Pentagon proti Obamovi

5. 11. 2014 / Karel Dolejší

Minulý týden se po delší době v USA "začaly dít věci". Představitelé Pentagonu se zapojili do opatrné, nicméně otevřené a veřejné kritiky Bílého domu, zejména jeho blízkovýchodní politiky. Série informačních "úniků" začala už 26. října v New York Times, jimž nejmenovaný zdroj oznámil hluboký a rostoucí rozkol mezi vojáky na jedné a Bílým domem na druhé straně. Nejviditelněji se nesoulad projevuje na postoji k Asadovu režimu, jenže příčiny leží mnohem hlouběji.

Ministr obrany Chuck Hagel počátkem října napsal memorandum poradkyni pro národní bezpečnost Susan Riceové (stručně o něm např. ZDE). Hovoří v něm o hlubokých nesrovnalostech ve zvládání irácké a syrské krize a operacích proti "Islámskému státu". Hagel kromě jiného žádal prezidenta o vysvětlení, jak chce vlastně syrské tažení provádět, když jedinou schopnou pozemní silou, která v této oblasti může proti IS bojovat, je proasadovská syrská armáda.

Pentagon se od počátku nového tažení netají s přesvědčením, že nebude možno islamisty porazit jen bombardováním. Dává přitom přednost tomu, aby tím, kdo islamisty nakonec porazí v pozemním tažení, pokud možno nebyli američtí vojáci. Obamovy plány ohledně umírněných povstalců přitom bere vážně opravdu málokdo, jsou politicky roztříštění a vojensky velmi slabí. A kromě toho, což generálové neopomíjejí, americká akce postrádá mandát OSN, což - má-li vůbec tedy za takových okolností probíhat - znamená, že nemůže být zaměřena proti oficiální vládě země, na jejímž území se operace odehrávají.

Tón kritiky se postupně vyostřuje a přechází k požadavku, aby Obama vyměnil některé zjevně nekompetentní poradce ZDE. To ostatně není důležité jen pro Pentagon, jemuž tito lidé systematicky házejí klacky pod nohy, ale také pro Demokratickou stranu, která se i z uvedeného důvodu začíná obávat o výsledek nadcházejících voleb do Kongresu (midterm elections).

Obama od srpna 2011 neustále umanutě opakuje, že "Asad musí odejít", a ani mimořádný průšvih s islamisty ho nepřiměl ke změně názoru. To ovšem krutě omezuje možnosti amerického postupu. Vojáci považují v dané situaci Asada za výrazně menší zlo a nelíbí se jim představa, že by měli rozbíjet jedinou sílu schopnou se islamistům opravdu účinně na zemi postavit.

Série článků ve Foreign Policy, CNN, LAT, McClatchy, Politicu a dalších médiích napadá Obamu a jeho uzavřený okruh kamarádů z Rady národní bezpečnosti, která za tohoto prezidenta jakoby definitivně odstavila State Department na druhou kolej - a prakticky o totéž se pokouší i ve vztahu k ministerstvu obrany. Jedná se o sbor manipulujících povýšenců hřejících se na výsluní přízně dosluhujícího prezidenta, který všechny krize "řeší" nabádavými projevy, diskusí v úzkém kruhu chápajících - který při zacházení s problémy postrádá trpělivost, nezajímají ho odlišné názory a není v žádném případě připraven byť jen vyslechnout špatné zprávy. Úzký vnitřní okruh "obamovců" ovšem v praxi není až tak úzký a hermeticky uzavřený, jako například nynější okruh Putinův, do nějž už zvnějšku nepronikne ani myš, nicméně i tak jde v demokracii o jev, který je jednoznačně na pováženou.

