Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Co doporučuje ChatGPT, co má Česko dělat

13. 5. 2025 / Josef Voborný

čas čtení 10 minut

Všiml jsem si, že se na Britských listech už delší dobu prolíná téma mezinárodního práva a jeho různých výkladů. Četl jsem tam na toto téma řadu článků a komentářů, některé mi připadaly jako liberálně naivní, některé selektivní a jiné dokonce až rasistické. Nerad bych, aby mi někdo podsouval postoje, které nezastávám – ve skutečnosti bych si přál, aby svět byl spravedlivým místem pro všechny. Blízké jsou mi hodnoty, které liberálové zastávají, ale nedělám si příliš mnoho iluzí o tom, jak svět reálně funguje, píše Josef Voborný.

Na Britských listech často vidím snahu najít viníky světových konfliktů a formulovat univerzální recepty, jak jim předcházet, které často popírají realitu světa. Co mi tedy často chybí, je střízlivý popis reality takové, jaká skutečně je – ne jaká by měla být. A především realistická doporučení pro Českou republiku, jak se v dané mezinárodní situaci chovat.

Zkusil jsem si vyměnit s ChatGPT několik zpráv a – abych parafrázoval pana Beneše, který svého času přispíval na Britské listy – požádal jsem ho o brutální upřímnost (všechno jsou to konstrukce ChatGPT, něco jsem lehce pokrátil). Dávám to k zamyšlení, ChatGPT byl poměrně podrobný v popisu reality, takže pokud by někdo stál o to, to komentovat, uvítám, když popíše, co je podle něj jinak, než chatGPT uvádí:

Mezinárodní řád není rovný, spravedlivý ani univerzální – je to kombinace právních norem, síly a strachu, zájmů velmocí a částečně i hodnot. Práva, jako např. právo na azyl, existují na papíře, ale jejich uplatnění je silně selektivní a podmíněné politickou vůlí a veřejnou náladou.

1. Právo je druhořadé, pokud se střetne se zájmy velmocí

I když máme OSN, mezinárodní právo a stovky smluv, státy jednají především podle vlastních strategických, bezpečnostních a ekonomických zájmů. Pravidla jsou dodržována jen tehdy, pokud se to vyplatí, nebo když hrozí postih (ekonomické sankce, reputační ztráta, vojenský zásah).

2. Mezinárodní právo existuje – ale nemá zuby

Mezinárodní právo je víc doporučení než vynutitelný zákon. Neexistuje světová policie (OSN nemá k tomu sílu, pokud velmoci nesouhlasí). Soudy jako Mezinárodní trestní tribunál (ICC) fungují jen tehdy, když to dovolí politická realita (USA a Rusko ICC neuznávají). Uprchlické právo je často ignorováno nebo účelově vykládáno (např. Libye jako bezpečná třetí země, ačkoli se zde prokazatelně mučí lidé).

3. Evropa se snaží být majákem mravnosti – ale často licoměrně

Ačkoli má Evropa silnou humanitární a právní kulturu – důraz na lidská práva, azyl, právní stát, tak často naráží na vlastní limity, zájmy a strach z veřejného mínění. Outsourcuje migraci (dohoda s Tureckem, Libyí). Selektivně přijímá uprchlíky (Ukrajinci ano, Afričané, či Arabové ne). Vystupuje jako morální autorita, ale její obchodní zájmy někdy vedou k pokrytectví (ropa z diktatur).

4. Zbytek světa často jedná čistě pragmaticky bez morálního balastu

Mnoho států (Čína, Indie, Turecko či země Afriky) nevychází z univerzálních hodnot, ale z historické zkušenosti kolonialismu a suverenity. Vidí západní důraz na lidská práva jako přetvářku, která slouží k udržení jejich dominance. V praxi řeší "právo" často skrze bilaterální dohody, sílu a peníze, ne skrze instituce.

Žádný mezinárodní řád v současné chvíli nekončí, končí západní dominance, zejména ta americká (vzestup multipolarity, západní ztráta důvěryhodnosti, unavené USA, rozdělený Západ).

Co to znamená pro "malé" státy?

1. Ztráta ochrany

Státy spoléhající na USA či EU jako na garanta pravidel, teď čelí nejistotě. Pravidla slábnou, síla a vliv se vracejí jako hlavní měna mezinárodní politiky.

2. Tlak ze všech stran

Např. státy v Africe čelí konkurenčnímu vlivu Číny, Ruska, EU i USA, ale žádný aktér nenabízí skutečně rovnoprávné partnerství, jen různě zabalené zájmy.

3. Více prostoru pro manévrování, ale i více rizik

Některé země ze současné situace těží (Turecko, Vietnam), jiné se stávají obětí mocenských her (Súdan, Gruzie).

Závěr:

Než bychom mluvili o konci mezinárodního řádu jako o nějakém stabilním, právním systému, přesnější je říct, že končí americká hegemonie a že přecházíme do multipolárního, nestabilního a mocensky více rozdrobeného světa.

1. Pro liberály je to frustrující – hodnoty se těžko prosazují bez síly.

2. Pro realisty je to návrat ke klasické mezinárodní politice, kde platí především vliv, síla, aliance a obchodní výměna.

3. Pro menší státy je to výzva – musí víc balancovat, chránit své zájmy a mít silnou diplomacii.

Situace ČR

Nepatří mezi ideální členy demokratického klubu. Jedná se o malý až středně velký stát bez jaderných zbraní, bez přímého přístupu k moři, s otevřenou ekonomikou a bez imperiální minulosti, který je závislý na silnějších spojencích a má omezený vliv na světové dění.

