Louis Theroux: Pokud vás šokoval můj film o izraelských osadnících na Západním břehu, pak jste nedávali pozor

10. 5. 2025

 
Film byl jakýmsi pokračováním. V roce 2010 jsem natočil dokument s názvem Ultra Zionists. Byl to pohled na izraelskou náboženskou nacionalistickou komunitu, která existuje na Západním břehu – v oblasti na východním okraji Izraele, která je od šestidenní války v roce 1967 pod vojenskou okupací. Nyní, o patnáct let později, kdy se pozornost světa upírá na Gazu, se objevily zprávy, že osadníci zintenzivňují své aktivity. Izraelská vláda jim poskytla tisíce útočných pušek. Střelba na Palestince, ničení jejich majetku a obtěžování jsou na vzestupu.

Film jsme si představovali jako road movie regionem pod vojenskou okupací. Během dvou cest, z nichž každá trvala něco přes týden, jsem s režisérem Joshem Bakerem a producenty Sarou Obeidat a Matanem Cohenem projížděl Západní břeh. Pronikl jsem do komunity osadníků a rozhovory vedl s představiteli jejich myšlenkového proudu. Mezi nimi byl i Ari Abramowitz z farmy Arugot, turistického resortu hluboko v okupovaném Západním břehu. Abramowitz se narodil a vyrostl v Texasu, ale jako mladý muž přišel do Izraele, kde díky svému židovskému původu získal izraelské občanství. Na náš rozhovor přišel s útočnou puškou a pistolí. Provedl mě po svém pozemku a prohlásil, že palestinský lid „neexistuje“.

Strávil jsem také čas s Daniellou Weissovou, ženou často označovanou za „kmotru“ osadnického projektu. Weissová, energická 79letá žena, se již více než 50 let zasazuje o rozšíření izraelské přítomnosti na Západním břehu – nebo v Judeji a Samaří, jak tomu sama říká – lobbuje u vlád, shání finanční prostředky v Izraeli i v zahraničí a prosazuje vizi regionu zcela pod izraelskou správou, kde budou Palestinci nuceni buď přijmout tuto situaci, nebo odejít.

Weissová mě přijala ve svém domě v předměstském stylu v osadě Kedumim, obklopeném knihami a rodinnými fotografiemi. Ukázala mi mapu na zdi a vysvětlila mi, že Libanon, Jordánsko a části Sýrie, Saúdské Arábie a Iráku byly součástí Velkého Izraele. Vysvětlila mi proces osídlování, vytváření stále nových předmostí náboženských Izraelců. Podle mezinárodního práva je přesun civilního obyvatelstva na okupované území válečným zločinem, řekl jsem. To ji pobavilo. Zmínil jsem, že část izraelských bezpečnostních složek její činnost vnímá s nelibostí a kritizuje extrémní osadníky za to, co nazývají „židovským terorem“. Ona nad tím vším  mávla rukou.

Viděli jsme ji v akci na akci propagující myšlenku osad pouze pro židy v Gaze – nejnovější frontě osadnické činnosti. V plamenném projevu prohlásila, že Palestinci z této oblasti musí odejít do jiných zemí – do Turecka, Kanady – kamkoli jinam. Při další návštěvě hranic Gazy přivedla prominentního rabína Dova Liora. S kouřícími troskami v pozadí hovořil o nutnosti „očistit“ zemi od „velbloudích jezdců“. Při setkání, které tvoří závěrečnou scénu filmu, jsme s Weissovou vedli na kopci v Evyataru, nejnovější osadě uznané izraelským státem, bouřlivou výměnu názorů.

Během natáčení, když jsme projížděli kontrolními stanovišti, kolem protivýbuchových zdí a strážních věží, olivových hájů a palestinských měst, vzpomínal jsem na svou předchozí návštěvu před 14 lety. Mnohé se nezměnilo. Stejný pocit dvojí společnosti: židovští osadníci žijící pod ochranou izraelského občanského práva; Palestinci podléhající neprůhlednému vojenskému režimu, s uzavřenými silnicemi a životem ztíženým v mnoha ohledech. Každodenní ponížení v podobě front a kontrol pasů. Strach z vandalismu a zastrašování ze strany osadníků.

