Jak se dá v Gaze pokračovat dále, když všude kolem vás je jen smrt a zkáza?

8. 5. 2025

Když válka začala, mysleli jsme si, že jde jen o další krátkou sérii bojů – jednu z mnoha eskalací, na které jsme si v Gaze zvykli. Tentokrát to ale bylo jiné. Výbuchy byly blíž, hlasitější a trvaly déle. Brzy jsme si uvědomili, že tento noční můra neskončí, ale bude se jen zhoršovat.

27. prosince 2023 jsme dostali první „evakuační rozkaz“. Nebylo čas na přemýšlení. Právě jsme začali sbírat pár věcí, když bombardování zesílilo. Cílem byly horní patra budovy, ve které jsme bydleli.

Spěšně jsme utekli z budovy s malou taškou. Otec tlačil babičku na vozíku, já držela za ruku mladšího bratra a běželi jsme do ulice, aniž bychom věděli, kam jdeme.

Sousedství vypadalo jako scéna z hororu o soudném dni: lidé běhali, křičeli, plakali a nesli si s sebou to, co jim zbylo.

Nastala noc a my jsme našli dočasné útočiště u příbuzných. Šestnáct lidí spalo v jedné místnosti, bez soukromí a pohodlí.

Ráno jsme se rozhodli, že se uchýlíme do jednoho z uprchlických táborů vyhlášených „humanitární zónou“. Neměli jsme téměř nic. Byla strašná zima, voda byla vzácná a měli jsme jen pár dek. Umývali jsme se, uklízeli a vařili primitivními metodami. Rozdělávali jsme oheň a připravovali jídlo, jako bychom se vrátili do doby kamenné.

Uprostřed toho všeho jsme dostali zprávu, že náš dům byl vybombardován.

Odmítala jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela. Seděla jsem a plakala, neschopna pochopit tu tragédii. Zlatnická dílna mého otce byla v přízemí budovy, takže když byla zničena, přišli jsme o všechno.

Dny ubíhaly pomalu a těžce, zahalené touhou a utrpením. Ztratila jsem kontakt s většinou svých přátel a už jsem neslyšela hlasy, které dříve naplňovaly mé dny teplem. Kdykoli jsem měla krátkou příležitost připojit se k internetu, kontrolovala jsem svou nejbližší přítelkyni Ramu. Žila v severní Gaze.

15. ledna 2024 mi moje kamarádka Rawan poslala zprávu. Nedostala se ke mně hned. Trvalo to několik dní kvůli výpadku komunikace.

Slova byla jednoduchá, ale zlomila mi srdce: „Rama byla zabita.“

Rama Waleed Sham'ah, moje nejbližší kamarádka z univerzity. Nemohla jsem tomu uvěřit. Četla jsem tu zprávu znovu a znovu a hledala jiný konec, popření. Ale pravda byla tichá, krutá a nemilosrdná.

Nestihla jsem se rozloučit. Neslyšela jsem její poslední slova, nedržela jsem ji za ruku, ani jsem jí naposledy neřekla „miluji tě“. Cítila jsem se, jako bych dýchala bez duše.

Zatímco jsem se ještě vyrovnávala s tímto zármutkem, dostala jsem ještě zdrcující zprávu: 16. února 2024 byla zabita celá širší rodina mého otce – všichni jeho bratranci, jejich manželky a děti. Viděla jsem svého otce zlomeného tak, jak jsem ho nikdy předtím neviděla. Jeho zármutek byl tak hluboký, že ho nelze slovy popsat.

Pak smrt zaklepala na naše dveře.

8. června 2024 jsme se právě přestěhovali ze stanu do pronajatého bytu a snažili se začít nový život, když izraelská armáda obklíčila celou oblast. Jako první jsem uviděla tank, který se pomalu blížil po ulici. Zpanikařila jsem a běžela k otci s křikem. Nedokázala jsem se k němu dostat. V tu chvíli zasáhla budovu, ve které jsme byli, raketa. Viděla jsem jen hustý kouř a prach, který zaplnil vzduch.

