O MANDELOVĚ PRINCIPU SMÍŘENÍ

Československý režim mohl být po roce 1989 inkluzivní

10. 12. 2013 / Jan Čulík

Nesouhlasím s celou řadou poněkud zavádějících tvrzení Karla Dolejšího. Uchyluje se ke stereotypu, docela častému v českém prostředí, totiž tvrzení "my jsme z obliga, nedalo se a nedá se dělat nic." Bezmocnost nám vyhovuje, že? Myslím si, že nám těžko projde svatouškovské tvrzení, že my nikdy nic, my Češi jsme vždycky byli jen "oběti". Tedy že normalizační režim v Československu v letech 1970-1989 byl režim okupační a Čechoslováci neměli žádné rozhodovací pravomoci. Existuje celá řada důkazů, že do poměrů v normalizačním Československu od cca roku 1970 Rusové skoro vůbec nezasahovali a že si především Češi (méně Slováci) dokázali být sami sobě nadšenými dráby bez pobídek ruských okupantů. Vzpomínám na návštěvu ruského cembalisty Alexeje Ljubimova v Praze začátkem sedmdesátých let, kdy byl hudebník naprosto šokován, když jsme mu vysvětlili, že československý režim v podstatě existenčně zlikvidoval stovky spisovatelů a umělců, argumentoval, jaká je to kulturní škoda pro národ...

Myslím si, že Čechoslováci se tak ochotně podrobili počáteční ruské okupaci, protože prostě v důsledku poinvazního šoku a prověrek usoudili, že se "nedá nic dělat", a tak také nic nedělali. Samozřejmě to nebylo pravda, dělat se dalo všechno, jak to například dokazuje případ zpěváka Jaroslava Hutky, který pořádal neuvěřitelně podvratné koncerty pro stovky mladých lidí pravidelně od roku 1968 po celé republice deset let, až do roku 1978. Estébákům trvalo oněch neuvěřitelných deset let, než na to přišli!

Nazvěte mě idealistou, ale pokus o smíření a kompromis lze dělat s každým. A zvlášť by to zřejmě bývalo šlo v Československu po roce 1989, protože tam bylo jen velmi málo komunistů, kteří zastávali komunistickou ideologii z přesvědčení. Jihoafrický režim, jak správně píše Karel Dolejší, se sice rozhodl s Africkým národním kongresem spolupracovat, avšak nezapomínejme, že v porovnání s fešáckými československými poměry šlo v Jihoafrické republice o skutečné vraždění policejními jednotkami apartheidu. Trpkost na obou stranách byla tedy důvodná a hluboká, o to je větší můj obdiv Mandelovi, že se mu podařilo svou politikou smíření tuto nenávist překonat. Češi si z toho mohli a měli vzít příklad. Argumentace, "My nic, my jsme jen trpěli" je nepřesvědčivá a vyhýbá se problému. Potíž je, že mnoho lidí v Československu po roce 1989 mělo za kolaboraci s režimem pocit viny, a tak se začali zachraňovat kopáním do mrtvoly. Nebyl to hezký pohled.

0
Vytisknout
5415

Diskuse

Obsah vydání | 11. 12. 2013