Co se dá udělat pro neforemné a kulhající seniory vzdělávající svého ducha?

9. 12. 2013 / Miloš Kaláb

Článek o doživotním vzdělávání začíná zajímavě přísahou malého chlapce čertovi doprovázejícímu svatého Mikuláše, že už nebude neposedný. Vyvolalo mi to vzpomínku, jak jsem v pozdních 60. letech minulého století dělal svatého Mikuláše dětem kolegů na Slovenské akademii věd v Bratislavě. Měl jsem potíž s malým Ferkem, který si rád hrál nebezpečně s ohněm v kamnech obývacího pokoje. Ten mi nechtěl slíbit, že už to dělat nebude, aby byt nevyhořel, ale nakonec autorita světce zvítězila. Ostatně i já sám jsem musel jako malý kluk slíbit svatému Mikuláši někdy v r. 1934, že už nikdy nebudu kreslit levou rukou. Maminka mi občas připomenula, co jsem Mikuláši slíbil. Předpokládám, že neposedný chlapec je nadále neposedný (pokud není podle předpokladu obézní), že Ferko jistě i po mém odchodu dostal několikrát na zadek (v těch temných dobách politické nekorektnosti), když zase otevíral dvířka kamen a já sice píši i kreslím pravou rukou, ale mohu zatloukat hřebíky, řezat pilou a nalévat mléko do sklenic stejně dobře levou i pravou rukou. Přecvičování mě nepostihlo žádnou duševní poruchou ani obezitou.

Chlapcův slib čertovi je v článku jen úvodem k zamyšlení nad starými lidmi, zejména těmi, kteří si nadále vzdělávají ducha zatímco o těle je hanba mluvit. Jenže to zamyšlení mi připadá, jakoby je napsal starý čert. Sám starý, už mi bylo 84 roků, asi jen nechápu různé souvislosti ve článku, třeba:

Ještě, že máme to moderní zdravotnictví, které je schopné udělat nějaké ty opravy, doplnit přístroje, zamořit organizmus chemií a vyměnit nějaké náhradní díly.

Většina těch zmíněných studujících seniorů je víceméně obézní a neforemná. Jejich postavy jsou ztuhlé a křivé. Oblečeni od Vietnamců, všichni různě kulhají a tahají za sebou své nezáviděníhodné a šedivé stáří. Tělesné deformity a zdravotní problémy, kterými obvykle trpí, však nepřišly s nástupem stáří, ale pocházejí z navyklého posedavého životního stylu, na kterém jim nikdy nic nepřišlo divného.

Nemusím psát, že jsem také učil na vysoké škole, protože spojení příčiny a následku je známé snad každému člověku. Pokud jsem ty neforemné, křivé a různě kulhající lidi nesledoval od jejich zdravého, štíhlého a svižně vykračujícího mládí, netroufal bych si napsat, že si svoje problémy zavinili sedavým způsobem života. Je to možné, ale nikoliv zaručené. Znám v Ottawě dosud zaměstnanáho pošťáka, jemuž loni nahradili kyčelní kloub a v České republice soustružníka zkřiveného od bolestí v páteři. Mezi těmi, kteří při chůzi potřebují hůl, vidíme i ty, kteří před časem kolem nás po ulici proběhli jako vítr nebo hráli kopanou či tenis. Na rozdíl od reklamy ztrácejí chrupavku v kloubech i lidé, kteří se pohybují a berou doplňky stravy jako sírany chondroitinu a glukosaminu. Je ale zbytečné vyjmenovávat jednotlivé lidi, každý z nás zná takových několik. Dnes se ukazuje, že i mnohé případy obezity jsou působeny něčím jiným než prostým přejídáním. Může to být nevyvážená strava, což může být mimo jiné způsobeno vysokou cenou bílkovin a relativně nízkou cenou glycidů ve spojitosti s nízkým příjmem některých důchodců. Velkou měrou přispívá i odlišná střevní mikroflóra, takže tento druh obezity je léčitelný transplantací vhodné mikroflóry. V žádném případě ovšem nebagatelizuji tělesný pohyb, který se nedá nahradit žádnými pilulkami a částečně zabraňuje nejen obezitě nýbrž prý i rakovině.

