Nejmladší výsadkář z kostela

12. 2. 2020 / Pavlína Antošová

čas čtení 6 minut

Dne 12. února 1920 se v Bánově u Uherského Brodu narodil Josef Bublík. Přišel na svět v rodině dělníka z kamenolomu a bývalého legionáře, a v dalších letech se rozrostl počet jeho sourozenců. Jemu samotnému osud vyměřil pouhých dvaadvacet let.


MĚNÍCÍ SE ČASNÁ ROZHODNUTÍ

Původně uvažoval o studiu bohoslovectví, a vstoupil proto na kroměřížské arcibiskupské gymnázium. Ve druhém ročníku však přešel na uherskobrodskou reálku. Od jara do podzimu absolvoval vždy většinu cesty z domova bos a obouval se až ve městě. Životní cíle se změnily – nadaný středoškolák pomýšlel na studium práv.

Maturitní večírek slavila jeho třída už na počátku okupace. Do podniku, kde posezení probíhalo, se náhle nahrnulo několik německých vojáků, z nichž jeden si začal dovolovat ke spolužačce. Josef, který na první pohled upoutával rozložitou dvoumetrovou postavou, neváhal a okupantského dotěru v podstatě vynesl ven.

Na podzim 1939 se vysokoškolské studium vzdálilo do nedohledna. A dva dny po vánočních svátcích téhož roku se Josef rozloučil s rodinou, aby tajně přešel k formující se československé západní armádě. Jeho bratr Bohumil pro Paměť národa uvedl: „Bylo dopoledne, ani na oběd nepočkal. Mamka mu namazala krajíce se sádlem a vzal si do kapsy pár jablek. Všichni jsme se tehdy sešli u nás v domě a pomáhali mu zašít několik dolarových bankovek do límce kabátu a kalhotových manžet." Na poměrně přívětivé hodině odchodu se s ním předem dohodli dva kamarádi.

V ZAHRANIČÍ A ZPĚT

Útěk se povedl na první pokus. Následovala typická,ale dobrodružná cesta. Mladí muži se dostali přes Budapešť, Bělehrad a Bejrút do Agde. Po pádu Francie (jejíž obrany se Josef Bublík nestihl zúčastnit) je spojenci evakuovali do Velké Británie. Tam se Josef přihlásil do parašutistického výcvikového kurzu pro zvláštní úkoly.

Instruktoři jej – spolu s rotným Bohuslavem Koubou (velitelem) a četařem Janem Hrubým (spolubojovníkem) – zařadili do jedné ze špionážních skupin, nazvané Bioscop. Tato formace patřila mezi jarní výsadky roku 1942 a na území protektorátu seskočila 28. dubna (Josef Bublík v hodnosti četaře aspiranta). Členové desantu měli narušovat jednak výrobu ve vsetínské zbrojovce, jednak železniční tratě (s hlavním zaměřením na Vlárský průsmyk). Avšak českoslovenští armádní velitelé ve Velké Británii tou dobou už snad věděli, že plnění takových úkolů nesmírně závisí na momentálních podmínkách.

Po seskoku nedaleko obce Požáry u Křivoklátu vojáci úspěšně kontaktovali odbojáře ve Slaném, kteří je nasměrovali do Prahy. Už na přelomu dubna a května při vyzvedávání ukrytého materiálu ale velitel výsadku Kouba dostal zprávu, že je mu gestapo na stopě, a hned nato se otrávil.

Na tyto dny časově navazuje vypravování Bublíkovy sestřenice, které má formu individuální písemné výpovědi a zřejmě dosud čeká na ověření. Josef Bublík se údajně v jarních dnech také sám podíval na Slovácko, kde se plánovaně sešel se svým strýcem. Podle téhož zdroje se, kryti lesem, dostali až do Bánova, a dokonce pokračovali k domku Bublíkových. Mladého vojáka napadlo, že – zrovna v den maminčiných narozenin – své nejbližší překvapí. Polekané námitky doprovázejícího příbuzného zkusil odmávnout rukou – a přece jen se najednou zarazil. Chvíli dal potichu průchod emocím, vzápětí se však oba stáhli na místo, odkud mohli vidět a zůstat neviděni. Ke svému ohromení pak zpozorovali, jak gestapo k Bublíkům za účelem konfrontace přiváží zadrženého parašutistu Libora Zapletala (ze skupiny Bivouac, která přiletěla spolu s Bioscopem). Vše se ale odehrálo v mezidobí oddělujícím první a druhé stanné právo; bánovská rodina, od níž podle tohoto tvrzení gestapáci ten den odešli s nepořízenou, šťastně vyvázla. Jestliže jde o autentickýíběh (což by vzhledem k zevrubnému a skromnému podání platit mohlo), pak jedna okamžitá výhra rozumu nad citem hned v prvním sledu zachránila sedm lidských životů – a celkově možná ještě víc.

AŽ DO KONCE

Poslední kapitola krátkého, ale dramatického života zůstává jistá. Josef Bublík a Jan Hrubý patřili k výsadkářům, které nadporučík Adolf Opálka – jejich bezprostřední nadřízený – cíleně vyřadil z jakýchkoli příprav atentátu na Heydricha. V den vykonání však pobývali na území Prahy, a tato skutečnost se rovnala ortelu. Přesunuli se do pravoslavného chrámu svatých Cyrila a Metoděje. (I v Sequensově legendárním hraném filmu Atentát se uvnitř těchto prostor Josef Bublík několikrát mihne, a to pod svým prvním krycím jménem Sedláček).

Ve čtvrtečních ranních hodinách 18. června 1942 tento benjamínek improvizované sedmičlenné jednotky naplnil své poslání marným, ale hrdinským posledním bojem. Setrval po boku jak velitele Opálky, tak také nejhledanějšího výsadkáře v protektorátu – rotmistra Jana Kubiše – na kostelní galerii. Utrpěl několik těžkých zranění, to nejzávažnější si však způsobil sám – pistolí do spánku. Při převozu do vojenského lazaretu zemřel. Rodina se o závěru jeho života dověděla až po válce.

Osmnáctý červen bude teď už rok co rok i oficiálně zasvěcen hrdinům druhého odboje. Ti si nepochybně zaslouží, aby si je další generace aspoň zčásti připomínaly také jednotlivě. Například u nejmladšího obránce kostela v pražské Resslově ulici se tělesná síla zajímavě spojila s přemýšlivostí. Statečnost a nezištnost těchto našich lidí se už dlouho setkává také se živým zájmem ze zahraničí, který snad ještě více přispěje k udržování i rozšiřování vzpomínek.

0
Vytisknout
7664

Diskuse

Obsah vydání | 14. 2. 2020