Dva tisíce sedmnáct slov

27. 9. 2017 / Ivo Barteček

čas čtení 16 minut

 

Dva tisíce sedmnáct slov, které patří zaměstnavatelům, zaměstnancům, úředníkům, vědcům, umělcům, programátorům a všem entitám...

Nejdřív ohrozila náš život válka... Pak přišly špatné časy s událostmi, které ohrozily naše duševní zdraví a charakter... S nadějemi přijala většina lidí kapitalismus... Jeho řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem... Nevadilo by tolik, že nemají dost existenčních zkušeností, věcných znalostí ani filosofického vzdělání, kdyby aspoň byli měli více obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími...


Strany a korporace, které měly po změně velikou důvěru lidí, postupně jí vyměňovaly za úřady, až je dostaly všechny a nic jiného už nemají... Musíme to tak říci a vědí to i ti politici mezi námi, jejichž zklamání nad výsledky je tak veliké jako zklamání ostatních... Chybné linie vedení změnily strany z politických stran a ideových svazků v mocenské organizace, jež nabyly velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vypočítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím... Jejich příliv zapůsobil na povahu i chování stran, která nejsou uvnitř zařízeny tak, aby v nich mohli nabývat vlivu pořádní lidé, kteří by je plynule proměňovali, tak aby se stále hodily do moderního světa... Mnozí lidé proti tomuto úpadku bojují, ale nedaří se jim zabránit ničemu z toho, co se děje...

Poměry v demokratických stranách jsou modelem i příčinou stejných poměrů ve státě... Jejich spojení se státem vede k tomu, že ztrácejí výhodu odstupu od výkonné moci... Činnost státu a korporací nemá efektivní kritiku... Parlament se odnaučil rokovat, vláda vládnout a manažeři řídit... Volby nemají význam, zákony ztrácejí váhu... Nemůžeme důvěřovat svým zástupcům v žádném výboru, a když můžeme, nedá se po nich zase nic chtít, protože nemohou ničeho dosáhnout... Ještě horší však je, že už téměř nemůžeme důvěřovat ani jeden druhému... Osobní i kolektivní čest upadá... S poctivostí se nikam nedojde a o nějakém oceňování podle schopností darmo mluvit... Proto většina lidí ztrácí zájem o obecné věci a stará se jen o sebe a o peníze, přičemž ke špatnosti poměrů patří i to, že ani na ty peníze není dnes spolehnutí... Kazí se vztahy mezi lidmi, ztrácí se radost z práce, zkrátka přišly na lidi časy, které ohrožují duševní zdraví a charakter...

Za dnešní stav odpovídáme všichni, nejvíce však korporace mezi námi, ale hlavní odpovědnost mají ti, kdo jsou součástí či nástrojem nekontrolované moci... Je to moc umíněné skupiny rozprostřená pomocí politického a korporátního aparátu... Tento aparát rozhoduje, co kdo smí a nesmí dělat, on řídí lidem úřady, továrny a firmy... Žádná korporace, včetně státu, nepatří ve skutečnosti svým členům... Hlavní vinou a největším klamem politiků a manažerů je, že svou vůli vydávají za vůli lidí... Kdybychom tomu klamu chtěli věřit, museli bychom dnes dávat za vinu lidem úpadek hospodářství, exekuce na nevinných lidech, ekonomické cenzury v médiích, která brání, aby se o tom všem informovalo v hlavních informačních zdrojích, lidé by byli vinni chybnými investicemi, ztrátami obchodu, nedostatkem bytů... Nikdo rozumný samozřejmě v takovou vinu lidí neuvěří... Všichni víme, zejména to ví každý občan, že občané prakticky nerozhodují v ničem... Občanské funkcionáře dává odhlasovat někdo jiný... Zatímco se mnozí občané domnívají, že vládnou, vládne jejich jménem zvlášť vychovaná vrstva funkcionářů korporátního a státního aparátu... Ti fakticky zaujímají místo svržených a sami se stali novou vrchností... Spravedlivě však řekněme, že někteří z nich si tuto špatnou hru dějin dávno uvědomují... Poznáme je dnes podle toho, že odčiňují křivdy, napravují chyby, vracejí rozhodování občanům, omezují pravomoc i početní stav úřednického aparátu... Jsou s námi proti zaostalým názorům v korporacích a politických stranách... Ale velká část politiků a korporací se brání změnám a má váhu! Má v ruce mocenské prostředky, zvláště v lobbingu, kde jich může užívat skrytě a nežalovatelně...

