Lulova návštěva v Moskvě 9. května 2025 byla jeho kanceláří prezentována jako gesto míru. Údajně vyzval Putina k prodloužení krátkého, třídenního příměří, původně vyhlášeného u příležitosti oslav Dne vítězství v Rusku. Lula hovořil o touze po „míru pro Rusko, pro Ukrajinu, pro Evropu, pro Spojené státy“. Jeho rétorika možná byla rovnostářská, ale prostředí a symbolika vyprávěly jiný příběh - příběh, který vyvolává naléhavé otázky o budoucnosti brazilské zahraniční politiky, o ambicích jejího prezidenta a o morálních nejasnostech neutrality ve světě, který se stále více polarizuje.

Lula byl jediným vůdcem velké demokracie, který se zúčastnil ruských oslav porážky nacistického Německa - data, které od anexe Krymu v roce 2014 a ještě více po invazi na Ukrajinu v roce 2022, získalo nový, temnější význam. V posledních letech se z 9. května stal spíše kult militarismu než připomínka míru. Pro Moskvu je to příležitost prohlásit kontinuitu mezi Rudou armádou bojující proti Hitlerovi a ruskou armádou, která dnes ostřeluje ukrajinská města. Že Lula stál mezi vůdci jako Si Ťin-pching, Nicolás Maduro a Miguel Díaz-Canel, neuniklo pozornosti demokratického světa.

Pro Lulu to možná byla pouhá ceremonie. Pro Putina to však bylo něco víc: důkaz, že Rusko není izolované, že si stále udržuje loajalitu a sympatie v klíčových zemích globálního Jihu, a že narativ o západním pokrytectví: že NATO válku vyprovokovalo, že sankce jsou formou neokolonialismu - má stále ohlas.

Proč tedy Lula jel? Chceme-li pochopit logiku této cesty, musíme ji zasadit do Lulovy dlouhodobé vize světa. Lula byl vždy mužem rovnováhy - mezi kapitálem a prací, Severem a Jihem, Západem a Východem. V nultých letech jeho zahraniční politika prosazovala „multipolární“ svět, kde by se Brazílie stala zprostředkovatelem mezi mocenskými bloky. Brazílie pod jeho vedením vysílala mírové mise OSN, pomáhala při vyjednávání o íránském jaderném programu a stála u zrodu uskupení BRICS.

Neutralita však není nikdy skutečně neutrální. Znamená morální vyrovnání, které je čím dál neudržitelnější tváří v tvář otevřené agresi. Lulovo odmítání označit Rusko za agresora: jeho tvrzení, že „obě strany“ musí chtít mír, v ychází z diplomatického přístupu, který se dívá na konflikt jako na šachovou partii, nikoliv jako na tragédii s mnoha tisíci civilními oběťmi. Je to logika, která staví  antiimperialismus výše než liberální demokracii.

Lulova volba však není pouze taktická. Brazílie usiluje o stálé místo v Radě bezpečnosti OSN a nechce si znepřátelit Čínu a Rusko. Ekonomika hraje roli také: Rusko je hlavním vývozcem hnojiv pro brazilské zemědělství. Je tu určitý pragmatismus. Ale pragmatismus není celý příběh.

Je tu také ideologie. Lula, který strávil roky ve vězení kvůli spornému obvinění z korupce a vrátil se k moci jako symbol odporu, se stále vidí jako hlas Jihu - skeptický k NATO, citlivý na mocenské asymetrie, a vstřícný ke všem, kdo oponují Západu. Ať už je Putinova agrese jakákoli, Lula ji vnímá jako protiváhu západní hegemonii. V této logice má přednost geopolitická rovnováha nad lidskými právy.

Ve veřejných vyjádřeních Lula málokdy představuje Volodymyra Zelenského jako vůdce bojujícího za svou vlast. Spíše ho líčí jako tvrdohlavého, neústupného, někdy jako překážku míru. V roce 2023 Lula dokonce prohlásil, že Zelenskyj je „stejně odpovědný“ za pokračování války jako Putin. Toto tvrzení vyvolalo rozhořčení v Kyjevě a zděšení v Bruselu i Washingtonu. Zelenského rychlá orientace směrem k NATO a EU uráží Lulovy instinkty, které nadržují neangažovanosti a autonomii. A možná Lula, po desítkách let na mezinárodní scéně, těžko snáší, že to je právě mladý ukrajinský komik, kdo dnes zosobňuje globální morální leadership.

Lula vystupuje jako mírotvůrce. Ale mír, který předstírá být neutrálním, je často jen posílením silnějšího. Příměří, které navrhoval, bylo načasováno k ruské historické propagandě, nikoliv k lidskému utrpení. Putin se k jeho návrhu ani nevyjádřil. Lula získal pouze fotografie a zdvořilá slova. Pro Kreml to však byl úspěch: Lula pomohl normalizovat režim, který je i nadále v Evropě považován za zločinecký.

Zároveň tím Lula rozkolísal vztahy s demokratickým Západem. V Bruselu, kde byli Brazilci dlouho považováni za spojence v klimatické a multilaterální agendě, roste nedůvěra. Ve Washingtonu je Lula vnímán stále více jako proměnlivý a snadno manipulovatelný. Lula věří - nebo se tak prezentuje - že Brazílie může být prostředníkem mezi Ruskem a Ukrajinou. Ale prostředník bez morální jasnosti není diplomat, je jen kompars. Dokud Lula neuzná ruskou agresi, jeho iniciativy budou v Kyjevě ignorovány a v Moskvě přehlíženy.

Na konci dne zůstává především obraz: Lula, jak si tiskne ruku s Putinem. Obraz, který říká více než tisíc slov. Obraz, který možná navždy poznačí jeho dědictví jako člověka, který kdysi zosobňoval demokratickou naději a nyní mlčí tváří v tvář válce.