Pokud se chcete usmířit s nepřítelem, musíte s ním pracovat. Jestliže je toho ovšem schopen...

10. 12. 2013 / Karel Dolejší

Jan Čulík v souvislosti s úmrtím Nelsona Mandely zobecnil z jednoho případu bez příslušného kontextu. A kontextem zde míním přinejmenším dvě věci: Mandela nalezl svého času na straně protivníka důstojného a pružného partnera v osobě bývalého prezidenta Frederika de Klerka; a de Klerk se stal symbolem ochoty režimu dohodnout se na změnách včas, než dojde ke katastrofě.

Jihoafrická republika za de Klerka nebyla poraženou a rozloženou zemí. Ba co více, nebyla ani společností natolik výlučně rasistickou, jak se někdy tvrdí. Jistě, režim apartheidu si právem vysloužil mezinárodní ostudu a opovržení, avšak jeho sociální základna zdaleka nebyla tak úzká, jak to někdy aktivisté prezentují.

Srovnáme-li předmandelovskou JAR s tehdejší Rhodesií (nyní Zimbabwe), začne být mnohem zřejmější, o čem je řeč. Rhodésie vedla otevřenou válku s dekolonizačními uskupeními černých Afričanů a neměla na straně "černých" téměř žádného významného spojence, snad kromě pár zvědů. V kruzích vojenských fandů "proslavená" Rhodesia Light Infantry, která nesla hlavní tíhu bojů, byla nesmírně efektivním vraždícím nástrojem v podobě aeromobilní pěchoty složené do poslední chvíle výlučně z bělochů. Jednotka získávala bojechtivé žoldáky v západní Evropě a USA, ale v domovské zemi rekruti přicházeli jen a jen z řad bílé menšiny. Cílem rhodéských vládců bylo černé protivníky jednoduše vyvraždit, k čemuž sloužily i brutální nájezdy na území sousedních států. Promoskevská frakce ZAPU usilující o konvenční válku proti bílým vládcům byla za těchto podmínek neúspěšná, kdežto ZANU budoucího diktátora Mugabeho uplatňující strategii masové guerillové války byla v podmínkách spolupráce sousedních zemí neporazitelná. Když si běloši konečně uvědomili, že díky nepoměru sil nezadržitelně prohrávají a stojí na pokraji katastrofy, bylo pozdě na dohody. Projekt vlády národního usmíření vedené černým biskupem Abelem Muzorewou se během pár měsíců zhroutil a zemi ovládli Mugabeho černí maoisté, kteří ji v krátké době přivedli ekonomicky ke katastrofě, okradli i poslední zbytky bílých farmářů, kteří do té doby neemigrovali, a dodnes utlačují konkurenční kmen Ndebele.

Na území Namibie a Angoly, kde vedla nejdůležitější vojenské operace Jihoafrická republika, za její zájmy většinou válčila černá UNITA nebo vlastní jihoafrické jednotky složené převážně z příslušníků namibijských kmenů či černých Angolanů v emigraci. Když došlo k uzavření dohod o nezávislosti Namibie a o zrušení apartheidu, přišla s nimi sama vojensky neporažená Jihoafrická republika. (Mytologii kolem bitvy o Cuito Cuanavale, která byla ve skutečnosti plichtou dosaženou z posledních sil beztak odcházejícími Kubánci, zde vynechávám.)

Ještě jednou pro případné méně chápavé: Jihoafrický režim se rozhodl pro reformu, když ještě ani zdaleka nebyl na kolenou a měl na své straně podstatné části černé populace. Zrušil apartheid, propustil Mandelu z vězení a zavedl princip většinové vlády. Poslední bílý prezident JAR Frederik de Klerk, který spolu s Nelsonem Mandelou získal Nobelovu cenu míru, soustavně označuje Mandelu za největšího Jihoafričana v dějinách. S de Klerkem, ať už měl jinak lecjaké mouchy, se prostě dalo domluvit, protože byl pragmatik a věděl, co musí včas udělat.

Srovnávat lze vždy pouze srovnatelné, a to v případě JAR a někdejší ČSSR prostě téměř nehrozí. Jihoafrická republika byla samostatným státem, který v roce 1961 vznikl de facto v rámci dekolonializace. Tamní režim byl z dnešního pohledu perverzně rasistický, nicméně domácího původu a spoléhající na vlastní síly. Když začaly jeho problémy narůstat, ale dříve, než bylo úplně pozdě, rozhodl se sám pro reformu a dohodl se s Mandelou na mírumilovném předání moci černé většině.

Komunistický režim v ČSSR byl fakticky již od roku 1948 skrytě, ale po roce 1968 beze všech pochyb zcela zjevně okupačním režimem nastoleným invazí cizích vojsk. Když přišel o podporu koloniální metropole, logicky padl a musel začít jednat o předání moci. Jeho pozice byla v každém případě naprosto neudržitelná a jeho představitelé nemohli tedy očekávat o mnoho více než základní shovívavost vítězů. Když přezrálá hruška vlastní vahou padá ze stromu, nevyjednává se o tom, kde se rozplácne.

Zkuste si představit, že by jihoafrický rasistický režim byl někdy po roce 1961 nastolen cizí invazí, s černou opozicí nezačal jednat o své vůli, ale teprve na úplném pokraji nezadržitelného pádu. A i pak by hlavní složkou těch, kdo po něm zbyli, zůstala strana nadále se hlásící k principu apartheidu, o němž by tvrdila, že byl v zásadě správný, leč během realizační fáze se objevily některé dílčí chyby...

To by mohl být Mandela třeba třikrát svatý - ale s takovými zaťatými a nepoučitelnými nepřáteli by se prostě usmířit nemohl, ani kdyby se postavil na hlavu. Zvítězili by nepochybně ti, kdo by fanatické příznivce apartheidu věšeli na lucerny.

Každá mince má rub a líc a každá dohoda dvě strany. Nemůžete se nikdy dohodnout s někým, kdo se s vámi v principu dohodnout nechce a není toho schopen, protože jeho první podmínkou pro "dohodu" vždy je, že bez ptaní a přemýšlení akceptujete jeho ideologické předpoklady.

0
Vytisknout
4645

Diskuse

Obsah vydání | 11. 12. 2013