Snad brzy opravdu zažijeme proces demokratizace... Začne mezi lidmi... Politici a korporace mezi námi odsud už nic nového nečekají... Je ovšem třeba dodat, že tento proces ani nemůže jinde začít... Vždyť jenom politici a korporace mohli po mnoho let žít jakýmsi politickým životem, jen politici a korporace jsou u věcí, kde se dělají a nehodlají si do toho nechat zasahovat někým jiným... Iniciativa a úsilí demokratických lidí jsou jediná naděje, jež může napravit nerovnoprávné postavení... Politikům a korporacím tedy nepatří žádný dík, patří jim jen obvinění, že se nepoctivě snaží využít každé příležitosti k hromadění svých statků... Evoluční proces nepřichází s ničím příliš novým... Přináší myšlenky a náměty, z nichž mnohé jsou starší než omyly naší demokracie a jiné vznikající pod povrchem viditelného dění, měly být dávno vysloveny... Nemějme iluzi, že tyto myšlenky zvítězí teď silou pravdy... O jejich vítězství časem rozhodne spíš slabost politických stran a korporací, které se zřejmě napřed musely unavit dlouhodobým vládnutím, v němž jim skoro nikdo nebránil... Zřejmě musely do plné formy dozrát všechny vadné prvky skryté už v základech a ideologii tohoto systému... Nepřeceňujme proto význam kritiky z řad spisovatelů a studentů... Zdrojem společenských změn je ekonomika... Správné slovo má svůj význam, jen když je řečeno za poměrů, které jsou už správně opracovány... Správně opracované poměry - tím se u nás, bohužel, musí rozumět naše celková chudoba a úplný rozpad systému vládnutí, kdy se v klidu a míru na náš účet zkompromitovali politikové a korporace... Pravda tedy nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všecko ostatní prošustruje! Není tudíž důvodu k vítězoslávě, je pouze důvod k nové naději...

Obracíme se na vás v tomto okamžiku naděje, která je však pořád ohrožena... Trvalo několik let, než mnozí z nás uvěřili, že mohou promluvit, mnozí však nevěří ani teď... Ale promlouváme a odkrýváme se tak, že svůj úmysl zlidštit společnost musíme jedině dokončit... Jinak opět zklameme sami sebe... Obracíme se hlavně na ty, kdo zatím jen čekají... Čas, který nastává, bude rozhodující pro mnoho let...

Čas, který nastává, je čas změny a spolupráce... Vsaďme se však, že naši milí odpůrci si nedopřejí oddechu, budou mobilizovat své zavázané lidi a budou se bránit všemi prostředky! Dávejme tedy pozor, co se bude dít, snažme se tomu porozumět a odpovídat... Vzdejme se nemožného požadavku, aby nám vždycky někdo vyšší podal k věcem jediný výklad a jediný prostý závěr... Každý si bude muset udělat své závěry, na svou odpovědnost... Společné shodné závěry je možno najít jen v diskusi, k níž je nutný skutečný dosah svobody slova lidu, který je nyní pošlapávanou demokratickou vymožeností...

Do příštích dnů musíme jít s vlastní iniciativou a vlastními rozhodnutími...

Především budeme odporovat názorům, kdyby se vyskytly, že je možné dělat nějakou demokratickou evoluci bez politických stran nebo korporací, popřípadě proti nim... Bylo by to nespravedlivé, ale také nerozumné... Politické strany a korporace mají vybudované organizace, v těch je třeba podpořit pokrokové křídlo... Mají zkušené funkcionáře, mají konečně pořád v ruce rozhodující páky a tlačítka... Před veřejností sice stojí jejich záchranné balíčky, které jsou programem vyrovnání největších nerovností a pochybení, ale potřebují být přesvědčeni o jiných cestách změny... Je třeba požadovat, aby se všemi svými rozhodnutími přišli před veřejnost a vyžádali si její souhlas... Snad přijdou dávno čekané správné činy... Politické strany a korporace se domlouvají na vládnutí nad námi všemi... Žádejme, aby bylo rozhodováno přímo spolu s námi... Říkají-li dnes politické strany a korporace, že své vedoucí postavení chtějí opírat o důvěru občanů a zaměstnanců, věřme tomu potud, pokud opravdu pro prosazení přímé demokracie a spolupráce opravdu pracují...

Lidé jsou zneklidněni, že se postup demokratizace dávno zastavil nebo vlastně ani skutečně nezačal... Tento pocit je zčásti projevem únavy z tisíců nesplněných slibů, zčásti odpovídá faktu: mnohem lepšího životního standardu nebylo dosaženo ani po mnoha letech a i střední třída kvalitativně upadá... Zápas lidí o lepší společnost se vytratil, jen vlivové skupiny bojují o obsah a znění zákonů, o rozsah praktických opatření... Novým politikům, ministrům, prokurátorům, předsedům a tajemníkům, nesmíme dopřát čas na práci pro sebe samé, ale pouze pro blaho nás všech... V pracovní době mají právo pouze na čas, kdy slouží nám všem... Od politických orgánů nelze dnes čekat nic pořádného a proto je potřeba je hlídat... Zatím stěží projevily nějaké ctnosti...