Za to skutečně oceňuji, že máme moderní zdravotnictví, které dovede opravovat různé tělesné vady a vyměňovat některé orgány jako kolenní a kyčelní klouby a, jak vidíme u amerických veteránů, dokonce i celé nohy a ruce. Jsou mezi námi lidé s implantátem vnitřního ucha a je celá řada dalších náhrad orgánů, které zlepšují kvalitu života. Patří sem i operace šedého očního zákalu, bez nichž by mnoho dnešních lidí včetně mne bylo slepých, přestože jsou mnozí ještě stále výdělečně činní. Proč by mělo být chvályhodné pouze "nahrazování hlasivek" mobilem tak, aby nás bylo slyšet na stovky kilometrů?

Článek Davida Kalců "Ohavnosti on-line" (týdeník Květy 2012, č. 34, str. 64-66) ukázal, že jsou v České republice lidé, kteří svůj patologický odpor proti důchodcům a různě postiženým lidem dávají na Facebook. Jiří Jírovec připomněl před časem v Britských listech českého herce Jiřího Suchého, který napsal na adresu mladých lidí nepřátelských vůči starým lidem, že jim tedy nepřeje, aby se vysokého věku dožili. Nebudou se muset oblékat u Vietnamců, nebudou kulhat a nebudou za sebou tahat na Univerzitu třetího věku své šedivé stáří nebo se s ním potýkat osamotě.

V Kanadě se ozval svým protestem proti starým lidem Peter Shawn Taylor v týdeníku Maclean's článkem "Zaplať, babičko". Nešlo mu ale o jejich vzhled nýbrž o výhody, jimž se v kanadské společnosti těší. Patří jeho názory vůbec do mého textu? Možná - posuďte sami. Svůj článek začal sdělením svého známého, který navštívil Budapešť a byl příjemně překvapen tím, že tam lidé nad 65 roků jezdí městskou hromadnou dopravou zdarma. To by bylo něco pro Kanadu, kde platí důchodci jen sníženou cenu (v Ottawě ale cestují zdarma každou středu). Po tomto úvodu přešel pan Taylor na slevy v drogeriích a lékárnách, někde nabízené lidem už od 55 roků jednou za měsíc nebo jednou za týden. Slevy pro důchodce se rozšířily do nejrůznějších obchodů a někde se nabízejí lidem od 60 roků.

Ještě mi nebylo 60 roků, když jsem přišel v Salt Lake City v Utahu s manželkou do restaurace. Při placení mě požádala číšnice, abych jí předložil svůj průkaz důchodce. "Ještě nejsem v penzi", namítl jsem. "Mně se jevíte dosti starý, tak vám dám slevu 15%", odpověděla. Byla to první rána do mého sebevědomí, ale zvykl jsem si - jak by ne? O nějakých 20 roků dříve jsem našel v Kanadě práci u federální vlády, jednoho z mála zaměstnavatelů, kteří vyplácejí penzi. Na skromné živobytí jsme byli zvyklí z Československa, takže si nyní dopřávám toho luxusu, že i na penzi pracují u elektronového mikroskopu jako neplacený dobrovolník. Ve stejné budově jsou dva další kolegové dobrovolníci původem z Prahy. Většina kanadských penzistů ale žije pouze z tzv. Canada Pension Plan a starobní penze Old Age Security. Canada Pension Plan se vyplácí jen lidem, kteří byli dříve zaměstnáni. Nízká starobní penze může být vylepšena v případech hodných zřetele.

