Trumpova tiráda proti Íránu je zavytím umírajícího impéria

10. 1. 2020

čas čtení 5 minut


Jak Donald Trump mumlal ritualizované nadávky proti Íránu a prosby vůči NATO, bylo zjevné, že éra USA jako světového hegemona končí

Dvacet let západních intervencí v muslimském světě je založeno na dvou lžích. Jednou z nich je, že terorismus zosobňuje existenční hrozbu západním společnostem, což groteskně podceňuje jejich vrozenou stabilitu. Druhou lží je, že intervence mohou takovou hrozbu neutralizovat, mohou si vynutit poslušnost a dokonce vnutit demokracii  státům, kterou jsou obětí západních invazí

Otázkou dnes není, zda ještě dokážeme zasadit květiny demokracie na pole, která jsme nechali prosáknout námi prolitou krví. Otázkou dnes je, jak se sakra z těch válek vyvázat.

Donald Trump ve středu tvrdil, že "Írán nikdy nebude mít jadernou zbraň... Nikdy to nedovolíme." Ale jak mumlavě četl svůj projev ze čtecího zařízení, šířil jen ritualizované nadávky proti Íránu a prosby, aby mu NATO pomohlo. Bylo zjevné, že jsme svědky toho, že éra USA jako světového hegemona končí, píše Simon Jenkins. Dokonce i Trumpův republikán Mike Lee označil Trumpovo vystoupení ohledně Íránu "za nejhorší tiskovou konferenci jakou jsem kdy viděl - alespoň o vojenských otázkách - za celých svých devět let v Senátu", píše Simon Jenkins.

 

Všechna impéria přežijí svůj deklarovaný účel, nemluvě o podpoře a přízni. Všechna končí špatně - at je to římské, napoleonské, britské nebo sovětské. Všechna jsou poražena nikoliv nadřazenou mocí, ale sebeobelháváním a geografií. Britské impérium nemělo ani právo, ani nutnost provádět invaze do dalekých zemí v Asii a v Africe. Ty je porazily. Spojené státy si přisvojovaly právo intervenovat v oblastech tak různých jako Jižní Amerika, Dálný východ, východní Afrika a v množství muslimských států. Ospravedlňovaly to "odplatou", "odstrašením", "sebeobranou" a "šířením demokracie".

Úmysly Spojených států byly často vznešené, avšak dobré úmysly kamuflují šíření vlastní moci. Když vaše drony mohou zabíjet kohokoliv, pokušení je nepřekonatelné. Když si myslíte, že dokážete hrát roli světového četníka z bunkru v Nevadě, proč to nezkusit?

Trumpův instinkt byl kdysi instinktem typického amerického izolacionisty.  Jak řekl v Kongresu ještě loni v únoru: "Velké národy nevedou nekonečné války... nadešla hodina alespoň se pokusit o mír." Avšak Spojené státy pořád bojují v šesti válkách - v Sýrii, v Afghánistánu, v Iráku, v Jemenu, v Somálsku a v Libyi. Žádná z těchto válek nemá nic společného s bezpečností Spojených států.

Imperialismus se lepí na politickou strategii jako lepidlo. I když zdravý rozum velí se stáhnout, zůstat dává populistovi příležitost pokrýt se slávou. Jen proto bojovali britští ministři v padesátých a v šedesátých letech ve snaze udržet si Aden, Keňu a Kypr.

Dvacet let západních intervencí v muslimském světě je založeno na dvou lžích. Jednou z nich je, že terorismus zosobňuje existenční hrozbu západním společnostem, což groteskně podceňuje jejich vrozenou stabilitu. Druhou lží je, že intervence mohou takovou hrozbu neutralizovat, mohou si vynutit poslušnost a dokonce vnutit demokracii  státům, kterou jsou obětí západních invazí.

Cizí zasahování do vnitřních záležitostí suverénních států je nemorální, a je to výslovně zakázáno v první kapitole Charty OSN. Ten zákaz porušil Tony Blair, když silně citoval svou "odpovědost ochránit civilní obyvatelstvo". Avšak počet mrtvých rostl a ochrana se stala pouhou zástěrkou pro nekonečné války západní agrese. Proto se OSN těchto intervencí neúčastní.

Otázkou dnes není, zda ještě dokážeme zasadit květiny demokracie na pole, která jsme nechali prosáknout námi prolitou krví. Otázkou dnes je, jak se sakra z těch válek vyvázat. Pohled na Trumpa, jak nadává Íránu a chce mu vnutit další sankce, byl jako konečná scéna tragické opery. Zdálo se, že je Trump v pasti.

Iráčtí politikové se tento týden připojili ke kauze antiimperialismu svým požadavkem, aby byly americké jednotky staženy z jejich území. Jediné, co Trump dokázal udělat, bylo to odmítnout, navzdory tomu, že dosud vždycky sliboval přesně to. I ve své nebezpečné hodině způsobilo 17 let americké okupace, že Irák nyní zoufale požaduje, aby okupace skončila. Irák ví, že musí žít v míru se svým mocným sousedem Íránem. Afghánistán si také musí najít své vlastní soužití s Talibanem a se svým sousedem Pákistánem.

Jak se impéria rozpadají, dějí se věci. Možná, že Trumpovo zabití Qassema Suleimaniho přiměje všechny účastníky v této hře, aby si uvědomili, že to nefunguje. Americký prezident je muž emocí a nepředvídatelných reakcí. Možná opravdu odejde z Iráku, nechá ho oddělit se od Kurdistánu a dohodnout se s Teheránem. Možná nechá Sýrii svému osudu a Afghánistán nechá na pospas Pákistánu. A co se týče Británie, konečně by nemusela mít s touto spouští vůbec nic společného.

Kompletní článek v angličtině ZDE

 

0
Vytisknout
10339

Diskuse

Obsah vydání | 13. 1. 2020