Doporučení brutálně stručné:

Bezpečnost = NATO, Prosperita = EU, Budoucnost = schopnost navigovat mezi zájmy, ne ideály.

Morální postoje si mohou dovolit silní. Malí přežijí, když jsou chytří, ne čistí.

Česko potřebuje být loajální, ale ne servilní. Pragmatické, ale ne cynické.

Doporučení obšírněji:

1. Zůstat pevně ukotvené v EU a NATO, ale bránit vlastní zájmy uvnitř

Most mezi Západem a Východem je nebezpečný mýtus (např. Maďarsko je silně izolované a vydané na milost větším hráčům). NATO je zatím bezpečnostní garant, EU poskytuje peníze, trhy a páku, ale je potřeba aktivně ovlivňovat její směřování – chovat se jako pragmatický stát, nikoli jako moralista nebo slepý posluha. Vystupovat proti federalizaci EU, která by zvýhodnila velké státy a budovat regionální aliance (např. Severní země).

2. K mezinárodnímu právu vystupovat selektivně a pragmaticky

Mezinárodní právo je reálně nezávazné, pokud nejsi slabý – silní je obchází, slabí platí cenu za "morální pózu." Např. právo na azyl je třeba dodržovat formálně, ale v praxi silně omezovat jeho zneužití (např. přijímat pouze válečné uprchlíky z bezprostředního sousedství konfliktu, ale vyvarovat se reputačním škodám: nevyhošťovat lidi do míst, kde jim hrozí smrt).

3. V konfliktech být realistický spojenec, ne morální hlasatel

Česko nemá sílu konflikty ovlivnit, ale může získat nebo ztratit důvěru spojenců podle svého postoje. Je třeba držet s aliancemi, které ho chrání – bez nich jsme vydaní napospas. Moralizování vůči mocnostem nemá pro stát velikosti ČR žádné výhody (USA, Čína, Izrael), pouze rizika. V současné době Ukrajinu aktivně podporovat – ne z lásky k míru, ale z obranného zájmu, aby se fronta nepřiblížila. U Palestiny a Tchaj-wanu volit opatrnou podporu mezinárodního práva, ale bez zbytečných provokací vůči mocnostem. Zachovat důvěryhodnost jako spojenec, nehrát si na evropské morální svědomí (to ať dělá Švédsko nebo Irsko).

4. Obchod

Diverzifikace, ale žádná dobrodružství. ČR je extrémně otevřená a závislá na EU (zvláště Německu). Tlak na přesun dodavatelských řetězců z Číny poroste, ale není to jednoduché a levné. Je důležité rozvíjet vlastní soběstačnost v klíčových odvětvích jako je energetika, obrana, ICT a kyberbezpečnost. Vyjednávat bilaterární ekonomické dohody se zeměmi mimo EU, ale nikdy ne na úkor zájmů EU/NATO (nespoléhat na Čínu jako na alternativu).

5. Komunikace s veřejností

Lidé vnímají chaos světa, ale nesnáší, když se jim lže nebo se bagatelizuje realita. Falešný moralizmus podkopává důvěru ve stát a mezinárodní instituce.

Proč si každý musí vybrat tábor?

Neutralita není strategie, ale póza – pokud nejsi ve výjimečné situaci.

Malé státy bez silného partnera se stávají "územím k převzetí" – fyzicky, nebo ekonomicky (infrastruktura, vliv, suroviny). Velmoci berou "neutrál" jako hrozbu nebo příležitost do budoucna, nikoli jako partnery.

Výjimky, které potvrzují pravidlo:

Švýcarsko: horský terén, finanční síla, žádné suroviny, nikdo ho nepotřebuje.

Rakousko: podmínka Sovětů při stažení, dnes ale fakticky prozápadní, ekonomicky v EU, vojensky pasivní.

Turecko: geograficky klíčová pozice, takže si může dovolit balancovat, ale je pod neustálým tlakem z více stran.

Indie: demografická supervelmoc, ale i Indie uzavírá hlubší vazby s USA či Čínou.

Všechny tyto neutrální země mají speciální kartu (geografii, velikost, historii). Hrají velice složitou vyvažovací diplomacii, často na hranici cynismu, ale i jim hrozí, že jednoho dne budou muset přestat "hrát šachy" a vybrat si stranu. Česko (Slovensko, Pobaltí, Finsko, Rumunsko) nemohou mít trvale luxus neutrality. Jsou příliš blízko geopolitické hranici konfliktu (Rusko vs NATO), malé na to, aby byly autonomní, závislé na ekonomických blocích (EU). Nezvolit si tábor = nechat, aby ti byl vybrán. A to bývá drahé.

Výběr tábora je nevyhnutelný pro všechny, kdo nejsou velmocemi nebo nemají extrémní geopolitické výhody. Kdo říká, že "zůstane neutrální", buď lže voličům, nebo hazarduje se státní suverenitou. Střední cesta je možná jen jako "balancování uvnitř vybraného rámce" (např. být suverénem v EU, ne mimo ni).

Pokud se rozhodnete tento tok myšlenek chatGPT zahodit, plně to respektuji – máte na to právo. Pokud jej zveřejníte, tak by mě skutečně zajímal popis reality a doporučení, co máme jako ČR do budoucna dělat, to byla má motivace, proč Vám toto posílám.

Česká politická scéna