Balamucení Pinochetem

27. 11. 2013 / Jan Mrskoš

Dost jsem se zarazil, když jsem četl podtitulek "Kterak nás intelektuální levice balamutí o Pinochetovi, apartheidu či Izraeli". A čtu tedy dále, abych se dozvěděl, co asi autor toho článku, Luděk Frýbort, tím chtěl vlastně říci:

Také že byl v Čechách po listopadovém přelomu Augusto Pinochet postava dosti populární; sám prezident Havel, nedbaje nesouhlasného brblání ze stran západních, ho na Hrad pražský pozval, zkušenosti si povyměňoval. Neupadlo ještě v zapomnění datum 25. února 1948, ani jak se naši národněfrontovní demokraté nedokázali vzepřít komunistickému puči ničím víc než váhavou demisí; i říkalo se -- mít tak tenkrát takového Pinocheta! Muže rázného, který si, pravda, nepočínal zrovna jemnocitně dle všech zásad demokratické etiky, jenže, což spravedlivé duše rády zapomínají, demokraticky lze jednat zase jen z demokraty; kdo to zkusí jinak, dočká se nepěkných konců.

A znovu jsem se podivil, neb to spojení Havel -- Pinochet mi nebylo blíže známo. Zalistoval jsem tedy na Internetu a dostalo se mi povětšinou trochu jiného vysvětlení oné Pinochetovy návštěvy v červnu 1994. Ta událost byla ve světě dosti komentována (u nás zřejmě ne), to neobvyklé spojení dvou osobností s tak rozdílnou pověstí. Jeden novopečený humanista, druhý vyhlášený diktátor, cože ti dva si mají co povídat? To, co jsem se v různých odkazech dočetl, neznělo zrovna jako zdvořilostní návštěva a vůbec ne už srdečně pozvána na Hrad. Ta návštěva byla v pozdějších letech - hlavně při příležitosti Havlova úmrtí - s různým jemným podtextem vzpomenuta.

Rakouský rozhlas poznamenává:

"...Generál Pinochet dorazil do Prahy v 1994, kdy byl v té době stále šéfem armády, za účelem nákupu zbraní od českého průmyslu. Havel osobně se jednoznačně distancoval od té návštěvy a otevřeně a bez obalu vyzdvihl hrubé porušování lidských práv, které následovalo v 1973 po puči proti vládě Salvadora Allende. Premier Václav Klaus -- který se později stal prezidentem - obhajoval tu návštěvu "vzácného zákazníka", tak cennou pro zbrojní průmysl, v té době stále jeden z nejvíce výnosných. Byla to bitva mezi pragmatismem a ideály. Nakonec ale ty zbraně pro Chile byly stejně prodány."

Maltský list Independent se dost podivuje:

Je to poněkud ironické, že tento člověk byl vždy tak chvalořečen, tirády byly o něm tištěny, pro jeho úsilí o demokracii. Ale v tutéž dobu nikdo nenapsal, že stejný člověk, když dosáhl svého mocného postavení, vůbec nezaváhal zaujmout stanoviska ostře odporující jeho vlastní víře a dílu. Když se stal presidentem začátkem 1990, vyzýval k úsilí pro zachování křesťanské rodiny v národě křesťanů. Sám sebe představoval jako muž míru a spravedlnosti, prohlásil, že nikdy nebude napomáhat prodeji zbraní režimům potlačující lidská práva. Nicméně v průběhu jeho prezidenství byly zbraně prodány fašistickým režimům do Asie. A také už vůbec nenamítal, když v červnu 1994 přijel generál Augusto Pinochet - "ten řezník demokracie v Chile" - nakoupit české zbraně.

