17. 6. 2024
Místo toho se během tohoto parlamentu Konzervativní strana rozpadla na změť pravicových kultů od trussitských libertariánů až po "národní konzervativce" zdůrazňující tradiční ctnosti rodiny, víry a národního společenství. Reakcí na zoufalý stav, v němž nyní žijí miliony lidí, a na širší krizi stagnující produktivity a investic, umocněnou brexitem, je obviňování imigrace, hlouposti dělnické třídy a vysokých daní - i když ty jsou podle evropských měřítek mírné.
Farageův zlovolný talent spočívá v tom, že tuto snůšku předsudků a salónních barových jednohubek shromáždil do simulakra politické strany, která minulý týden v jednom průzkumu předstihla torye. Jak by měla Konzervativní strana reagovat - spojit síly s Reform Party, nebo proti ní bojovat - bude v průběhu kampaně dominovat konverzaci toryů, zatímco se další a další kandidáti od značky toryů distancují. Toryové by mohli být mimo moc nejméně deset let - možná i déle. Ani přežití strany není zaručeno.
Její pravicové frakce jsou však tak dominantní, že vytěsňují jakékoli upřímné hodnocení toho, jak se jejich strana stala tak opovrhovanou a jak hluboko klesla. Ve skutečnosti je kořenem jejich neduhů, kdyby se dostatečně zamysleli, téměř náboženské uctívání Margaret Thatcherové - které sdílí i Farage - opěvované jako pravá konzervativkyně, která zemi přivedla na cestu k oživení na principech malého státu, nízkých daní, samoorganizujícího se trhu, podezíravosti vůči cizincům (zejména Evropanům) a individualismu. Možná to byly její zásady, ale téměř nikdo z pravice se neodváží položit si otázku: pokud byla autorkou tak velkolepého oživení, proč je z něj dnes tak málo?
Odpověď nespočívá v pokrytectví nebo v úpadku do "socialismu" - což je zločin, o němž se směšně tvrdí, že ho spáchal Rishi Sunak, věrný thatcherista, brexitér a snižovatel daní. Nepříjemnou pravdou je, že individualismus na samoorganizujících se trzích a zeštíhlování státu nefungují jako cesta k prosperitě ani teoreticky a v praxi se ukazují jako nemožné. Naopak, postupné pokusy o realizaci této doktríny od roku 1979 byly přímou příčinou velkých katastrof, které vyvrcholily tou, která přešla do všeobecného povědomí - rozpočtem krátkodobé premiérky Liz Trussové. Je to právě thatcherismus, který Británii položil na lopatky a který nyní voliči odmítají. Liberální toryové, kterými tak opovrhovala, měli pravdu; poválečné uspořádání Británie potřebovalo reformu, nikoli demontáž.
První katastrofou byl monetaristický experiment z 80. let - prostředek, jak zeštíhlit stát, aby tiskl méně peněz -, který nedosáhl ani menšího státu, ani nižší inflace. Na stejný hadí olej možná naletěly i jiné země, ale žádná tak důrazně jako Británie. Naše průmyslová základna byla zbytečně zdecimována a zaměstnanost ve výrobě se během deseti let snížila téměř o polovinu. Nebylo ani žádné angažmá politiků v postižených městech ve střední Anglii, v severní Anglii a ve Walesu, která byla jednoduše ponechána napospas rozkladu. Příjmy z těžby ropy v Severním moři, místo aby byly využity ve fondu národního bohatství v norském stylu, který by dnes mohl mít hodnotu více než bilionu liber, byly místo toho utraceny za prudce rostoucí podporu v nezaměstnanosti.
Druhou katastrofou se stejnými ideologickými kořeny bylo odhodlání k finanční deregulaci obecně a zejména k velkému třesku - umožnění světovým investičním bankám jak půjčovat, tak spekulovat s finančními cennými papíry krytými tímtéž kapitálem. I v tomto případě byla Británie lídrem finanční deregulace. Stavební spořitelny, symbol neúspěšné kultury solidarity dělnické třídy, měly mít možnost demutualizovat se a poskytovat hypoteční úvěry. Británie pak zažila dvacetiletý úvěrový a realitní boom, takže v roce 2007 každá 1 libra kapitálu podpořila neuvěřitelných 50 liber úvěrů. Britský finanční kolaps a následná deprese byly nejkatastrofálnější na Západě.
David Cameron a George Osborne, potomci Thatcherové, se rozhodli vysvětlit tuto katastrofu jako důsledek nadměrných veřejných výdajů New Labour - což je možná největší ekonomická chybná diagnóza v naší ostrovní historii. Přichází katastrofa třetí - úsporná opatření, další pokus o zmenšení státu, aby se osvobodil jednotlivec. Naprosto selhala, ale o to více zasáhla lidi v oblastech, které se stále vzpamatovávají z první katastrofy. Ti v milionech hlasovali pro brexit: nic, jak si odůvodnili - protože bohatství se nadále koncentrovalo v Londýně a na jihovýchodě a odtékalo z ostatních částí Británie - nemůže být horší než současný stav. Mohlo a je to horší. Brexit, který měl opět uvolnit pomyslné individuální energie z okovů Bruselu - se stal čtvrtou katastrofou. HDP a daňové příjmy se snížily pod trendovou úroveň, což stálo podle odhadů nejméně 120 miliard liber.
Pak přišla Liz Trussová, odhodlaná zintenzivnít jedinou pravou víru o několik rychlostních stupňů, když rozpoutala katastrofu pátou. V cílových skupinách dopadá dědictví jejího katastrofálního rozpočtu stále drasticky jako žádné jiné. Je zástupným znakem 45 let ideologického špatného vládnutí, které během Blairových let bylo částečně drženo na uzdě, ale poté se vrátilo se vší silou. Trussová náhla zavedla obrovské daňové úlevy pro bohaté, které ale nebyly nijak financovány a vytvořily by obrovský státní deficit. Finanční instituce šly do kolapsu, došlo k horentnímu zvýšení úvěrových měr, což lidem drasticky zvýšilo splátky hypoték, a Trussová bylo po 47 dnech "vládnutí" vyhozena z funkce a její rozpočet byl zrušen. Škody však už byly napáchány.
Diskuse