Trump ve velkorysém gestu udělil azyl 54 Jihoafričanům, obětem krádeže jejich přirozené nadřazenosti
10. 5. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
6 minut
Donald
Trump podepsal exekutivní příkaz, aby jeho vláda udělila status
uprchlíka Afrikáncům, potomkům nizozemských a francouzských
kolonizátorů, kteří byli podle něj diskriminováni. Ach, jaký žal se
plíží po upravených trávnících bílých jihoafrických exulantů! Nyní se
tragicky ocitají bez domova. Ne kvůli válce. Ne kvůli hladomoru. Ale
kvůli nesnesitelné tíze nutnosti sdílet. Díky Bohu Spojené státy
otevřely své zlaté brány 54 bledým, pronásledovaným duším, Afrikáncům,
kteří hrdinně snášeli hrůzu demokracie, jež jim náhle přestala tolik
naklánět misky vah. US grants asylum to 54 white Afrikaner South Africans, reports say | South Africa | The Guardian
A
kdo by měl přijet na jejich záchranu, ne-li ušlechtilý obhájce svobody a
péče o trávník, Donald Trump? Spolu se svým čerstvě pomazaným ministrem
křivd, sirem Elonen z Muskvale (samotným exilovým princem ze smaragdových
dolů nejasného původu), rozhodl Trump: Afrikánci budou svobodní! Svobodní se
přestěhovat do Západní Virginie, kde je jistě čekají strasti amerického
života - věrnostní karty CVS, popelnice na tříděný odpad a, nedej bože,
diverzita.
Chudáci, za apartheidu - ty zlaté časy - měli veškerou moc. Půda? Jejich. Vzdělání? Pouze pro bílé. Volby? Rezervovaná poslanecká místa, děkujeme. A když zrovna neschvalovali zákony o tom, kdo smí milovat koho a kde se kdo smí narodit, budovali jeden z nejpropracovanějších rasových byrokratických systémů v lidských dějinách. Povolovací knížky, bantustany a obušky - svatá trojice civilizované správy!
A teď si představte tu úzkost, jejich zoufalství, když se kruté vlny spravedlnosti obrátily a oni měli žít v zemi, kde každý (!!) může volit. Kde černé děti mohou chodit do školy! Kde policie nemusí vždy střílet první (i když staré zvyky těžko umírají). „Tohle je diskriminace!“ křičí jejich hlasy, ozvěnou z Pretorie až k slzami nasáklým polštářům na floridských předměstích.
Jaká podívaná! Vidět bývalé příjemce výhod apartheidu - jejichž průměrné bohatství domácností je stále dvacetinásobkem bohatství jejich černých krajanů -, jak žadoní o azyl, jako by právě utekli z Kigali v roce 1994. „Jsme oběti,“ říkají, popíjejíce Pinotage v oplocených sídlech střežených elektrickými ploty, s prsty odřenými od zuřivého psaní příspěvků na Facebook o temných vlnách zločinu a politiky.
Ale svět by se neměl posmívat! Pronásledování má mnoho podob. V tomto případě nosí khaki kraťasy a stěžuje si na pozemkovou reformu přes WhatsApp. Ano, země, kde 7 % populace stále vlastní většinu soukromé zemědělské půdy, je zjevně příliš krutá pro své nejměkčí dobyvatele...
Čekali na uprchlický status méně než tři měsíce, zatímco děti z Konga se krčí v nejistotě roky. Ale tyto bílé uprchlíky - ty slzami zalití titáni minulosti - si zaslouží nejrychlejší úředníky, nejvýše postavené politiky, nejupřímnější soucit. Vždyť nic neříká „morální jasno“ jako vláda, která zabouchla dveře před Syřany, ale otevřela dveře dokořán pro lidi, kdysi vládnoucí Robbenovu ostrovu.
Dopis svobodnému světuChudáci, za apartheidu - ty zlaté časy - měli veškerou moc. Půda? Jejich. Vzdělání? Pouze pro bílé. Volby? Rezervovaná poslanecká místa, děkujeme. A když zrovna neschvalovali zákony o tom, kdo smí milovat koho a kde se kdo smí narodit, budovali jeden z nejpropracovanějších rasových byrokratických systémů v lidských dějinách. Povolovací knížky, bantustany a obušky - svatá trojice civilizované správy!
A teď si představte tu úzkost, jejich zoufalství, když se kruté vlny spravedlnosti obrátily a oni měli žít v zemi, kde každý (!!) může volit. Kde černé děti mohou chodit do školy! Kde policie nemusí vždy střílet první (i když staré zvyky těžko umírají). „Tohle je diskriminace!“ křičí jejich hlasy, ozvěnou z Pretorie až k slzami nasáklým polštářům na floridských předměstích.
