14. 5. 2025
Široké kontury tohoto vzorce se projevily v poslední krizi, přičemž posledním krokem bylo vyhlášení příměří 10. května 2025.
Vzplanutí války, které začalo 22. dubna smrtícím útokem v Indií kontrolovaném Kašmíru, při němž bylo zabito 26 lidí, však představuje významný odklon od minulosti. Zahrnovalo přímou výměnu raket zaměřených na místa na obou územích a poprvé použití pokročilých raketových systémů a bezpilotních letounů těmito dvěma jadernými rivaly.
Jako odborník na jaderné soupeření, zejména mezi Indií a Pákistánem, jsem se již dlouho obávám, že eroze norem mezinárodní suverenity, snížený zájem a vliv USA v regionu a hromadění pokročilých vojenských a digitálních technologií významně zvýšily riziko rychlé a nekontrolované eskalace v případě konfliktu v jižní Asii.
Tyto změny se časově shodují s domácími politickými posuny v obou zemích. Prohinduistický nacionalismus vlády indického premiéra Naréndry Módího zvýšil napětí v komunitě v zemi. Mocný šéf pákistánské armády, generál Syed Asim Munir, mezitím přijal za svou "teorii dvou národů", která tvrdí, že Pákistán je domovinou muslimů na subkontinentu a Indie hinduistů.
Toto náboženské zarámování bylo dokonce vidět v pojmenování vojenských operací obou zemí. Pro Indii je to "Operace Sindoor" – odkaz na červenou rumělku používanou vdanými hinduistickými ženami a provokativní poklona vdovám po útoku v Kašmíru. Pákistán nazval svou protioperaci "Bunyan-un-Marsoos" – arabská fráze z Koránu znamenající "pevná struktura".
Indicko-pákistánská rivalita stála desítky tisíc životů v mnoha válkách v letech 1947-48, 1965 a 1971. Od konce 90. let, kdykoli se Indie a Pákistán přiblížily k okraji války, se však rozvinul známý scénář deeskalace: Intenzivní diplomacie, často vedená Spojenými státy, pomůže zmírnit napětí.
V roce 1999 ukončil přímý zprostředkovatel prezidenta Billa Clintona konflikt v Kargilu – omezenou válku vyvolanou překročením Linie kontroly pákistánskými silami do Indií spravovaného Kašmíru – tím, že tlačil na Pákistán, aby se stáhl.
Podobně po útoku na indický parlament v roce 2001, který spáchali teroristé údajně napojení na v Pákistánu sídlící skupiny Laškar-e-Taiba a Džajš-i-Muhammad, se náměstek amerického ministra zahraničí Richard Armitage zapojil do intenzivní kyvadlové diplomacie mezi Islámábádem a Novým Dillí, aby odvrátil válku.
A po útocích v Bombaji v roce 2008, při nichž teroristé napojení na Laškar-e-tajbu zabili 166 lidí, pomohlo rychlé americké diplomatické angažmá na vysoké úrovni omezit reakci Indie a snížit riziko eskalace konfliktu.
Ještě v roce 2019, během balakotské krize – která následovala po sebevražedném bombovém útoku v kašmírské Pulwamě, při němž zahynulo 40 indických bezpečnostních pracovníků – to byl americký diplomatický tlak, který pomohl zkrotit nepřátelské akce. Bývalý ministr zahraničí Mike Pompeo později ve svých pamětech napsal: "Nemyslím si, že svět pořádně ví, jak blízko se indicko-pákistánské soupeření dostalo k tomu, aby se v únoru 2019 přelilo do jaderného požáru."
Washington jako mírotvůrce dával smysl: Měl vliv a nezadatelné zájmy.
Během studené války vytvořily USA úzké spojenectví s Pákistánem, aby čelily vazbám Indie na Sovětský svaz. A po teroristických útocích z 11. září USA nalily desítky miliard dolarů vojenské pomoci do Pákistánu jako partnera v první linii ve "válce proti terorismu".
Současně, od počátku roku 2000, začaly USA kultivovat Indii jako strategického partnera.
Stabilní Pákistán byl klíčovým partnerem v americké válce v Afghánistánu; přátelská Indie byla strategickou protiváhou Číny. A to dalo Spojeným státům jak motivaci, tak důvěryhodnost jednat jako účinný prostředník ve chvílích indicko-pákistánské krize.
Dnes se však americká diplomatická pozornost výrazně přesunula pryč od jižní Asie. Proces začal s koncem studené války, ale dramaticky se zrychlil po stažení USA z Afghánistánu v roce 2021. V poslední době války na Ukrajině a na Blízkém východě pohltily diplomatické úsilí Washingtonu.
Od nástupu prezidenta Donalda Trumpa do úřadu v lednu 2025 USA nejmenovaly velvyslance v Dillí ani Islámábádu, ani nepotvrdily náměstka ministra zahraničí pro záležitosti jižní a střední Asie – což jsou faktory, které musely bránit jakékoli zprostředkovatelské roli Spojených států.
