Jsme obětí spiknutí

9. 12. 2013 / Roman Daniel

čas čtení 5 minut

Přečetl jsem si se zájmem článek paní Sofie Chrtkové z  12. Listopadu v Parlamentních listech a jsem rád, že konečně někdo napsal, co se mi už dlouho honí hlavou.

Kdybyste si dali za cíl rozklad a rozbití tohoto státu, nemohli byste jednak jinak, než jak jednali, či jednají všechny pravicové vlády od roku 89. Zpočátku to vypadalo jako neznalost a nezkušenost politiků. Později, spíše jako hloupost, zkorumpovatelnost, nebo arogance či odtrženost politiků od reality. Teprve příchod Topolánkovy vlády a nástupu její šílené reformy mi došlo, že to není totální neschopnost a bezbřehá hloupost, ale záměr. A protože obyvatelé této země byli a jsou stále pasivní, Kalouskova vláda se utrhla z řetězu úplně. Už se vůbec ničeho nebála a nebojí ani dnes.

Je to systematicky připravovaný plán, jak slovy paní Chrtkové rozložit, kolonizovat a zničit tuto republiku, dehonestovat a ožebračit její obyvatelstvo. A důvod? Ten je na snadě. Upadající Evropa, chcete-li Evropská Unie, potřebovala nové trhy, nové odbytiště pro své zboží. Levnou pracovní sílu. A jsem přesvědčen, že se jí to povedlo. Humanistické ideály o sjednocené a rovnocenné Evropě byly jen vějičkou a myslím, že už nezůstaly ani ty.

Začalo to zcela nenápadně, devalvací naší měny. Prý, abychom byli konkurence schopnější. Všichni dnes víme, jak to dopadlo. Zahraniční firmy skoupily za babku vše, co potřebovaly a zbytek nechaly za pomoci rádoby podnikatelů zkrachovat. Nikoho nenapadlo, že když všechno prodáme, nebudeme mít čím konkurovat. Jedinou výhodou byla naše levná pracovní síla. Tu si však všechny státy Unie dobře pohlídaly. Takže jediné, pro co neexistují hranice, je kapitál.

Zpitomělé obyvatelstvo masírované medii, snilo svůj západní sen o lepším a důstojnějším životě. Nechalo beztrestně rozdělit Československo, ve jménu takzvaného tržního hospodářství rozprodat a rozkrást celou republiku. V referendu dobrovolně odevzdalo tento stát do cizích rukou. Myslím, že naši předkové, kteří bojovali a bránili tuto zemi před podrobením a porobením se dnes obrací v hrobě.

A dnešní stav, ten snad ani není třeba komentovat. Exekutorská mafie, zákony šité na míru pojišťovnám a bankám, nevymahatelnost pozůstatků jakéhosi práva, otrocké práce, zdraví a zdravotnictví jako byznys, a jiné a jiné zločiny, o kterých už bylo napsáno dost. Zahraniční firmy, zpočátku tak opěvované a často opěvované i dnes, se chovají jako kolonizátoři ve své kolonii. V politických stranách se zápasí o koryta. Z těch méně úspěšných po volbách, už přebíhají korýtkáři k těm úspěšnějším.

A zpitomělé obyvatelstvo masírované medii, už nesní svůj západní sen a lepším a důstojnějším životě. Velké většině už došlo, kde jsme, a kam jsme došli. Přesto jsou někteří obyvatelé stále manipulovatelní medii. Někteří důchodci či lidé, kteří žijí od výplaty k výplatě volí pravici, mladí se povětšině o politiku nezajímají, pravicově volící drobní podnikatelé, kteří dřou od rána do večera s hrozícím bankrotem za zády, se bijí v prsa, jak jen oni se dokáží postarat sami o sebe, ale ostatní nemakačenkové jim to kazí. Nejvíce cikáni a socky. Na tom se shodnou všichni. Ti co prohlédli, ti co už vědí, kdo je za toto všechno odpovědný, jsou stále nepochopitelně pasivní. Jakoby vlastně vůbec o nic nešlo. Přežívají, někteří už jen živoří. Tento stát se rozpadá a nikomu to nedochází. Stát, ve kterém se pracující neberou o svá zaměstnanecká práva, občané, kteří se neberou o svá občanská práva, podnikatelé, kteří nechtějí platit daně státu, protože ho prý na nic nepotřebují, politici, kteří se i stát prodají komukoli, jen když si zajistí bohatství, tak tento stát už není. Zůstala už jen jakási zbytková setrvačnost. Možná, že se někomu bude zdát tento závěr dosti pesimistický, ale nahlédněme do historie a uvidíme, že v minulosti bylo mnoho malých i velkých států a národů, které už zcela jednoduše nejsou.

Na závěr mě napadají už je slova Karla Kryla: Nečiny značené vinou, se dějinami linou. Kde domov je náš?

PS: Původně jsem chtěl napsat článek o tom, jak bychom měli zveřejňovat a otevřeně se bavit o konkrétních vinících. O lidech, kteří prosazovali a prosadili zákony šité na míru různým pojišťovnám, bankám, exekutorům. O lidech, kteří se nechali zkorumpovat. O lidech, kteří rozprodali tento stát cizím firmám a církvím. Za tím vším jsou přeci konkrétní jména. Stejně jako v osobním životě, nahromaděné a neřešené problémy, které často vyústí v jakousi negativní mlhu, neurózu, neurčitý strach či obavu, apatii a nečinnost, psychologové a psychoterapeuti doporučují hledat konkrétní problém a pojmenovat ho , tak i my, apatičtí lidé tohoto státu, bychom měli pojmenovávat konkrétní problémy a konkrétní lidi, kteří jsou za tento stav zodpovědní. Ale bohužel vyšla mi z toho jen tahle, stále se opakující a mnohokrát popsaná deprese.

0
Vytisknout
15095

Diskuse

Obsah vydání | 11. 12. 2013