Havel také naprosto jednoznačně podpořil americkému prezidenta G. W. Bushe ve válce proti Iráku, agrese, která zabila více než 100 000 iráckých lidí. A je ironie, že Havel spolu s novými vůdci prokapitalistické východní Evropy hlasoval pro odsouzení lidských práv na Kubě. A přitom se ale ani slovem nezmínil o porušování těchto stejných práv v El Salvadoru, Kolumbii, Indonésii nebo kterýchkoliv jiných zemí, jejichž utlačujícím režimům jeho vláda napomáhala a jež byly spojencem americké vlády.

Odbory během jeho pozice jako prezident ztratily mnoho svých práv. Těm odborům, které mu odporovaly, byl veškerý majetek zkonfiskován a byl převeden na ty odbory, které podporovaly jeho politiku.

Proč media nikdy o těchto faktech nereferovala?

Možná, že Havlova role v tom pozvání v červnu 1994 a v tomto jistě dobrém "kšeftu" byla trochu jiná, než to viděli zahraniční komentátoři. A možná také, že L.F. to ví jinak. Jak se dále s překvapením dozvídáme, on dosti cestoval do konfliktních oblastí, do Jižní Afriky, na Blízký Východ, do Argentiny, i do Chile, ale jak píše: "...do Chile jsem přišel tak říkaje s křížkem po funuse; býval bych rád zvěděl, jak se vede chilskému lidu pod knutou zlého diktátora Pinocheta, ale než jsem se k tomu dostal, bylo po knutě: zlý Pinochet prohrál volby, vzal generálskou čepici z věšáku a odebral se do ústraní."

V říjnu 1998 český rozhlas píše na svých zahraničních internetových stránkách:

Český prezident Václav Havel říká, že uvalení vazby na chilského diktátora Augusto Pinocheta ho "nedohnalo k slzám". "Já nepláču", řekl krátce před svým odjezdem ze čtyřdenní státní návštěvy ve Velké Britanii. Zadržení Pinocheta je čistě britská záležitost, není na něm to komentovat.

Nedávno jsem četl, že i Franz Josef Strauss (dlouholetý lídr CSU v Bavorsku) také často navštěvoval Chile. Tomu se ale dostalo toho štěstí, že to bylo za vlády Pinocheta. A ty Straussovy návštěvy vedly do tajné kolonie umístěné v odlehlých chilských horách, založené a provozované bývalými nacisty. A to bylo zase něco, co mně také dost překvapilo. A možná, že to překvapilo nejenom mne, ale i mnoho jiných, když se o tom v posledních letech něco proslechlo.

Začalo to v 1961, kdy Paul Schaefer -- bývalý saniťák nacistického Wehrmachtu - uprchl ze západního Německa a spolu se stovkou německých přívrženců založil sektu v horách na jih od Santiaga de Chile. Vlastně ta náboženská sekta začala už v Německu v 50. letech, údajně s charitativním účelem pro chudé rodiny s dětmi. Ten útěk z Německa byl nutný, neb Paul Schaefer byl tam obžalován pro zneužívání dětí v té sektě.

Ta kolonie v Chile (Colonia Dignidas) byla registrována také jako pro charitativní účel chudých rodin, v počátcích bez jakéhokoliv zájmu chilské vlády, později ve spolupráci s režimem Pinocheta. Děti byly po narození odebírány rodičům, muži a ženy byli drženi striktně odděleně, často zdrogováni, děti později systematicky zneužívány. Kolonie byla obehnána elektrickým plotem, hlídána ozbrojenými strážemi, útěk pustou krajinou bez civilizace byl vskutku nemožný.

Vybudování této kolonie bylo započato v době voleb a s nástupem vlády Allende, kdy se mezi lidmi roztrušovalo, že nová vláda bude vše znárodňovat. Pochopitelně mnoho lidí s rozsáhlým majetkem a s vlastnictvím půdy se tedy sdružovalo v tajných spolcích a pro ty byla teď vítána takováto organizace vedená v přísném německém duchu. Bylo založeno extrémní pravicové hnutí Fatherland and Liberty, jehož militantní skupiny se trénovaly právě na území kolonie. A takovéto zařízení bylo tedy ideálním místem později pro Pinochetovu tajnou policii DINA, jejíž šéf generál Manuel Contreras zde často pobýval.

