Chvála omezenosti? Aneb kruté dilema české i americké demokratické politiky

7. 6. 2018 / Kryštof Kozák

Hodně omezení voliči, tj. ti, kteří ve svém rozhodování vychází z malého počtu zdrojů a zkušeností, jsou zpravidla i ti, kteří oceňují rychlá a snadná řešení. Lze se jim ale divit? Pokud nemáte čas na pravidelné čtení a porovnávání různých informačních zdrojů (nejlépe v různých světových jazycích), tak se váš pohled na okolní svět nutně velmi zjednoduší, omezí. Informační záplava je reálný problém, který řada lidí nedokáže uspokojivě vyřešit, a tak se uzavírají do svých limitovaných informačních bublin. Proč jsou tak populární konspirační teorie? Umožňují ve jménu zjednodušené a zkreslené interpretace napadat důvěryhodnost všech ostatních informací, což je vlastně dost pohodlná argumentační pozice.

Není tedy překvapivé, že protiimigrační hysterie části české i americké společnosti se často projevuje u lidí s nejomezenějším rozhledem - z jejich pohledu je strach z neznáma očekávatelný. Určitá míra xenofobie je zřejmě evolučně hluboce zakódovaná, stejně jako je takto zakódovaná určitá míra xenofilie. Rozdmýchávat nenávist proti širokým skupinám obyvatel právě za využití omezenosti posluchačů je však vysoce nezodpovědné, nicméně kariéra Donalda Trumpa či Tomia Okamury je na tomto principu z velké části postavena. Politika, která je založena na zneužívání a využívání omezenosti druhých, se jen těžko vyrovná se složitými, avšak zásadními problémy globálně propojené ekonomiky, změn klimatu, ekonomických nerovností či technologických revolucí.   

Demokratická politika sice vychází z vůle většiny lidí, nicméně aby tento systém fungoval, většina ve svých názorech musí brát zásadní ohledy na menšinu, kterou právě těsně přehlasovala. Nyní jsme bohužel v USA i řadě zemí Evropy svědky vlády většiny, kterou z velké části tvoří velmi omezení lidé z hlediska rozhledu i nadhledu. Těm vhodně “podkuřují”, tj. podsouvají jim líbivé myšlenky, chytří “vůdci”, kteří to však dělají především pro svůj vlastní politický prospěch. Pár protřelých manipulátorů dává lidem každý den to, co chtějí v jejich omezenosti slyšet.

Kudy ze začarovaného kruhu omezenosti ven? Předně je potřeba si přiznat, že všichni jsme větší či menší omezenci svého druhu, a začít se podle toho chovat. V diskusích i textech je potřeba vycházet z toho, že všechny naše názory jsou podmíněné větší či menší omezeností, a proto by měly být otevřené k úpravám a doplňování. V takovém kontextu pak může být diskuse obohacující, neboť přestává být pouze překřikováním a shazováním oponentů.

Dále je potřeba si uvědomit, že i když nad omezeností nikdy nezvítězíme, tak ji lze průběžně oslabovat. To lze udělat především vzděláváním ve smyslu rozšiřování obzorů, které probíhá v každém věku a v různých kontextech. Jak je vidět z kvality veřejné diskuse u nás, české školství na všech úrovních by v tomto ohledu mohlo dělat mnohem víc. Návrat k autoritářským vzdělávacím modelům, jak by si to přáli vzdělávací konzervativci, nám v tom ale příliš nepomůže, spíš naopak.

Je potřeba si také ve veřejném prostoru dát velký pozor na lidi, kteří si nejsou vědomi vlastní omezenosti, a kvůli tomu se cítí oprávněni nutit všem svoje “pravdy”, aniž by o nich chtěli diskutovat. Typickým příkladem je Václav Klaus mladší, jenž si svoji ideologickou omezenost zřejmě už ani neuvědomuje. To mu sice dává hodně manické energie pro šíření toho jediného správného názoru (a urážek oponentů), nicméně konstruktivní diskusi ohledně vzdělávání v rámci otevřené společnosti rozhodně nevyvolává. Tento druh omezenosti sice může na první pohled vypadat atraktivně, protože “to má v hlavě srovnaný”, ale ve výsledku je kvůli neschopnosti vnímat pohled jiných ještě nebezpečnější.    

Kruté dilema současné demokratické politiky ve vztahu k omezenosti spočívá v tom, zda se spokojit s mírou omezenosti současných voličů a pokusit se jí co nejlépe cynicky využít, anebo se i v politice snažit působit tak, aby se obzory voličů postupně rozšiřovaly, a to i za cenu aktuálně nepopulárních postojů. Bohužel to zatím vypadá, že chválení omezenosti ostatních a její využívání se krátkodobě politicky vyplácí, podobně jako se pštrosovi krátkodobě vyplatí nevnímat hrozící nebezpečí strčením hlavy do písku. Z dlouhodobějšího hlediska se nám ale sázka na omezenost může pouze vymstít, alespoň tak to ze svého omezeného pohledu vidím já.