Jeho slova jsou zároveň epitafem i testamentem. Mujica nežil pro moc. Narodil se 20. května 1935 v Montevideu a vyrůstal v chudých podmínkách. V mládí se přidal k levicové guerille Tupamaros, která v 60. letech ozbrojeně vystupovala proti vládní represi a ekonomické nespravedlnosti. Za své přesvědčení a činy strávil třináct let ve vězení, včetně dlouhých období na samotce, kde byl mučen, hladověl a ztrácel zdraví i zrak. „Byli jsme tři lidi, kteří spolu nemluvili celé roky,“ vzpomínal jednou. „Ne proto, že bychom nechtěli – ale proto, že jsme byli zavření v izolaci a nemohli jsme. Když vás zavřou do temné díry na osm let, naučíte se přemýšlet jinak.“ V těch letech, v naprosté samotě a bez světla, se v něm zrodil typ lídra, který se dnes zdá téměř mýtický.

Po pádu diktatury se Mujica vrátil do veřejného života, ale ne jako mstivý revolucionář. Vstoupil do politického systému a přijal demokratická pravidla. V roce 1999 byl zvolen senátorem, v roce 2005 ministrem zemědělství a v roce 2010 prezidentem. Jeho prezidentský mandát (2010–2015) byl jedním z nejneobvyklejších v historii moderní politiky. Mujica odmítl luxus prezidentského paláce a dál žil na své skromné farmě na okraji Montevidea. Jezdil ve svém ikonickém starém volkswagenovém Brouku, pěstoval květiny, a většinu svého prezidentského platu dával na charitu. Když se ho jeden novinář zeptal, proč si nedopřeje víc pohodlí, odpověděl jednoduše: „Ti, kdo milují peníze, by neměli vstupovat do politiky.“

Mujica se stal svědomím světové levice ve chvíli, kdy tato levice - zvláště v Evropě a Severní Americe -ztrácela kontakt se svými kořeny. Jeho názory nebyly ideologickými frázemi, ale zemitou moudrostí, která vzešla z prožitých let. Legalizoval marihuanu, hájil práva žen i LGBT+ komunity, ale zároveň nikdy neztratil kontakt s běžnými lidmi, pro něž politika nebyla ideologickým bojem, ale každodenním bojem o důstojnost. Kritizoval nadnárodní korporace i konzumní kulturu. Přednášel na summitech G20 i OSN, ale nikdy se nezačal vyjadřovat v jazyce diplomatické abstrakce. Jeho slavné vystoupení na konferenci OSN o udržitelném rozvoji v Riu v roce 2012 zůstává jedním z nejsilnějších morálních apelů 21. století: „Nevíme, jestli se rozvíjíme, nebo se stáváme rukojmími života spotřeby. Neříkáme si to dost často: jsme tady kvůli štěstí.“

Přes svou slávu zůstal Mujica neobyčejně pokorný. Nikdy se nestal kultem sám pro sebe. Když mu nabízeli vyšší mezinárodní funkce, odmítal je. Když se po skončení prezidentského mandátu vrátil do Senátu, tvrdil, že jeho úlohou je „mlčet a přemýšlet“. V roce 2020, když se vzdal svého posledního veřejného postu, řekl s humorem i vážností: „Odcházím, protože mě vyčerpala politika a protože stárnu. Ale miluju ji víc než kdy jindy.“

Mujica nebyl nikdy bez kontroverzí. Někteří ho obviňovali z přílišné mírnosti vůči autoritářům v Latinské Americe, jiní kritizovali výsledky jeho vládních reforem jako nedostatečné. Ale většina kritiků uznávala, že u Mujicy byla etika silnější než taktika, a osobní čestnost důležitější než popularita.

José Mujica nikdy nebyl prezidentem ve smyslu, jak tomu dnes rozumíme. Byl pastýřem ideálů.

Vytisknout