Demýtizace Palestiny a Palestinců: antisemitismus jako klacek na kritiku Izraele

21. 5. 2025 / Zdeněk Jehlička

 

Tzv. nový antisemitismus spojovaný začasté s politickou levicí již není – na rozdíl od tradičního antisemitismu – popisován jako pouhá předsudečná nenávist vůči židům, ale coby nelegitimní kritika Izraele. Obviňování z antisemitismu má být napříště spojeno se zájmy státu Izrael, který podle jeho zastánců představuje jediné bezpečné útočiště pro židy z celého světa. Židovství je tak podle tohoto mustru napevno spojeno s Izraelem, což je pro mnohé jeho kritiky a paradoxně i podle definice antisemitismu podle IHRA – jak ještě ukážeme – právě příkladem antisemitismu.

Vzrůstající snaha sionistů oslabit vazbu antisemitismu na židy obecně a posílit ji směrem k Izraeli vede k paradoxním situacím, kdy jsou za antisemity označováni kriticky smýšlející židé z masivních židovských – avšak antisionistických – organizací, jakou jsou Jewish Voice of Peace, zatímco za přátele „židovského státu“ jsou vydáváni otevření rasisté, či rovnou antisemité. Ti Izrael podporují právě pro jeho exkluzivitu, nacionalismus a apartheid.

Izrael coby deklarovaný židovský stát a světové útočiště pro židy se tak blamuje ve chvíli, kdy jeho představitelé nedovolí překročit hranici země americké židovce s přihláškou k židovským studiím na Hebrejské univerzitě, a to pro její aktivismus v hnutí BDS, ale pozvou na návštěvu památníku obětí holokaustu Yad Vashem skupinku extrémně pravicových Němců, z nichž mnozí se projeví jako popírači holokaustu. A to jen proto, že s nimi Izrael sdílí stejný antiarabský a antimuslimský rasismus.

Podívejme se proto podrobněji na to, jak se oprávněná obava z antisemitismu vyprazdňuje jeho instrumentalizací k obraně Izraele a jeho politiky útisku Palestinců a jakých nástrojů k tomu Izrael a jeho spojenci používají.

3D jako vlastní zrcadlo Izraele

Zastánci Izraele se často rádi odkazují na tzv. 3D test, který má pomoci jednoduchého návodného posuzování odhalit vykřičené, či naopak utajené antisemity. Test navrhl izraelský aktivista, politik a dřívější sovětský disident Natan Šaranský, který strávil za údajnou špionáž pro USA devět let ve vězení.

Je podivné, že člověk, který osobně čelil očerňujícím falešným obviněním, je ochoten aktivně se podílet na nástroji očerňování jiných. I z české zkušenosti však víme, že být v době komunistického panství disidentem ještě neznamená stavět se za rovná práva pro všechny.

Šaranského 3D test předpokládá, že antisemitou se člověk stane, jakmile začne Izrael démonizovat, delegitimizovat a používat na něj dvojí metr. Účelem testu ale není toliko demaskovat skryté antisemity a jejich rejdy, ale hlavně cynicky ovládnout diskusi, ve které by zastánci Izraele posuzovali, co je legitimní kritika Izraele a co už je „projevem nenávisti“.

„Démonizace“

Podívejme se proto na tzv. 3D Natana Šaranského podrobněji.„Démonizace“ Izraele má znamenat, že dotyčný přichází s takovou kritikou, která je „nafouklá nad rozumnou mez“. Na pozadí probíhající izraelské genocidy v Gaze však Izrael nepotřebuje, aby jej démonizoval někdo jiný.

„Nad rozumnou mez“ ani nemusí být nafukovány válečné zločiny Izraele a jeho vražedné útoky na Palestince, stačí pouhý jejich výčet, který se dostal na veřejnost. „Rozumná mez“ je přitom termín dosti vágní na to, aby si s ním mohl kolonizátor pohrávat dle libosti.