Pan Taylor napsal ve svém článku, že se všechno od daní až po maličkosti stává levnějším pro lidi, kteří překročí věk 65 roků - v provincii Alberta dokonce i pomůcky pro nedoslýchavé. V některých provinciích platí důchodci za léky jen určitou "stropovou" částku několika set dolarů ročně. Na ostrově Prince Edwarda mohou penzisté zdarma rybařit. Prostě si žijí kanadští důchodci nad poměry a je nejvýš na čase, aby jim slevy sebraly aspoň banky podobně jako Toronto-Dominion Bank. Proč si vybral jako příklad právě upíry?

V minulosti prý mohly být některé slevy důchodcům odůvodněné, například u daní z příjmu jako poděkování státu za celoživotní práci. Jenže dnes? Pan Taylor soudí, že s 500 000 tzv. baby boomers ty slevy zacházejí příliš daleko. Uznává, že před lety trpěli kanadští důchodci chudobou nejvíce ze všech skupin obyvatelstva. Ale dnes? Dnes naopak trpí chudobou ze všech skupin obyvatelstva nejméně. Mají jen polovinu chudých ve srovnání s občany, kteří jsou zaměstnaní! To je zajímavé srovnání. Kdo by v České republice věřil tomu, že jsou v Kanadě někteří lidé chudí přestože pracují? Že přes 55 tisíc ottawských občanů závisí na potravinové bance, kde jsou potraviny zdarma?

Dozvěděli jsme se, že dnešní penzisté mají historicky nejvyšší příjmy a že očekávaná eroze penzí v soukromém sektoru postihne nejhůř ty lidi, kteří mají do penze ještě hodně daleko. Zlá je i zpráva, že se dnešní penzisté dožívají příliš vysokého věku. Muž, jemuž je dnes 60 roků, se pravděpodobně dožije svých 87. narozenin a dnešní 60-letá žena nezemře dříve než po narozeninách devadesátých. Pan Taylor kroutí nevěřícně hlavou, že žádná další banka nenásledovala příkladu banky Toronto-Dominion a slevy penzistům nezrušila. Prý to je z obavy před davem rozhněvaných seniorů. Bankovní i obchodní manažery jistě dodnes straší duch staré paní Solange Denisové, která před lety donutila tehdejšího ministerského předsedu Briana Mulroneyho, aby odvolal částečné de-indexování starobních penzí v r. 1986 (indexování znamená zvyšování podle oficiální míry inflace). Pan Mulroney se totiž snažil o to, čemu se v prostém jazyku říká okrást penzisty. O něco podobného se nyní snaží ministr Tony Clement z jiné strany: v rozporu se smlouvou s penzisty se snaží přesunout placení poplatků na zdravotní pojištění - asi 500 dolarů ročně - z vlády na penzisty. To je důvod, proč jsem s tisíci dalších penzistů podepsal protest proti tomuto jednání. Pan Taylor si trpce stěžuje na "šedou sílu", která nutí dávat penzistům slevu i na zubní pastu a vstupenky na koncerty zatímco pracující Kanaďani musí platit plnou cenu aniž by měli naději, že se podobných výhod sami dožijí. Táže se. proč by měl nějaký baby boomer dostávat slevu na pozemkové dani za svůj rodinný domek jen proto, že má ve věku 65 roků ještě stále srdeční puls.