A zatímco Trump řekl, že příměří z 10. května následovalo po "dlouhé noci rozhovorů zprostředkovaných Spojenými státy", prohlášení Indie a Pákistánu se zdála bagatelizovat zapojení USA a místo toho se zaměřovala na přímou bilaterální povahu jednání.
Pokud by se ukázalo, že role Washingtonu jako prostředníka mezi Pákistánem a Indií byla zmenšena, není okamžitě zřejmé, kdo, pokud vůbec někdo, zaplní prázdnotu. Čína, která se snaží pěstovat roli prostředníka jinde, není považována za neutrálního prostředníka kvůli úzkému spojenectví s Pákistánem a minulým pohraničním konfliktům s Indií. Další regionální mocnosti jako Írán a Saúdská Arábie se pokusily zasáhnout během poslední krize, ale obě postrádají mocenský vliv USA nebo Číny.
Tato absence vnějšího zprostředkování samozřejmě není sama o sobě problémem. Historicky zahraniční vměšování – zejména americká podpora Pákistánu během studené války – často komplikovalo dynamiku v jižní Asii tím, že vytvářelo vojenské nerovnováhy a posilovalo pozice tvrdé linie. Minulost však ukázala, že vnější tlak – zejména ze strany Washingtonu – může být účinný.
Nedávná eskalace se odvíjela na pozadí jiné dynamiky: Eroze mezinárodních norem od konce studené války a zrychlující se po roce 2001.
Americká "válka proti teroru" zásadně zpochybnila mezinárodní právní rámce prostřednictvím praktik, jako jsou preventivní údery proti suverénním státům, cílené zabíjení bezpilotními letouny a "zdokonalené výslechové techniky" zadržených, které mnozí právní experti klasifikují jako mučení.
V poslední době vyvolaly izraelské operace v Gaze, Libanonu a Sýrii širokou kritiku za porušování mezinárodního humanitárního práva – ale vyústily v omezené důsledky.
Stručně řečeno, geopolitické normy byly v odlivu a vojenské akce, které byly kdysi považovány za červené čáry, jsou překračovány s malou odpovědností.
Pro Indii a Pákistán toto prostředí vytváří příležitosti i rizika. Oba mohou poukázat na chování jinde, aby ospravedlnili asertivní akce, které podnikli a které by v předchozích letech byly považovány za příliš velký krok – jako jsou útoky na místa bohoslužeb a porušování suverenity.
Domnívám se však, že to, co současnou krizi skutečně odlišuje od těch minulých, je její multidoménová povaha. Konflikt se už neomezuje na konvenční vojenské výměny podél linie kontroly – jak tomu bylo v prvních pěti desetiletích kašmírské otázky.
Obě země do značné míry respektovaly linii kontroly jako de facto hranici pro vojenské operace až do krize v roce 2019. Od té doby došlo k nebezpečnému vývoji: Nejprve k přeshraničním leteckým útokům na území druhé strany a nyní ke konfliktu, který se rozprostírá současně v konvenční vojenské, kybernetické a informační sféře.
Zprávy naznačují, že pákistánské stíhačky J-10 čínské výroby sestřelily několik indických letadel, včetně pokročilých francouzských stíhaček Rafale. Tato konfrontace mezi čínskými a západními zbraněmi nepředstavuje jen bilaterální konflikt, ale i zástupný test soupeřících globálních vojenských technologií – což ke krizi přidává další vrstvu velmocenského soupeření.
Používání potulujících se dronů (loitering drones) určených k útokům na radarové systémy navíc představuje významnou eskalaci technologické vyspělosti přeshraničních útoků ve srovnání s minulými lety.
Konflikt se také dramaticky rozšířil do kybernetické domény. Pákistánští hackeři, kteří se vydávají za "Pákistánské kybernetické síly", hlásí narušení několika indických obranných institucí, potenciálně kompromitují osobní údaje a přihlašovací údaje.
Současně se sociální média a nová pravicová média v Indii staly kritickou bojovou frontou. Ultranacionalistické hlasy v Indii podněcovaly násilí proti muslimům a Kašmířanům; v Pákistánu se na internetu podobně zintenzivnila protiindická rétorika.
Tyto posuny vytvořily několik způsobů eskalace, na které tradiční přístupy krizového řízení nebyly navrženy.
Zvláště znepokojivý je jaderný rozměr. Pákistánská jaderná doktrína spočívá v tom, že v případě ohrožení své existence použije jaderné zbraně, a vyvinul taktické jaderné zbraně krátkého doletu, které mají vyvažovat indické konvenční výhody. Indie mezitím neformálně zmírnila svůj historický postoj nepoužít jaderné zbraně jako první, čímž vyvolala nejasnosti ohledně své operační doktríny.
Naštěstí, jak naznačuje vyhlášení příměří, se zdá, že tentokrát převážily zprostředkující hlasy. Tvrdím však, že eroze norem, oslabení velmocenské diplomacie a nástup multidoménového válčení učinily z tohoto posledního vzplanutí nebezpečný bod obratu.
Co se stane dál nám hodně napoví o tom, jak jaderní rivalové zvládají nebo nedokážou zvládnout spirálu konfliktů v této nebezpečné nové krajině.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse