Byl jsem prvním muslimským vůdcem západní demokracie. A argumentuji, že islamofobie otrávila naši politiku

19. 6. 2024

čas čtení 6 minut
 
Zatímco mnozí ve světě oprávněně naříkají nad vzestupem populismu, málokdo je ochoten čelit skutečnosti, že je to právě nenávist k muslimům, která je hnacím motorem populismu v Evropě a na Západě, píše bývalý skotský premiér Humza Yousaf.

V roce 2024 se voleb zúčastní téměř polovina světové populace. Mnoho zemí již k volbám přistoupilo a v řadě zemí, zejména v Evropě, dosáhli největších zisků ti, kteří se živí očerňováním muslimů.

Jsem hrdý západní muslim. Měl jsem tu velkou čest a privilegium stát se prvním muslimským vůdcem  západní demokracie, a přesto je stále obtížnější přesvědčit kolegy muslimy, že Evropa nemá problém s naší samotnou existencí.


Ve Spojeném království bude pravděpodobně hlavní událostí rozsah vítězství labouristů, ale očekává se také, že strana Reform UK Nigela Farage dosáhne významných zisků. Nedávný průzkum agentury YouGov přisoudil této straně náskok jednoho procentního bodu před konzervativci.

Farage - který během této kampaně prohlásil, že muslimové nesdílejí britské hodnoty - pronáší islamofobní výroky. V roce 2015 prohlásil, že lidé mají z muslimů strach jako z "páté kolony"; v roce 2013 naznačil, že muslimští migranti sem "přicházejí, aby nás ovládli". Farage kandidoval do britského parlamentu už sedmkrát a nikdy nebyl zvolen, a přesto,  a bez ohledu na skutečnost, že si z rozdmýchávání náboženského a rasového napětí udělal živnost, se zdá, že britská média jsou posedlá jeho platformou.

Za kanálem La Manche jsme se dočkali výsledků voleb do Evropského parlamentu a v mnoha zemích jsme byli svědky vítězství krajní pravice, která slavila zisky.

Ve Francii bylo vítězství Národního shromáždění Marine Le Penové takového rozsahu, že donutilo prezidenta Macrona k riskantnímu kroku v podobě předčasných parlamentních voleb. Muž, který by se za měsíc mohl stát příštím francouzským premiérem, osmadvacetiletý politik z TikToku Jordan Bardella, označil Trappes, obec západně od centra Paříže, za islámskou republiku, protože měla tu drzost znovu zvolit muslimského starostu.

V Německu, zemi, která ví, k čemu může vést démonizace celé komunity, se krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD) umístila v eurovolbách na druhém místě a vylepšila tak svůj výsledek z roku 2019. Jedná se o stranu, která během spolkových voleb v roce 2017 věnovala celou kapitolu svého manifestu vysvětlování, proč podle jejích slov "islám do Německa nepatří".

Mimo volby do EU vyjednala Strana pro svobodu (PVV) Geerta Wilderse s koaličními partnery seznam ministrů, čímž si připravila půdu pro to, aby mohla hrát ústřední, vedoucí roli v nizozemské vládě. Wilders vyzval k zákazu Koránu, který přirovnal k Mein Kampfu, a mešit a islám označil za trojského koně v Evropě.

Komentátoři a politici často karikují Farage a Wilderse jako neškodné staromódní strýčky, kteří po vypití příliš mnoha sklenic   na rodinném grilování pronesou nějakou nevybíravou poznámku. Tato samolibost, tendence ignorovat a odmítat protimuslimskou nenávist, jí umožnila prorůst z okraje do hlavního proudu našeho politického diskurzu.

Politici napříč politickým spektrem se v průběhu desetiletí k islamofobii v naší politice stavěli příliš odmítavě. Místo toho, aby politici zpochybňovali a konfrontovali podněcující protimuslimskou rétoriku, nevysvětlitelně ji nechali bujet. Umožnili protimuslimským kazatelům nenávisti šířit svou zákeřnou ideologii a nechat ji proniknout do našich komunit.

Mezitím jsme v posledních dvou desetiletích čelili významným globálním výzvám - globálnímu finančnímu krachu, pandemii, konfliktům a extrémním klimatickým jevům. Když politici hledali jiné, na které by svedli vinu za své vlastní neúspěchy, byli muslimové pro příliš mnoho z nich snadným terčem.

Vzpomínám si, že když dříve mainstreamoví politici koketovali s islamofobií, snažili se - neúspěšně - znít jemně a nuancovaně, často eufemisticky hovořili o nebezpečí "masové migrace". Islamofobie je však natolik přijatelná, že se ji nyní sotva snaží maskovat.

V důsledku rostoucí popularity a mainstreamizace krajní pravice mají muslimové, se kterými mluvím, strach a mnozí z nich nevědí, kde je jejich budoucnost.

Krajní pravice chce, aby muslimové opustili Evropu - aby se podle jejich slov "vrátili domů". My však nemáme jiný domov než země, ve kterých jsme se narodili, kde žijeme, vychováváme své děti, pracujeme, platíme daně a přispíváme. Výsledek? Riskujeme, že se desítky milionů lidí v celé Evropě budou cítit zbaveni občanských práv a budou mít pocit, že do své vlastní země nepatří.

Z takového pocitu rozčarování by chtěla těžit nejen krajní pravice, ale i extremisté inspirovaní Islámským státem. Ti se přiživují na zranitelných lidech, na těch, kteří nemají pocit, že někam patří. 

Jejich zvrácená propaganda se opírá o vytváření falešné dichotomie a rozděluje svět na dvě části: dar al-harb (země války) a dar al-islám (svět islámu). Říkají těm, kteří se cítí ztraceni, že patří do země islámu, že Západ se stal zemí války, v níž jsou všechny a jakékoli smrtící taktiky přijatelné k potrestání nepřítele.

Ještě není pozdě, aby se politici všech směrů postavili protimuslimské nenávisti, která bují v našem politickém diskurzu, a čelili jí. Skutečné nebezpečí spočívá v tom, že ústupky krajní pravici riskujeme, že povzbudíme i extremisty inspirované IS. Pokud to dopustíme, důsledky mohou být zničující.

    Humza Yousaf je bývalý premiér Skotska.

Zdroj v angličtině ZDE

1
Vytisknout
3274

Diskuse

Obsah vydání | 21. 6. 2024