Reakce seniorů v následujícím čísle týdeníku byla tvrdá (jiní pisatelé na Internetu a jiní na papíře). Pan Jim Hazzard upozornil, že jeho příjem je pevně stanoven a pozůstává ze "štědrosti" různých vlád, a tedy mu dovoluje přežívat. Zatímco kondomíniové poplatky (za koupený byt) rostou každý rok, jeho příjem je stále stejný a on sám nemá žádnou možnost, aby si přivydělal a vyrovnal se tak se stále rostoucími životními náklady, takže neustále snižuje jakost i množství potravin, které si kupuje. Pan Paul J. Pentek připomenul, že je v Albertě (kde se těží ropné písky) nedostatek lidí pracujících za minimální mzdu. Obchody tedy najímají staré a slabé důchodce. Je přesvědčen, že starý zaměstnanec vítající zákazníky v obchodě Walmart a opírající se o chodítko by dal přednost penzi, která by mu umožnila žít bez nutnosti přivydělávat si takovým způsobem. Paní Shepardová uznala, že v některých ohledech má pan Taylor pravdu o diskriminaci mladých lidí, ale ihned se zeptala, kdo za všechno platil v Kanadě za posledních 40 roků. Byli to baby boomers, kteří procházeli "utahováním opasků" i "vládou anti-inflačních komisí" a při tom se snažili "držet se nad vodou". Pracovali i po dosažení věku 65 roků a to ne proto, aby si vydělali na luxusní věci, ale aby podporovali své dospělé děti. Naši dva synové prošli u firmy Nortel 18 vlnami hromadného propouštění z práce, což na ně mělo pochopitelně zhoubný vliv i když oni sami tehdy práci neztratili. Ať se dnešní mladá generace snaží sebevíc, pracovní trh není schopen všechny je zaměstnat. Jen pisatelka bere penzi ale nikoliv její manžel, takže každá sleva je vítána. Jiný penzista, jehož jméno mi uniklo, upozornil na to, že si dnešní penzisté šetří na případný pobyt v domově s pečovatelskou službou, protože dávno ty tam jsou doby, kdy se o svého člena starala jeho rodina. V nemocnicích není pro dlouhodobě nemocné místo. Co stojí takový pobyt? V současnosti od 3000 dolarů měsíčně za jednoho člověka a od 5000 dolarů měsíčně za dvojici. Kolik to bude za 10 nebo 20 roků?

Předešlý text je zajímavý z několika hledisek. Ukazuje, že i v Kanadě by mohli být senioři terčem závisti až nenávisti jen proto, že ještě existují a nezemřeli hned po odchodu do penze. Současně ale ukazuje moc tzv. šedé síly, zejména proto, že je z velké části organizovaná. Jako člen FSNA (Federal Superannuates National Association) platím něco přes 40 dolarů ročně a za to jsem vedením asociace pravidelně informován o všech záležitostech týkajících se penzistů i jejich rodin. Díky tomu jsem podepsal protest proti záměru ministra Tonyho Clementa poškodit penzisty, jak jsem uvedl výše. Rady ohledně nejrůznějších finančních, zdravotních i jiných záležitostí zahrnují informace o firmách, které poskytují slevy na různé zboží, topný olej, plyn, na zdravotní pojištění při cestách do zahraničí, o cestovních kancelářích, o obchodnících s auty, s počítači i s klimatizací vzduchu - a také o slevách u pohřebních ústavů.

Představu o životě ve své rodné vlastí jsem ztratil již hodně dávno, vždyť tam nežiji od září 1966. Je to tedy velice bizarní představa, že se chodí vzdělávat na Univerzitu třetího věku staří lidé, jejichž vzhled pohoršuje jiné lidi včetně jejich učitelů. To by přece svědčilo i o něčem nezdravém v celé společnosti. Je "oblečení od Vietnamců" špinavé a potrhané nebo jen "levné"? Když vstoupí do plného autobusu člověk, který kulhá, a nikdo mladší mu neuvolní místo, učiním tak přes svůj věk já. Občas se dodatečně dovtípí někdo podstatně mladší.