Dokument Obamovy poradkyně Susan Riceové odeslaný počátkem října Kongresu měl shrnovat válečné plány a rozpočtové požadavky. Byl nicméně napsán tak mizerně, že jej předseda výboru sněmovny pro ozbrojené síly Buck McKeon musel spolu s právníky Pentagonu zcela přepracovat, aby se dal vůbec použít. To vše po šesti letech působení Obamových poradců v nejvyšší politice a v době, kdy je prezident už prakticky na odchodu z úřadu.

Podle zdrojů v Pentagonu byl předseda Sboru náčelníků štábů šokován nedostatkem vhledu na straně prezidentových poradců z Rady národní bezpečnosti, když s nimi musel pracovat na plánech tažení proti islamistům.

Dempsey a šéf CENTCOMu generál Lloyd Austin byli znova šokováni, když prezident obešel Pentagon a jmenoval generála ve výslužbě Johna Allena svým zvláštním vyslancem ve věci "Islámského státu". Bývalý velitel CENTCOMu generál Anhony Zinni se otevřeně vyslovil pro Dempseyho a Austina a podpořil názor, že řízení operací by měly mít pod kontrolou běžné vojenské složky, nikoliv prezidentovi kamarádi.

Oba prezidenti, kteří po skončení studené války vykonávali i druhé funkční období, Bill Clinton a George W. Bush, se možná v lecjakém ohledu lišili jako den a noc, oba však chápali, že rostoucí nepopularita vyžaduje před koncem funkčního období rekonstrukci jejich týmů. Oba to více či méně úspěšně provedli. Dokonce i Bush nakonec pochopil, že je nutné některé nekompetentní ideologicky motivované osoby odsunout do pozadí. Jenže ani spojený tlak Pentagonu a centristické frakce Demokratické strany nemusejí stačit na to, aby k témuž přiměly také prezidenta Obamu. Ani ostrá veřejná kritika nemusí zpečetit osud těch nejhorších, jako je poradkyně pro národní bezpečnost Susan Riceová, její náměstci Ben Rhodes a Tony Blinken, a také personální šéf Bílého domu Denis McDonough.

Obama sa nakonec ukazuje být skutečně kuriózním případem narcistní osobnosti, jaká by ve vysoké politice nejspíš vůbec neměla působit, jedno ve které zemi. Na jedné straně ho právem zleva kritizují bývalí příznivci především za to, že zklamal sliby ohledně reformy neoliberálních USA, a dokonce že se v rámci akomodace s establishmentem fakticky "odčernoštil" (což není ovšem u držitelů moci nic neobvyklého, jak ukazují už římské dějiny). Na druhé straně to ovšem vůbec neznamená, že po odložení jedné sady názorů a postulovaných pravidel by se prezident adaptoval na dělnou spolupráci v rámci stávající institucionální kultury. Spíše se přizpůsobil právě jen do té míry, aby mohl jít cestou nejmenšího odporu. Jako outsider vysoké politiky, kterým zůstává i po letech v Bílém domě, nevěří oficiálním institucím a svou politiku místo toho koncipuje s kamarády v úzkém okruhu, kteří nevystavují jeho ego konfrontaci s nepříjemnou realitou vnějšího světa, jež kupodivu nemizí ani po pronesení toho nejlépe promyšleného prezidentského projevu.

Ideálně by to ovšem měli být američtí voliči, kdo za tohle chování s Obamou na prvním místě zúčtuje. Místo toho dochází především k bojům mezi jednotlivými mocenskými frakcemi, protože některé se z podstaty věci musejí starat také o to, co se stane, až Barack Obama Bílý dům opustí a odejde nabádavě řečnit někam jinam.

Na druhé straně, i taková relativně vlivná opozice je stále ještě mnohem lepší než stav panující dnes kolem Kremlu, kde například rozhodný nesouhlas ministra financí s výškou výdajů na zbrojení v dané ekonomické situaci není ani pořádně veřejně diskutován a Státní duma stojící jako jeden muž za Putinem veškeré kritické hlasy jednoduše zcela ignoruje.

0
Vytisknout
6968

Diskuse

Obsah vydání | 7. 11. 2014