Jaká podívaná! Vidět bývalé příjemce výhod apartheidu - jejichž průměrné bohatství domácností je stále dvacetinásobkem bohatství jejich černých krajanů -, jak žadoní o azyl, jako by právě utekli z Kigali v roce 1994. „Jsme oběti,“ říkají, popíjejíce Pinotage v oplocených sídlech střežených elektrickými ploty, s prsty odřenými od zuřivého psaní příspěvků na Facebook o temných vlnách zločinu a politiky.
Ale svět by se neměl posmívat! Pronásledování má mnoho podob. V tomto případě nosí khaki kraťasy a stěžuje si na pozemkovou reformu přes WhatsApp. Ano, země, kde 7 % populace stále vlastní většinu soukromé zemědělské půdy, je zjevně příliš krutá pro své nejměkčí dobyvatele...
Čekali na uprchlický status méně než tři měsíce, zatímco děti z Konga se krčí v nejistotě roky. Ale tyto bílé uprchlíky - ty slzami zalití titáni minulosti - si zaslouží nejrychlejší úředníky, nejvýše postavené politiky, nejupřímnější soucit. Vždyť nic neříká „morální jasno“ jako vláda, která zabouchla dveře před Syřany, ale otevřela dveře dokořán pro lidi, kdysi vládnoucí Robbenovu ostrovu.
Z pracovny Hendrika-Johannese van der Blanché, bývalého vlastníka půdy, současného mučedníka
Květen 2025, někde poblíž předměstí s dobrým oplocením
S těžkým srdcem, zhrublým roky jemného golfu a optimalizace daní, píši tento dopis z exilu - běloch bez domova v zemi, kterou jsem kdysi spravoval pevnou rukou a jasnou rasovou hierarchií. Možná se ptáte: „Proč by muž mého postavení - potomek statečných Voortrekkerů a francouzských protestantů - potřeboval azyl?“ A já vám s pláčem odpovím: protože trpím.
Netrpím tak, jako vaši konžští uprchlíci (mačetami a milicemi), ani jako afghánské ženy (bombami a burkami), ale hlubším, existenciálnějším způsobem. Trpím… vládní politikou. Trpím kvótami. Trpím ztrátou práva být výjimečný.
Pryč jsou zlaté časy apartheidu, kdy člověk mohl mít jistotu dobré školy, pohodlného zaměstnání a zeleného předměstí - stačilo být bílý! V těch dnech jsem byl váženým mužem: vlastnil jsem pět farem, tři služebné a vágní představu o demokracii. Měli jsme mír (pro nás), pořádek (pro nás) a zákony (které jsme si psali sami). Bylo to dokonalé? Ne. Trochu represe jsme si dovolili? Možná. Ale bylo to velmi efektivní.
A teď? Černoši chodí k volbám, policie už nestřílí úplně bez rozmyslu, a na každém druhém billboardu se sebevědomě usmívá někdo s dredy. Tomu říkají rovnost?
Affirmativní akce mi vzala důstojnost (a jednu středně vysokou pozici ve vinařské firmě). Pozemková reforma ohrožuje majetek, který jsem zdědil po dědečkovi - a ten ho přece získal od Křováků jen s mírným nátlakem. A co je nejhorší: musím teď o místo na univerzitě soutěžit na základě schopností a ne barvy kůže. Můj ubohý synovec Jan-Willem se musel spokojit s druhořadou právnickou fakultou. Už jsme snad nekrváceli dost?
Proto když prezident Trump (oranžový strýček, ať žije mezi spravedlivými) otevřel svou náruč mému lidu, plakal jsem do biltongu. „Konečně,“ řekl jsem, „někdo nás vidí.“ A tak jsme tady - 54 hrdých Afrikánců - vystupujících z charterového letu na Dullesově letišti, s kufry, pasy a sdíleným pocitem hluboké křivdy.
Dostali jsme iPhony. Nový začátek. Můj bratranec Theuns dostal dům se čtyřmi ložnicemi v Ohiu! Ano, jsme uprchlíci. Vyhnanci rozumu. Oběti toho, čemu říkáme „obrácený rasismus“ (který je jako couvání - nepříjemný a měl by být zakázán).
Prosíme Vás, Ameriko, buďte na nás něžná. Nepřicházíme zneužívat, jen se usadit. Slibujeme, že budeme ctít vaše tradice: právo nosit zbraně, svobodu nedůvěřovat vědě a posvátnou víru, že i běloši mohou být oběťmi.
V úctě k dědictví,
Hendrik-Johannes van der Blanché
347
Diskuse