Výročí nacistické okupace. Jaké Německo vlastně chceme?

15. 3. 2019 / Boris Cvek

Chápu, že generace mého otce vyrostla v narativu, že nás okupovali Němci. Já si ale při slovu „Němec“ vzpomenu také na německé antifašisty, sociální demokraty a komunisty, na spoustu Němců v koncentrácích. Němci stejně jako Češi nebo Rusové (o událostech srpna 1968 vždy uvažuji výhradně jako o sovětské okupaci, ne ruské) mohou být různí.

 

A právě v den osmdesátého výročí nacistické okupace českých zemí bychom si měli položit otázku, jaké to Německo vlastně chceme? Nic nemůže být ve větším protikladu k nacismu než Německo Angely Merkelové, Německo Gerharda Schroedera, Německo Helmutha Kohla. Německo multikulturní, liberální, Německo, jehož velká města ovládá progresivní levice, jejíž členové by za nacistické hrůzovlády byli umučeni v koncentrácích. Když se člověk zrovna dnes, v den výročí nacistické okupace, dívá na součet volebních preferencí křesťanských a sociálních demokratů se zelenými, liberály a „krajní levicí“, vidí Německo, kterého se nemusí bát. Je to Německo, které je naprostým popřením všech hodnot Adolfa Hitlera.

A především je to Německo, které nemyslí nacionálně, které odmítá vydat se na cestu, podle níž je německý národ a jeho zájmy něco vyššího než jeho sousedé. Je to Německo Evropské Unie, kam se můžeme jezdit učit demokracii, barevné společnosti, vyspělé vědě, prosperitě a stabilitě. I letos, stále dokola, jsou města s nejvyšší kvalitou života Vídeň a Mnichov (a také Curych). V čem se tam města podobají? Vládne jim levice, jsou to města barevná, liberální, kosmopolitní. A jsou ve všem pravým opakem své nacistické minulosti.

Tohle je přece neuvěřitelný úspěch, který předválečnou Evropu národů, nevyhnutelně ústící a dvou světových válek, přetvořil v Evropskou unii, jež je dokonalým popřením všech hodnot nacistického Německa, všech hodnot nacionalismu, rasismu, antisemitismu, machismu, nenávisti k postiženým, všech hodnot vzývání síly a bezcitnosti, všech hodnot brutálního kolonialismu, na kterých Hitler postavil svou moc. Hitler totiž nespadl z nebe, Hitler je plodem vývoje Evropy z epochy říší do krátkého období národů, které explodovalo v první světové válce a ukončilo se tou druhou. Například antisemitismus byl velmi silnou komponentou nacionalistické politiky už za Dreyfusovy aféry ve Francii, ale také u nás za hilsneriády.

Když by měl někdo pochybnosti o tom, proč vlastně vznikla Evropská unie, stačí se podívat na záběry z 15. března 1939, jak nacistická vojska pronikají do českých zemí. Unie vznikla, aby se nic takového nemohlo nikdy opakovat: a to ne jen vojensky, fakticky, ale ani politicky a hodnotově. Evropa národů existovala od vzniku Německa a Itálie v letech 1870-1871. Není to žádný „přirozený stav“ Evropy. Bismarck vtrhl do Versailles, potupil Francii, zničil její Napoleonem „Malým, jak ho nazývá Hugo, hranou parodii na říši, a založil tak jednotné Německo. To je celá ta slavná Evropa národů: 1870-1945 (od roku 1945 je Evropa de facto zase prostorem říší, konkrétně USA a SSSR).

Není pravda, že by od té doby začaly války, války jsou evropským dědictvím od nejstarších dob, v Evropě se válčilo a vraždilo stále dokola po tisíce let. Nicméně národy, ačkoli vystupovaly jako projev modernity, se právě tohoto dědictví nedokázaly zbavit, ba naopak stavěly na něm a dovedly ho k vrcholu technologické hrůznosti. Evropská unie je jasnou, neuvěřitelně úspěšnou odpovědí na obě světové války a celé evropské dědictví válek a násilí. Poprvé v dějinách Evropy mír, spolupráce, humanismus, tolerance a kontrola veřejnosti nad mocnými převládly nad krvelačností vrchnostenského pojetí státu.

0
Vytisknout
3306

Diskuse

Obsah vydání | 19. 3. 2019