Praktická kvalita příští demokracie závisí na tom, co se změní v podnicích... Při všech našich diskusích nakonec nás mají v rukou korporace... Dobré korporace je třeba hledat a podporovat... Je pravda, že většina jsme ve srovnání s politiky a manažery špatně placeni a někteří ještě hůř... Nemůžeme žádat víc peněz, které nelze natisknout, protože banky již neovládáme... Žádejme však spíše korporace a banky, aby nám vyložily, co a za kolik chtějí vyrábět, komu a zač prodávat, kolik se vydělá, co z toho se vloží do modernizace výroby a co je možno rozdělit mezi všechny a nikoliv anonymním akcionářům... Korporace musí reinvestovat všechny zisky, nesmí je vyvádět ze systému na svoje skryté účty... Tvrdý boj o demokracii a společný úspěch byl v médiích přebit kriminálními zprávami a senzacemi... Zaměstnanci již nemohou zasáhnout, koho zvolí do podnikatelských správ a podnikových rad, ale měli by mít možnost ovlivnit svůj svět... Ze společenství vlastníků jsme se stali nádeníky, ale není nerealizovatelnou utopií volit si své vedení v korporaci nebo do odborových orgánů své přirozené vůdce, schopné a čestné lidi, dnes princip známý již jen na vysokých školách...

Jestliže nelze v této době čekat od nynějších politických orgánů víc, je třeba dosáhnout více vlastní iniciativou na všech úrovních... Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě... Je třeba znovuvynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu... Například: veřejná kritika, rezoluce, demonstrace, spolupráce na systému podchycujícím nekalosti, sbírky na vývoj počítačového systému správy všeho, stávka, bojkot jejich dveří... Odmítat však způsoby nezákonné, neslušné a hrubé, jelikož by jich zneužili k diskreditaci nás všech... Náš odpor k psaní hrubých dopisů musí být tak všeobecný, aby každý takový dopis, který ještě dostanou, bylo možno považovat za dopis, který si dali poslat sami... Vytvořme občanská sdružení shromažďující informace a dohlížející na každý krok politiků a korporací... Požadujme veřejná zasedání všech státních a korporátních výborů... K otázkám, které nechce nikdo znát, ustavujme vlastní občanské výbory a komise... Je to prosté: sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout... Okresní a místní tisk, který většinou zdegeneroval na úřední troubu, proměňujme v tribunu všech kladných společenských sil, žádejme možnost vstoupit do redakčních rad nebo zakládejme jiné noviny a internetové stránky... Organizujme při svých shromážděních vlastní pořádkovou službu... Podporujme orgány bezpečnosti, když stíhají skutečnou trestnou činnost, ale nenechejme policii odpočívat, neklesá-li kriminalita... Vyhýbejme se sousedským hádkám, neožírejme se v politických souvislostech...

Vyvolejme diskusi o nové integrovanější spolupráci mezi národy a komunitami... Považujme federalizaci, mírové dělení a spojování za přirozený způsob řešení mezinárodní otázky a kdo jiný než ti, kteří mají s mírovým soužitím dlouholeté zkušenosti, by měli ukázat směr... Staronové nápady samy o sobě nemusí přinést okamžitě lepší život, ale vícenásobná kontrola politiků a korporací, vzájemná obchodní pomoc, levnější společná velvyslanectví, to vše může být konkurenční výhoda všech dohromady...

Veliké znepokojení pochází z reality, že do našeho vývoje zasahují zahraniční nebo skryté síly... Podobným myšlenkám se jde stěží bránit, je-li mnohdy rozhodováno za zavřenými dveřmi... Tváří v tvář všem přesilám můžeme jedině trvat slušně na svém a špatné vlivy vykazovat za jejich hranice... Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát, pokud bude dělat to, k čemu jí dáme mandát, a své spojence můžeme ujistit, že spojenecké, přátelské a obchodní smlouvy dodržíme... Ale nebudeme naše politiky a korporace podporovat, prodávají-li nás kapitálu pod cenou a zneužívají-li postavení lidí... Rovnoprávné vztahy si beztak můžeme zajistit jedině tím, že zkvalitníme své vnitřní poměry a dovedeme evoluční proces tak daleko, že jednou si zvolíme vizionáře, kteří budou mít tolik statečnosti, cti a politického umu, aby takové vztahy ustavili a udrželi... To je ostatně problém naprosto všech vlád všech států světa... Opět před námi stojí velká příležitost... Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc, která má pracovní název komunitní spolupráce, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti i poměrně dobrému mínění, jež jsme o sobě původně měli... Krize neskončila a když s tím něco neuděláme nyní my, tak kdo jiný nám zajistí lepší život? Je to na lidech spojených dohromady společnými cíli s využitím vynálezů jako jsou zdrojový kód, počítač, internet, umělá inteligence, robot, řetězbáze (blockchain), ultimátní komunitní evoluční software a jiné... Tím končí toto naše prohlášení k zaměstnavatelům, zaměstnancům, úředníkům, umělcům, vědcům, programátorům a všem entitám...


0
Vytisknout
11351

Diskuse

Obsah vydání | 29. 9. 2017