Tušíme, jak si napříště počínat funkčně se školskou soustavou?

26. 6. 2020 / Miloš Dokulil

 

(Kdepak zase nechal ten vždy nepostradatelný „tesař“ onu další „díru“?

Běžně řešíme „běžné“ úkoly tak, jak po sobě mnohdy překvapivě jdou. Vždy nějaké přece přijdou, není-liž pravda? A je k jejich řešení vždy k dispozici nějaký „aparát“, který na naléhavou výzvu se probudí a posléze – snad – nějak koná. Nebo případ odloží „na vhodnější dobu“… Vždyť času je vždycky dost, že? Co jsme nestihli nějak zaregistrovat dnes, možná se probudí do zářných zítřků třeba pozítří.

 

Zrovna nám teď ne zrovna normálně a nikoli běžně končí další školní rok. Na gymnáziích ne zrovna slavně nemálo studentek a studentů skončilo na márách, když měli přijatelně absolvovat zkoušku z matematiky. Začaly průběžné úvahy o tom, zda vůbec má zůstat matematika také „maturitním předmětem“, když je tak náročná (ne-li v 21. století i „záludná“).

Je rovněž otázkou, kam s tou matematikou, když o její zásady se opírá třeba fyzika? Nemělo by zůstat jen otázkou, že plodů exaktnosti mezi námi přibývá a absolvent(ka) středoškolského studia by tomu aspoň trochu měl(a) „rozumět“. Nevypadá moc povzbudivě, že bychom „to“ do budoucna „nějak pragmaticky rozsekli“ a potom měli gymnázia orientovaná především na jazyky, nebo humanitně či přírodovědně, a potom taky třeba umělecky nebo „průmyslově“. Už jazyková kultura není obecně zrovna na výši a společensky je její přijatelná kvalita nepostradatelná. A naopak: Tím, jak „bouřlivě“ za posledních 150, 70, ne-li 20 let se rozhojnilo naše lidské poznávání světa (včetně nových našich problémů v něm), není únosně možné to jaksi „tutlat“ jen pro příští „zasvěcence“ a třeba zrovna pět šestin veškerého studentstva nechat v tomto směru v naprosté nevědomosti. Také tu mezi námi jsou hodnoty třeba architektonické nebo občanské; a ty je nutné taky odborně uvést do myslí příštích příslušníků státu.

Pokud bychom mínili, že se to dá přijatelně zvládnout dávkováním „v tabletkách“ (a jinak pro technicky uvažující publikum, jinak pro příští teoretiky, a opět odlišně třeba pro příští umělce), jenom bychom takto dále ředili základnu obecné vzdělanosti do rozmanitě invalidních podob, aniž by takto byl zajištěn společný nosný fundament jak do druhé třetiny našeho informačního století, tak třeba zároveň do „postmodernismu“.

Ne že bychom se odborně pídili jen po pravdě (z čeho se v jednotlivých oborech „skládá“). Jako kdyby vědcům nešlo mnohem naléhavěji o to, zda přece jen stávající obraz o světě nepřipouští v některých svých znacích jistou jejich falzifikaci. Přičemž vědec či vědkyně potom hledá způsob, jak a čím líp a spolehlivěji „vnímat svět“ a reagovat na jím člověku nastavené a zatím neřešené problémy. Takže ne, že by mělo jít a šlo pouze (ne-li především) o reprodukci toho, jak svět vypadá; nýbrž jak mu klást stále náročnější otázky k lepšímu (a kéž by též „efektivnějšímu“) „bytování“ lidstva na této Zemi.

Už dávno se měla pravidelně scházet komise při Ministerstvu školství k tématice, jak strukturovat základní a střední stupeň veškeré výuky; včetně toho, jak potom také získávat pro výuku co nejkvalitnější vyučující (včetně jejich finančního ohodnocení, ale rovněž jejich integrace do zřejmě pravidelně pořádaných a přitažlivě aktualizovaných kurzů). Absolventi gymnázií umějí sice vyhledat ta či ona fakta, ale už problematičtěji dokážou vidět problém a ověřovat míru jeho smysluplnosti (aby se nepohybovali jen na slepých kolejích dnešního světa, včetně zdola degradujícího a i shora degradovaného statutu občana státu a této planety).

0
Vytisknout
1269

Diskuse

Obsah vydání | 30. 6. 2020