Co je pro Izraelce a jejich armádu ve vztahu k ponižovaným Palestincům rozumné, jelikož údajně „s ohledem na bezpečnost nezbytné“, nemusí být humánní a často to ani není v souladu s mezinárodním právem a izraelskými závazky k němu. „Rozumná mez“ je navíc natolik závažné ohraničení, že by ho směrem ke své oběti neměl posuzovat sám násilník. Konečně, Izrael se zde nevyrovnává s kritikou svých zločinů jako takovou, místo toho jen hořekuje nad tím, že jsou jeho zločiny při veřejné kritice „nafouklé nad rozumnou mez“.

„Dvojí metr“

Druhý z 3D testu, „dvojí metr“, naráží na to, že je kritika Izraele údajně uplatňována selektivně, je všudypřítomná, a Izrael je tak vytknut před ostatní země. Jde o všechen ten whataboutismus, kdy zastánci Izraele odrážejí kritiku blahosklonným odkazem k porušování lidských práv jinde na světě, tu v Sýrii, tam zase v Tibetu. Tím chtějí poukázat na zaujatost kritika, kterému má záležet pouze a jedině na kritice Izraele, tedy židovského státu – je prý tedy „zaujatý vůči židům“, a tím pádem antisemita.

Pokud bychom měli přijmout tuto logiku, musela by být každá podrobnější kritika libovolně zvolené země vykládána jako nenávist k jejím obyvatelům, či rovnou k národu – a mohla by být snadno umlčena tím, že se dotyčný málo zaobírá jinými problémy světa. Nehledě na to, že zastánců Izraele se zpravidla nikdo neptá, proč se místo obrany apartheidu páchajícího genocidu nevěnují jiným problémům – a pokud u nás někdo vystoupí například s kritikou Číny, nikdy dotyčného nekonfrontují s tím, proč se stejnou měrou nezajímá o bezpráví páchaná Izraelem.

Tento dvojí metr v opačném směru, než jak by si přál Šaranský, se však naopak ukazuje právě ve vztahu Západu k Izraeli – což také vysvětluje onu zdánlivou posedlost různých aktivistů, kteří se na Izrael zaměřují. Izrael je totiž skutečně vyčleněn mimo ostatní země a není mu měřeno stejným metrem, ale právě naopak ve smyslu imunity, které se mu na Západě dostává.

Je mu dopřáván pocit beztrestností, přičemž jsou státy Západu ochotny ohýbat mezinárodní právo v izraelském zájmu a postihovat vlastní občany v izraelský prospěch. A tak ačkoliv je Izrael jednou z předních zemí v porušování Ženevských konvencí a rezolucí OSN, je popisován jako apartheid, který provádí genocidu Palestinců, a na jeho čelní činitele je vydán mezinárodní zatykač pro páchání válečných zločinů, dostává se Izraeli mezi západními státy přednostního zacházení.

Je považován za civilizovanou zemi prvního světa, jedinou demokracii v regionu, je příjemcem zvláštních privilegií, obchodních pobídek a jsou s ním uzavírána partnerství – jako například formou Asociační dohody s EU – jako s žádnou jinou zemí. Připomeňme jen, že zatímco zboží z Ruskem okupovaného Krymu nesmí na trhy EU bez ukrajinského certifikátu, zboží z nelegálních izraelských osad je na evropských trzích běžně dostupné, přičemž jen chabý pokus zavést povinnost označování těchto výrobků místem původu vyvolal u nás, stejně jako jinde v Evropě, skandál a rozhořčení nad údajným návratem antisemitismu v podobě „bojkotu židovských obchodů“.

Je tedy absurdní, že pokud už někdo vznese směrem k Izraeli kritiku, Izrael a jeho příznivci ji hned přispěchají odrazit námitkou, že je tu na Izrael uplatňován dvojí metr, a tudíž že se prý jedná o projev latentního antisemitismu. Opět zde však vidíme, že ani v tomto případě není důraz kladen na popření samotné viny či pravdivosti kritiky, jako spíš na způsob, jak se na Izrael máme dívat.