Několik článků film kritizovalo. Hlavní výtka směřovala k tomu, že jsem se zaměřil na hrstku bláznů, kteří nejsou reprezentativní pro širší komunitu. „Weissová je cvok,“ napsal recenzent v Daily Mail. Na Twitteru konzervativní environmentalista Ben Goldsmith tvrdil, že extremisté ve filmu „reprezentují šílenou menšinu izraelské společnosti... asi tak přesně, jako Tommy Robinson reprezentuje britskou společnost“.

Toto srovnání však odhaluje, co činí situaci na Západním břehu tak zvláštní. Ve Velké Británii je Robinson široce vnímán jako okrajová postava. Je vyloučen z politiky a vyhýbají se mu lidé blízcí vládě. A přesto zde máme situaci, kdy podobná postava má v izraelské vládě obrovský vliv a při svém projektu expanzionismu osadníků se těší ochraně armády. Jak řekl novinář Etan Nechin z deníku Haaretz v reakci na Goldsmitha, „jejich zástupci doslova sedí ve vládě a kontrolují vše od policie po ministerstvo financí“.

Jiní se ptali, proč jsem nezmínil, že statisíce Palestinců žijících pod okupací na Západním břehu jsou již uprchlíky – nebo jejich potomky –, kteří byli vyhnáni ze země, kde žili v roce 1948, kdy byl vytvořen stát Izrael. Nyní jim hrozí druhé vysídlení, protože osadníci – a části izraelského státu – tlačí na další deportace a pokračují v tom, že Palestincům dělají život nesnesitelným.

Část analýzy, která nebyla tak explicitně vyjádřena, ale byla přítomna v pozadí, byla myšlenka „proč si vybírat Izrael?“ – myšlenka, že podobně závažné zvěrstva se dějí i v jiných částech světa a že tím, že informujeme o náboženském nacionalistickém izraelském extremismu, jsme možná přispěli k protižidovským náladám. Beru tuto výtku vážně, z důvodů, které, doufám, jsou zřejmé.

Naléhavost této situace však spočívá v tom, že osadníci na Západním břehu jsou předzvěstí toho, kam se může ubírat společnost v zemích celého Západu. V minulosti byla agenda osadníků podporována vládami levice i pravice, ale v současné době ji přijímají populističtí vůdci a prvky krajní pravice, kteří oceňují její etnonacionalistický a antidemokratický charakter. Přibližně ve stejnou dobu, kdy byl dokument odvysílán, byl v Mar-a-Lago hostem izraelský ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir, který je sám osadníkem. Film o extrémních osadnících na Západním břehu tedy není pouze o regionu Blízkého východu. Je také o „nás“.

Ačkoli celosvětová reakce na film The Settlers byla převážně povzbudivá, má i jednu znepokojivou stránku. Jak správně poukázal Peter Oborne ve své soucitné recenzi, „tento film nám neříká nic nového o situaci na okupovaném Západním břehu“. Fakta byla dobře známa těm, kteří se o tuto problematiku zajímali – od oscarového filmu No Other Land po dokument britské komerční televize  ITV Our Land: Israel's Other War, který obsahuje mimořádné záběry osadníků zabírajících zemědělskou půdu a skryté narážky na zastrašování a vysídlování.

Jedním z nejsmutnějších a nejvíce pobuřujících důsledků našeho filmu byl případ palestinského aktivisty Issy Amra. Amro žije v Hebronu, městě na Západním břehu, kde od roku 1968 žije v samém centru, obklopen izraelskou vojenskou okupací, asi 700 osadníků. Natočili jsme Amra při procházce touto takzvanou „sterilní zónou“ – termín, který používá armáda. Jen několik dní po odvysílání filmu Issa na sociálních sítích oznámil, že byl ve svém domě obtěžován osadníky a vojáky, zřejmě jako odplata za jeho účast v našem dokumentu. Náš tým se s ním spojil a snažil se mu poskytnout odpovídající podporu.

Učenec a spisovatel Hamza Yusuf na Twitteru uvedl, že pobouření nad vším, co je zobrazeno v dokumentu The Settlers, „mnoho vypovídá o tom, jak dobře média chrání veřejnost před brutální realitou izraelské okupace“. Jsem na film hrdý, ale vím, že náš dokument nikdy nemůže zachytit celý dopad toho, co se odehrává na Západním břehu. Realita vysídlování a obtěžování se často projevuje v interakcích, které jsou ještě extrémnější než ty, které jsem viděl.