V Kanadě jsou někteří staří lidé v dobré tělesné kondici a naše televize nám pravidelně některého ukazuje v programu nazvaném Never too old (Nikdy příliš staří). Vidíme staré (85-leté a starší) spoluobčany, jak hraji golf, baseball, kuželky, plavou, běhají, jezdí na kole, na lyžích a podobně. Že by se jim dalo závidět? Ano - jednou stránkou je jejich fyzická činnost a druhou je neméně důležitá genetická výbava. Návštěvníkům Ottawy by asi připadlo divné, kolik lidí neustále běhá organizovaně v ulicích i v parcích. Vybírají se peníze na léčbu rakoviny prsu? Vybírá se na rakovinu prostaty? Na leukémii? Na cystickou fibrózu? Na dětskou nemocnici? Hned se organizuje běh, jehož se účastní děti, studenti, maminky případně i s kočárky, tatínci, případně také tak, babičky, dědečci. V létě slouží k vybírání peněz na dobročinné účely hojně navštěvované hromadné zápasy v odbíjené, kdežto k vodě lákají dobročinné hromadné závody "dračích kánoí".- O jiných starých lidech, kteří ještě pracují proto, aby přežili, jsem se zmínil výše. Mám vtíravý pocit, že by se asi moji dřívější spoluobčané v republice odvraceli od starých vrásčitých pokladních, prodavaček a "vítačů" zákazníků. Těm se závidět nedá, protože mají problém, jak vyjit s nízkým pevným příjmem. Jak na tom budou za 20 či 30 roků ti, kteří se pošklebují? Bankroty a exekutoři se nevyhýbají ani těm dnešním veleúspěšným a pády na burze jsou dostatečně známé. Kolik vynesly investice do zlata, jehož cena nyní vytrvale padá?

O tom, že stáří a vrásky neznamenají odpor a hnus, svědčí moje setkání s mnohem mladšími Číňany a Korejci. Jejich úcta ke mně mi připadala až přehnaná. Nebyli jsme v žádném vztahu podřízenosti. Západní způsob života z nich asi ještě nestačil vytlačit úctu ke stáří. Jenže úctě se těším i mezi svými mladšími kanadskými spolupracovníky. Jinak bych přece nejezdil do laboratoře 4 dny v týdnu, abych tam pracoval dobrovolně a bezplatně už mnoho roků. Nezabírám ničí pracovní místo, mám volnost tématu, na kterém chci pracovat i doby, kdy chci pracovat. Nejsem žádnou výjimkou. Pro své mladší kolegy jsem ještě stále zdrojem informací o tom, co se jak kdy dělalo, než se to dočasně zapomnělo a také příkladem, jak přistupuji k řešení různých úkolů i když asi chodím, jako bych se také oblékal u Vietnamců a na schodišti se přidržuji zábradlí.

Co se tedy dá udělat pro seniory, kteří se chtějí vzdělávat, ale mají vrásky, jsou neforemní a kulhají? Nevím. Asi bych se jich nejprve zeptal, co je vede na přednášky. Zájem o nové věci nebo spíš teplo v posluchárně či společnost jiných jim věkově blízkých lidí? Mají-li bystrého ducha a otevřenou mysl, což bych předpokládal u těch, kteří mají zájem o nové poznatky, neměl by být problém dozvědět se víc o jejich těžkostech. Těm, kteří skutečně celý život posedávali, nemá ovšem smysl říkat, že to neměli dělat, protože to už asi vědí. Kdyby se sami rozpovídali, možná by začaly téci informace opačným směrem, než dosud a možná by v nich byly obsaženy názory, co by pro ně mohlo být prospěšného právě dnes, tento týden, tento měsíc. Snad by se vyjádřili o tom, co by je bylo mohlo odvrátit od sedavého způsobu života jestliže byl skutečně příčinou jejich potíží. Přitažlivá propagace tělesného pohybu? Názorné informace o škodlivých následcích sedavého způsobu života? Organizování pohybu v místě bydliště nebo na pracovišti? Organizování pohybu pro celé rodiny s dětmi? Slevy na vstupném na místa, kde se sportuje, jako jsou třeba bazény? Nemůže být přece nic škodlivějšího než nedělat vůbec nic. Posluchači Univerzity třetího věku, co vy na to? Nikdy není příliš pozdě.

0
Vytisknout
5297

Diskuse

Obsah vydání | 11. 12. 2013