„Delegitimizace“

„Delegitimizací“ se myslí hlavně zpochybnění „práva Izraele na existenci“. Jak připomněla zvláštní zmocněnkyně OSN pro okupovaná palestinská území Francesca Albanese, „právo na existenci“ nemá žádný stát sám o sobě. Samo právo státu na existenci se namůže opřít o žádný mezinárodně právní nárok, a tak není ani vymahatelné. Uznat tento „nárok“ by znamenalo uznat raison d'État jako závazný.

V případě Palestinců by tak snaha o překonání koloniálního panství, zbavení se okupace a rasismu byla Izraelem vykládána jako delegitimizace státu a ohrožení jeho „práva na existenci“, či „práva na obranu“. Hegemonistický narativ izraelské kolonizace nám nedovoluje vidět, že jsou to právě Palestinci, kteří jsou nuceni pod nátlakem a pod každodenní okupační praxí uznat legitimitu Izraele.

Izraelští představitelé oproti politikům z jiných zemí trvají s tak silným důrazem na uznání práva Izraele na existenci právě proto, že si nejsou jisti jeho samozřejmostí. Legitimizovat osadnický kolonialismus, apartheid a etnické čistky na mezinárodní scéně 21. století není bezproblémové, přestože můžeme sledovat, s jakou netečností se naše část světa staví k probíhající izraelské genocidě v Gaze. Legitimizace „práva na existenci“ tak u Izraele znamená delegitimizovat palestinský odboj – a právo Izraele na existenci v důsledku značí neexistenci Palestinců.

IHRA jako nástroj represe

Má-li Šaranského test 3D za úkol ani ne tak pojmenovat antisemitismus, jako spíš autoritativně určit meze diskuse, je definice antisemitismu podle pracovní verze Mezinárodní aliance pro připomínání holokaustu (IHRA) strukturovaná tak, aby mohla být vnucena jednotlivým státům k přijetí. V české Poslanecké sněmovně se tomu tak stalo usnesením z počátku roku 2019, a to bez jakékoliv diskuse. Spolu s touto krajně problematickou definicí bylo přijato i jedenáct příkladů antisemitismu, které původně nebyly součástí definice podle IHRA, ale které k ní byly přilepeny pod tlakem izraelských lobbistů.

A jde hlavně o příklady, které svazují definici antisemitismu s obranou Izraele před jakoukoli legitimní kritikou. V tomto směru je vysoce problematické už jen to, že pracovní verze IHRA považuje za antisemitismus „upírání práva židovského národa na sebeurčení, například tvrzením, že existence Státu Izrael je uskutečněním rasistického záměru“.

Sebeurčení židovského národa může mít různé podoby, a zdaleka nemusí být spojeno jen s Izraelem, který je lidskoprávními organizacemi světa popisován jako apartheidní. Takto vystavěný argument klade Izrael do středu židovského světa a jeho emancipačních aspirací a spojuje židovský národ s odpovědností za Izrael, což je však po právu považováno – i podle příkladů definice IHRA – za projev antisemitismu.

V důsledku tento argument znemožňuje kritiku Izraele odkazem na „právo židovského národa na sebeurčení“. Je proto třeba podtrhnout, že politická kritika Izraele v jeho rasismu a kolonialismu sice někomu může připadat nespravedlivá, sotva však může být rasistická či antisemitská. Leda bychom chtěli věřit, že rasismus a ovládání druhých jsou vlastnosti nějak inherentně spojeny s židovskou populací. Což je přesvědčení skutečně antisemitské.

Jeruzalémská deklarace

Vůči této pracovní definici se proto vymezují nejen lidskoprávní aktivisté, ale i početné židovské organizace světa, které vidí nebezpečí ve zneužití potřebného boje proti antisemitismu k umlčení kritiky Izraele a k represím propalestinské solidarity, při nichž jsou nezřídka postiženi právě židovští aktivisté. Ti jsou často označováni za sebenenávistné židy, či rovnou za „nové antisemity“, aniž by si dotyční osočovatelé uvědomili, jak mají sami blízko ke skutečným antisemitům, když chtějí určovat, kdo je pravým židem a kdo tím falešným.