A zrovna tak ta kolonie byla ideálním místem pro úkryt uprchlých nacistických zločinců. Podle některých pramenů se zde vyskytoval i Walter Rauff, vynálezce nacistických pojízdných plynových komor, a i Josef Mengele, nechvalně známý Anděl smrti z koncentračního tábora Osvětim. Ti se zde měli podílet na vyvinutí metod mučení. Svědci dnes popisují detaily mučení, elektrošoky a podivné pokusy na dětech, ne nepodobných těm, ke kterým docházelo v nacistických koncentračních lágrech.

V průběhu let došlo přece jen k ojedinělým únikům z kolonie. Někteří z nich -- byli to stále němečtí občané - se ohlásili u německého velvyslanectví v Santiago de Chile, ale překvapivě byli nuceně navráceni zpět do kolonie. Veškeré pokusy o pomoc německé vlády zůstaly nevyslyšeny, přes jisté počáteční sliby (Genscher). Po skončení Pinochetovy diktatury se začalo více proslýchat o pravém účelu kolonie, mezitím přejmenované na Villa Baviera. A konečně i příslušné úřady Chile se začínaly zajímat. Byly objeveny hromadné hroby na území kolonie, v katakombách pod ubikacemi se našlo množství zbraní a výzvědné techniky, dokonce i výrobní zařízení na chemické zbraně. Na Paula Schaefera byl vydán zatykač, ten ale v roce 1997 uprchl do Argentiny, kde byl až v roce 2005 objeven a vydán do Chile. V soudním přelíčení byl pak 84letý Schaefer odsouzen k 33 (podle jiných pramenů k 20) letům vězení, tam pak v roce 2010 zemřel.

Postupně docházelo k dalšímu vyšetřování, úřady se začaly zajímat také o ostatní vedoucí činitele kolonie. Lékař Hartmut Hopp a devět dalších spolupracovníků byli odsouzeni k delším trestům odnětí svobody pro spoluúčast na zneužívání dětí, byly vydány na ně mezinárodní zatykače. V roce 2011 se zjistilo, že 67-letý Hopp žije pokojně v Krefeldu v Německu. A protože Německo vydává své občany jen ve velmi výjimečných případech, je nepravděpodobné, že by byl vydán do Chile.

Nevím, jestli tato temná kapitola z minulosti Chile je známa autoru výše uvedeného článku, když se mu nedostalo té slasti, se více dozvědět "jak se vede chilskému lidu pod knutou zlého diktátora Pinocheta". Možná, že by mu to nepřipadalo tak kruté, jako úpění pod knutou Husáka. Jak podotýká "jako generál Pinochet, i jeho argentinští kolegové zabránili, třebaže za cenu obětí a ne zrovna čistými prostředky, mnohonásobně většímu neštěstí." Nakonec to by se dalo říci i o jiném jejich "kolegovi" (panem autorem diskretně opomenutém, když je řeč o diktátorech), který ne tak dlouho před nimi -- a také "ne zrovna čistými prostředky" chtěl bránit jistému "neštěstí". A kdyby ten "kolega" uspěl tenkrát u Stalingradu, kdoví jakého "štěstí" by se dostalo nám všem zde v Evropě. Ale možná, že se mýlím. Vždyť následky a hrůzy těch "ne zrovna čistých prostředků" tohoto "kolegy" a jeho souputníků, ty hrůzy, pod kterými nejen náš národ tak trpěl, asi dnes tak už moc nevadí. Dokonce ty někdejší hrůzy ani nevadí některým, se dnes zařadit mezi ten národ "kolegů".

Der Spiegel: Paul Schaefer ZDE

Al Jazeera: Temná minulost kolonie v Chile odhalena ZDE

0
Vytisknout
10292

Diskuse

Obsah vydání | 2. 12. 2013