Mezi historií a mytologií

12. 2. 2013 / Bohumil Kartous

"Who controls the present controls the past," said O'Brian and nodding his head with slow approval. "It is your opinion, Winston, that the past has real existence?"

(George Orwell, 1984)

Polemika nad sněmovní námitkou Miroslava Grebeníčka k tomu, jakým způsobem má být v zákoně definován čin Jana Palacha, není nic jiného než jeden z viditelnějších střetů nad tím, jak vykládat historii před rokem 1989. Těchto střetů, zdá se, bude spíše přibývat a důvodem k tomu je skutečnost, že očití svědkové odcházejí a na místo svědectví přichází interpretace. Svědecví je také jistá forma interpretace, ale pořád je možné jej považovat za přímé spojení současnosti s historií. Blíží se doba, kdy už se budeme opírat pouze o interpretace interpretací snažících se omezit přirozenou nejednoznačnost dějin.

Diskuse okolo ustavení výročí upálení Jana Palacha státem uznávaným významným dnem a Grebeníčkův výrok jsou markantní snahou o to jak interpretovat historii. Ne tou nejpodstatnější. Právě tím, že předmětem je explicitní symbolika, od níž má společnost odvíjet svůj postoj ke stále ještě živému a stále působícímu období historie, je tato událost tak dobře čitelná. Na jedné straně stále zoufalejší potřeba zachovat antikomunistickou politickou hegemonii, na straně druhé sice věcně legitimní, přesto pokrytecký, nereflexivní kontr. Obojí fragmentující historické souvislosti prostřednictvím sémantické záludnosti. Historie, jak je jí vlastní, se nalézá někde mezi. Nelze tvrdit, že Palach bojoval proti komunismu a zároveň nelze popřít, že reálnou příčinou jeho činu bylo doktrinářství nastolené totalitou a normalizací tzv. vlády jedné (komunistické) strany.

Podle toho, jakým je tato nejednoznačná historická událost medializována a do jaké míry prosakuje do veřejného prostoru v jednoznačných obrazech (interpretacích), ukazuje na regresi v tom, jak je oficiálně ustavována historie.

Bylo by přitom naprosto v pořádku přijímat historii v její přirozené ambivalenci. Je dokonce nutné, aby tomu tak bylo: historické události vznikají v diskurzu a jeho rozpětí by mělo být, pro jejich čtení a porozumění, zachováno.

Tolik teoretický předpoklad. Společnost ale není zakořeněná v historii, nýbrž v mytologii, a inklinuje k hledání jednoznačných "pravd". Mytologie ambivalenci bytostně nesnáší. U "mrtvé" historie, tím, jak se odpoutává v čase, dochází k zakonzervování jejího výkladu a stává se obecně přijímanou součástí mytologie. Od určitého okamžiku to jde snáze, nikdo už neklade odpor. Dokladem toho je trivializace historie školstvím, institucí, která slouží mimo jiné k tomu, aby indoktrinovala nastávající generace oficiálně sdílenou interpretací historie. Nutno dodat, že českým školám se skvěle daří pokud možno nedopustit, aby děti o historii přemýšlely. České děti tak vědí více směrodatných informací o staroegyptských říších než o tom, co dělali jejich rodiče a prarodiče ve druhé polovině 20. století.

Abrsurdní? Nikoliv, z hlediska utváření společnosti na podstatě mytologie je to logické. Mytologie mají potřebu absorbovat nové události do své původní textury, vypořádat se s nimi, vytvořit z nich vlastní součást. Ilustrativním příkladem jsou marné snahy o akomodaci jevů a událostí přesahujících mytologie přírodních národů při setkání s technologicky pokročilejší civilizací. Technologicky vyspělé civilizace se nemusejí vypořádávat s externími vlivy, ale s vlastními historickými traumaty. A jsou-li traumata živá, což odpovídá dění ve druhé polovině 20. století, čeká se, až svědectví zmizí a na jejich místo nastoupí "spásonosná" interpretace dle dominantního paradigmatu. Česká škola je v tomto směru dokonale poslušná své funkci a rozhodně si nedělá ambice cokoliv změnit na tomto historii debilizujícím systému.

Mrtvá historie neklade odpor. Nemá svou vlastní, reálnou existenci. Nicméně snaze ukovat pevnou podobu historie, jejíž reálná existence je stále přítomná ve vědomí samotných aktérů a účastníků, je odpor kladen. Kontroverze okolo výkladu historie v případě Jana Palacha je velmi zjevná a odehrává se spíše v mediálním prostoru než kde jinde. V řadě událostí se projevuje její skutečná hloubka o dost významnějším způsobem a ukazuje, že snaha o to prosadit svou verzi mytologie navazující v místě, kde začíná historická současnost, je silná. Spor o výklad minulosti přitom nezesiluje pouze fakt, že tato minulost pomalu přechází v historii tím, jak mizí a vyprchává její reálné spojení se současností. Zesiluje ho i ústup od polistopadového paradigmatu o "pravdě a lásce" a "lží a nenávistí".

Celá prezidentská kampaň byla do značné míry podnícena snahou o legitimizaci nebo naopak delegitimizaci výkladů dění v časech od pomyslné historické hrany, za níž už byla historie legitimizována.

Spektakulárním příkladem je snaha o co nejrychlejší "svatořečení" Václava Havla a jeho transformace z existující, za sebe sama svědčící osoby do politicky a marketingově potentního mýtu, do nějž lze pohodlně projektovat různá tvrzení, postoje i zájmy.

Koneckonců, video Přemluv bábu nebylo opět ničím jiným, než vulgární a nátlakovou snahou o to definovat, jak číst minulost a jakým klíčem ji hodnotit. Tyto a podobné interpretace tvoří dohromady slabikář, podle nějž se společnost učí chápat, co to znamená společnost, politika, vždy s prvoučnou dogmatičností.

Nejde o nic, co by se nedělo při jakémkoliv předchozím usazování historie do mytologického rámce. Pouze je dobré si uvědomit, že jde o delikátní situaci, v níž se mytologie taví a kdy je možné historickou nejednoznačnost zachovat, nebo potlačit. Je to výběr mezi historií a mytologií.

0
Vytisknout
6149

Diskuse

Obsah vydání | 14. 2. 2013