Na základě této kritiky vznikla alternativní definice antisemitismu, tzv. Jeruzalémská deklarace, která se snaží o poctivější – účelovou obranou Izraele nezatížený – přístup v definování toho, co je antisemitismus. Ačkoli mezi jejími autory je celá řada mezinárodně uznávaných odborníků na antisemitismus, židovské dějiny, holocaust a další příbuzná témata, Jeruzalémskou deklaraci se politicky prosadit – nepřekvapivě – nepodařilo.

Tlak na přijetí IHRA

Tlak na to, aby byla definice podle IHRA schválena na úrovni jednotlivých států, ale i na úrovni EU, federální vlády v USA či na úrovni OSN, je enormní. Přes veškerou kritiku z řad občanské i odborné veřejnosti se Evropská komise otevřeně hlásí k definici IHRA, kterou považuje za „základní nástroj pro práci Komise v boji s antisemitismem“ a kterou doporučuje pro „vzdělávání a školení učitelů, pracovníků občanských organizací, státních úředníků a médií“.

V listopadu 2018 navázala Evropská unie partnerskou spolupráci s IHRA a v lednu 2021 vydala Evropská komise společně s IHRA Příručku k praktickému použití definice antisemitismu podle IHRA. Podle zprávy Rady EU přijalo definici IHRA již pětadvacet členských států.

Je proto bohužel příznačné, že když byl minulý komisař EU pro zahraniční věci Josep Borrell opakovaně označován bývalým izraelským ministrem zahraničí a současným ministrem obrany Jisraelem Katzem za antisemitu, a to třeba jen proto, že vyjádřil své zděšení nad izraelským bombardováním palestinské školy v Gaze, nikdo z vysokých představitelů EU se jej nezastal. V jiných případech by se to dalo předpokládat, v případě Izraele nikoliv.

Katharina von Schnurbeinová, koordinátorka EU pro boj proti antisemitismu, dokonce implicitně souhlasila s pošpiněním Borrella, když se zúčastnila konference proizraelské lobbistické skupiny Evropská židovská asociace, kde se slovem nevymezila proti rezoluci odsuzující údajnou Borrellovu „jasnou a opakovaně projevenou protiizraelskou zaujatost, která je významným faktorem přispívajícím k pokračujícímu antisemitismu a hanobení státu Izrael jako celku v evropském veřejném prostoru“.

Von Schnurbeitová byla též jednou z prvních, která fotbalové násilí v Amsterdamu, při kterém fanoušci izraelského klubu Makabi vyvolávali rasistická a pogromistická hesla, ničili majetek a napadali lidi, než se stali sami cílem násilné odvety, přerámovala vzhledem k blížící připomínce Křišťálové noci na epizodu, která „připomínala temné dny Evropy“. Nová komisařka EU pro zahraniční věci Kaja Kallasová se k izraelské genocidní válce v Gaze nevyjadřuje raději vůbec, a tak již byla oceněna izraelským ministrem zahraničí Gideonem Saarem jako někdo, s kým bude radost pracovat na „prohloubení politického dialogu“.

Zdá se, že se Evropa rozhodla izraelskými zločiny a genocidou buď promlčet, nebo je Izraeli rovnou pomoci zahladit. Její představitelé budou dál naskakovat na proizraelskou lobby podstrčené manipulativní definice antisemitismu, s jejichž pomocí se budou snažit omezovat svobodu slova a svobodu shromažďování, pronásledovat vlastní občany svědomí a krýt výstřelky krajní pravice podporující rasistický Izrael.

Na pozadí očekávaného propadu Evropy, dalšího rozkladu sociálního státu, prohlubujících se krizí a vzrůstu sociální nestability bude evropská politická třída posilovat programy plynoucí z asociační dohody s Izraelem, navyšovat s ním zbrojní výměnu k „hašení konfliktů“ a nakupovat od něj bezpečnostní technologie k disciplinaci vlastního obyvatelstva. S touto politikou sice můžeme očekávat nárůst autoritativních nálad ve společnosti a posílení krajní pravice, s deklarovaným bojem proti antisemitismu to však nemá nic společného.

p { margin-bottom: 0.1in; direction: ltr; line-height: 115%; text-align: left; orphans: 2; widows: 2; background: transparent }a:link { color: #467886; text-decoration: underline }