpovou politikou deportací, disciplinace, omezováním svobod a také s jeho oddaností evangelikálům. Trump tak již s nástupem do funkce ohlásil deportace studentů hlásících se k propalestinské solidaritě, které jeho kabinet vidí jako bezpečnostní hrozbu a ohrožení zahraničněpolitických zájmů USA. Trumpův ministr zahraničí Marco Rubio nazývá protestující studenty „prohamásovskými gaunery“ a jeho úřad odebírá studentská víza v ještě masovější míře, než tomu bylo doposud. Což v drtivé většině případů znamená pro postižené studenty nejen znemožnění budoucí kariéry, ale i značnou finanční ztrátu investovanou do studia. Vládě má k identifikaci studentů pomáhat mimo jiné i proizraelská extrémistická skupina Betar, která se chlubí seznamy až pěti tisíců studentských aktivistů, které touží postihnout. Krom ní se honem na studenty, učitelé a akademiky propalestinské solidarity na severoamerických kampusech přímo zabývá organizace Canary Mission, založená a financovaná proizraelskou lobby v USA.

Děsivé záběry studentů zatýkaných na ulici neuniformovanými osobami a odváženými kamsi v neoznačených vozech nás vystavují obrazům dystopie nikoli nepodobným seriálu Příběh služebnice. Jeden z hlavních organizátorů studentských protestů na Kolumbijské univerzitě Mahmoudu Khalilovi tak byl zadržen na chodbě univerzitního kampusu a hrozí mu deportace i přesto, že má v USA trvalý pobyt a žije zde se svou těhotnou manželkou Noorou Abdallovou, která je americkou občankou. Navzdory jejich žádost byla Khalilovi odepřena možnost být přítomen narození svého prvního dítěte. Studentka doktorského studia na Tufské univerzitě v Massachusetts Rumaysa Oztuková byla zase sebrána na ulici blízko kampusu, když šla za přáteli na večerní oslavu Ramadánu. Jak Khalil, tak Oztuková byli převezeni do detenčního centra v dva a půl tisíce kilometrů vzdálené konzervativní Louisianě.

Účelová kriminalizace studentů zapojených do propalestinské solidarity je zátěžovou zkouškou nezávislosti amerických soudů, které se tak stávají často poslední nadějí zadržených. Jak ukazují případy deportací i mimo propalestinské hnutí, kupříkladu otřesný případ Kilmara Abréga Garzíi, který byl deportován do nechvalně známé věznice v El Salvadoru na základě „administrativní chyby“, ani nařízení soudu není schopno pohnout státní mocí k nápravě. Na straně druhé, po šesti týdnech zadržování došlo alespoň k propuštění Oztukové, stejně jako např. dalšího studentského aktivisty Mohsena Mahdawiho.

Seznam studentů, kteří vystupují aktivně proti izraelským válečným zločinům, či jen sympatizují s palestinskou kauzou má kolovat i po fakultách českých vysokých škol. V průvodní zprávě jsou v něm tito studenti údajně označeni za „odpad“, který má být „vynesen“. Některé fakulty se snaží studenty odradit od účasti na akcích propalestinské solidarity, někteří ze studentů byli pozváni k výslechům na děkanát, někteří byli dokonce udáni policii.

Občanská společnost pod tlakem

Tato falešná osočování vedou k šíření strachu a paniky a často vystavují trapnosti ty, kteří se jimi nechají ovládnout.

Jak ukázal i případ německé ministryně, která se dušovala, že při předávání cen na filmovém Berlinále tleskala za dnes již oscarový dokument No Other Land jen izraelskému režiséru Yvalu Abrahamovi, ačkoliv ten stál na podiu i se svým palestinským kolegou Baselem Adrou. Boj s údajným antisemitismem je v důsledku i zkouškou jednotlivých evropských zemí, zda se nechají v zájmu bránění „izraelských zájmů“, jakkoli pochybných, zatlačit k tomu, aby kriminalizovaly své vlastní občany za něco, co nespáchali. Přežití evropské občanské společnosti založené na aktivní politické participaci je tak do značné míry závislé na schopností západních států odolat tlaku izraelského lobbingu a uhájit svá ústavní práva a otevřenou debatu.

Žel, s postupující izraelskou genocidou spíš naopak sledujeme, kterak jsou státy Západu ochotny ve jménu falešného boje proti antisemitismu, tedy podpory Izraele, raději rozvrátit mezinárodní řád a mezinárodní právo pracně budované z válečných zkušeností, než aby vydaly izraelské představitele spravedlnosti. Základním předpokladem práva a občanské společnosti, na které jsou postaveny tzv. západní hodnoty, přitom je rovnost občanů před zákonem a rovnost států před mezinárodním právem.

Vydělování někoho jen na základě etnické příslušnosti nad zákon či mimo něj je projevem rasismu – a v případě vydělování židů projevem antisemitismu. Jakkoliv pozitivně to má být chápáno, jde v jádru o stejný antisemitismus, který vyděluje Izrael a staví ho nad mezinárodní právo – anebo, jak už jsme viděli, se příčinou antisemitismu dokonce i může stát, totiž když zavdá příčinu pro konspirační spekulace o „židovské světovládě“.