29. 5. 2018 / Boris Cvek
Šokovala mne tehdy zpráva o tom, že soudy v Brazílii daly pacientům, kteří už nemají žádnou naději, možnost přístupu k chemikálii, fosfoethanolaminu, o níž se rozšířily fámy, že by mohla léčit rakovinu. Tato látka přitom není dostupná ve formě léku. Přístup k ní měla zajistit univerzita v São Paulu, která ji používala k experimentům. Naprosto absurdní situace. Tato chemikálie nikdy nebyla v klinických testech, takže nebyla prokázána nejen její účinnost, ale ani bezpečnost.
Tehdy mne napadlo následující: víme dobře, že existují běžně používané léky, tedy léky v zásadě bezpečné, pro ne-onkologické nemoci, o nichž je ale zároveň známo ze solidní vědecké literatury, že dokázaly už v tom či onom klinickém testu působit proti nějakému typu rakoviny. Jsou to léky velmi levné a pacient by je mohl užívat – pokud by tomu nebránily kontraindikace – i shodou okolností, pokud by měl rakovinu a jiné onemocnění, pro něž je ten lék určen. Bertolini, Sukhatme a Bouche v článku z konce roku 2015, zveřejněném v Nature Reviews Clinical Oncology, uvádějí výslovně asi deset takových léků. Co tedy brání (kromě případných kontraindikací) tomu, aby pacient, který už nemá naději, dostal pod lékařským dozorem takový lék, místo toho aby šel za šarlatány nebo se dožadoval vstupu do klinického testu, jehož kritéria prostě nesplňuje?
Je pravda, že by něco takového těžko mohlo pacienta zachránit, ale rozhodně to je nadějnější a smysluplnější cesta než šarlatáni. Je to cesta postavená na solidní vědecké evidenci. A je to cesta, která ani toho pacienta, ani zdravotnický systém, nebude stát prakticky nic. Dokonce, ať už ta léčba dopadne jakkoli, může představovat důležitou informaci pro další výzkum.
Diskuse