Kdy konečně pochopíme, že i Česká republika má prsty v rozvratu Blízkého východu?

20. 9. 2018 / Daniel Veselý

Místy až surrealistická debata o syrských sirotcích skvěle ilustruje, do jaké míry je nezanedbatelná část české veřejnosti odtržena od reality. Několik let intenzivního šíření lží a polopravd vykonalo své, když řada z nás troubí na ústup před těmi, jež by každá civilizovaná společnost přijala bez jakýchkoliv debat. Anketa Parlamentních listů a hradní tlampač Jiří Ovčáček dokonce prozrazují, že mnozí odpůrci uprchlíků tady nechtějí pár desítek osiřelých dětí, ani kdyby se jich na své náklady ujaly české rodiny. Padá tak poslední výmluva „nastěhujte si je domů“. Stále však pevně věřím, že si většina české společnosti zachovala důstojnost a lidskost a je schopna pochopit, že i naše země má vůči lidem v nouzi na Blízkém východě nezanedbatelný dluh. 


Tuzemští odpůrci uprchlíků z rozvratu Blízkého východu a následné migrační krize neustále obviňují západní země v čele se Spojenými státy. Tito lidé také často tvrdí, že jsme nikdy neměli žádné kolonie a nevykořisťovali jsme chudé blízkovýchodní a africké země. Povinnost postarat se o běžence tedy tradičně leží na bedrech jiných, tak co bychom se my starali. Leč již zmíněná anketa PL a tiskový mluvčí prezidenta Ovčáček, u něhož nikdy není jasné, zda publikuje svoje názory či tlumočí postoje českého prezidenta, zjevně ukazují, že jde jen o plané výmluvy. Ostatně i tato tvrzení se při letmém pohledu zhroutí jako domeček z karet.

Česká armáda od dubna 2002 působí v Afghánistánu, kde dnes intenzivní americké bombardování úzce koreluje se zvýšenými teroristickými aktivitami Tálibánu. Toto islamistické hnutí po 17 letech „pacifikačních snah“ armád NATO ohrožuje 70 procent afgánského území. NATO v současnosti v Kábulu buduje nové vojenské objekty, což signalizuje, že Američany vedené válečné úsilí zdaleka není u konce. Boje mezi okupačními silami a Tálibánem vyhnaly z domovů 2,7 milionu Afghánců, kteří nalezli útočiště především v Pákistánu a Íránu. Spousta afghánských uprchlíků se ale vydala na riskantní pouť do Evropy, kde na ně mnozí nahlížejí spíše jako na ekonomické migranty, a nikoliv jako na válečné běžence.  

Česká republika se v roce 2003 připojila ke „koalici ochotných“, která pod vedením amerického prezidenta George W. Bushe bez mandátu RB OSN zaútočila na Irák. Bilance Američany vedené okupace je děsivá a je třeba ji neustále připomínat: statisíce mrtvých, čtyři miliony vnitřních a vnějších uprchlíků, rozmach Al-Káidy a vznik teroristického kultu Daeše. AČR dnes poskytuje výcvik iráckým bezpečnostním silám, přičemž také vládní jednotky čelí obvinění z válečných zločinů. Když jsem letos na jaře navštívil irácký Kurdistán, strávil jsem jednu noc v uprchlickém táboře Kabarto, kde v depresivních podmínkách živoří tisíce jezídů, kteří stačili uprchnout před Daešem – vedlejším produktem angloamerické invaze. Netuším, zda si čeští odpůrci uprchlíků vůbec dokážou představit zoufalství, mizérii a frustraci těchto lidí a zejména malých dětí.

Blízký východ je navýsost atraktivním odbytištěm pro české zbrojaře, neboť jeden konflikt stíhá druhý. Významným odběratelem českých zbraní a vojenské techniky je Saúdská Arábie. Rijád a jím vedená arabská koalice je primárním strůjcem jemenské tragédie. Charitativní organizace Save the Children aktuálně varuje, že více než pěti milionům jemenských dětí kvůli válečnému konfliktu hrozí smrt hladem. Podle Save the Children mohou boje o klíčový přístav Hudajdá vážně ohrozit import základních komodit, přičemž o život může přijít „celá generace jemenských dětí“.

České zbraně a munice za více než miliardu a půl korun doputovaly také do Sýrie, kde krvavý konflikt vysídlil asi 11 milionů lidí. Přestože koncovým uživatelem vojenských zásilek z ČR měla být americká armáda, tyto zbraně nakonec skončily v syrském válečném kotli.

Kdyby tuzemské sdělovací prostředky o těchto skutečnostech systematicky informovaly, měli by tuzemští odpůrci uprchlíků a migrantů po ruce ještě méně výmluv. Česká republika se prostřednictvím vojenských misí na Blízkém východě, jakož i vývozem zbraní, munice a vojenského materiálu do Iráku, Saúdské Arábie či Sýrie podílí na tamní neutuchající tragédií. Přijetí padesáti syrských sirotků by bylo jen symbolickým gestem, jak alespoň částečně splatit dluh těm, kdo i kvůli nám nevýslovně strádají.

2
Vytisknout
11020

Diskuse

Obsah vydání | 21. 9. 2018