Nevěděla jsem, jestli jsem naživu. Snažila jsem se vyslovit šahádu a díky Boží milosti se mi to podařilo. Pak jsem začala křičet a volat otce. Z dálky jsem slabě slyšela jeho hlas, který mi říkal, abych nešla ven, protože dron stále bombarduje.

Udělala jsem pár kroků a pak jsem ztratila vědomí. Pamatuji si jen to, že mě odnesli z budovy a přikryli dekou. Krvácela jsem. Na pár vteřin jsem nabyla vědomí, ale pak jsem jej zase pozbyla.

Sanitka se nemohla dostat do naší ulice, protože u vchodu stál tank. Moje matka, sestra a já jsme krváceli dvě hodiny, než se několika mladým mužům z okolí podařilo najít způsob, jak nás dostat ven. Odnesli mě v dece do sanitky. Záchranáři mi začali obvazovat rány přímo uprostřed ulice, před zraky všech lidí.

Celou cestu jsem slyšela, jak si šeptali, že jsem mezi životem a smrtí. Slyšela jsem je, ale nemohla jsem mluvit.

Když jsem dorazila do nemocnice, řekli mi, že mám zranění na hlavě, rukou, nohou a zádech. Bolest byla nesnesitelná a absence mé matky ještě zvyšovala můj strach. Okamžitě mě odvezli na operaci.

Přežila jsem.

Po propuštění z nemocnice jsem musela chodit na převazy. Každá návštěva byla bolestivým zážitkem. Pokaždé, když jsem viděla krev, dusila jsem se. Můj otec, který mě doprovázel pokaždé, se mi snažil návštěvy zpříjemnit slovy: „Budeš za to odměněna, moje milá, a všechno to překonáme.“

Upadla jsem do hluboké deprese a trpěla fyzickou i emocionální bolestí. Cítila jsem se, jako bych se topila v nekonečné spirále smutku, strachu a vyčerpání. Nevěděla jsem, jak dýchat, jak pokračovat, ani proč.

Neměli jsme střechu nad hlavou. Sehnat jídlo bylo těžké. Pronásledovaly mě bolestivé vzpomínky na zesnulé blízké. Strach, že já a moje rodina můžeme každou chvíli přijít o život, mě činil naprosto bezmocnou. Cítila jsem, že všechno křičí, že nemůžu pokračovat.

Přesto jsem v temnotě zoufalství pokračovala v životě, den za dnem. Trpěla jsem, ale žila jsem.

Vrátila jsem se ke čtení – četla jsem všechny knihy, které jsem našla. Když pak moje univerzita oznámila, že obnoví online přednášky, přihlásila jsem se.

Moje ruka byla stále zlomená, v sádře, a téměř jsem ji nemohla používat. Pomáhala mi matka, která mi někdy držela pero a psala, co jsem jí diktovala. Moji profesoři chápali mou situaci a podporovali mě, jak jen mohli, ale překážek bylo mnoho. Měla jsem potíže s přístupem k elektřině a internetu, abych si mohla nabít telefon a stáhnout přednášky. Někdy jsem kvůli výpadkům proudu nebo špatnému připojení přišla o zkoušky a musela je odložit.

Přesto jsem pokračovala. Můj fyzický stav se postupně začal zlepšovat.

Dnes stále žijeme ve stanu. Bojujeme o zajištění nejzákladnějších potřeb, jako je čistá voda a jídlo. Stejně jako všichni ostatní v Gaze trpíme hladem.

Když se podívám na jizvy války, které se vryly do mého těla a paměti, uvědomuji si, že už nejsem stejná osoba. Objevila jsem v sobě sílu, o které jsem nevěděla, že existuje.

Našla jsem cestu skrz trosky, smysl v bolesti a důvod psát, svědčit a vzdorovat navzdory ztrátám. Rozhodla jsem se zůstat naživu, milovat, snít a mluvit.

Protože si prostě zasloužím žít, stejně jako každý člověk na této planetě.

 

Celý článek v angličtině ZDE